╭─────୨୧─────╮

"Není to, jak si myslíš!"

╰───────────╯

„Marone, nech ho být! David přišel se mnou," Kouro se dostával blíž, pomalu, holé ruce před sebou.

Přišel s ním? Přišel s ním?! Ať se mi nesnaží nakukat, že je to instalatér, opravář nebo poslíček s donáškou pizzy! Ti obleky nenosí. Na držené láhvi bylo vidět, jak jsem rozechvěný. David zadržoval dech, aby neopatrným pohybem nepřišel o hlavu. Kourova dlaň se schylovala dotknout se mé paže a zklidnit mě, ale nedovolil jsem to: „Nesahej na mě, Kouro!" uhnul jsem ramenem, „Kdo to je?".

„Já to vysvětlím,".

„Tak vysvětluj!" cítil jsem tiky v obličejových svalech.

„Je to... no... manžel... " čtvrté Kourovo slovo mne paralyzovalo.

„T-ty. Kouro. Ty. Ty máš manžela???" utnul jsem jeho výpověď. Nemohl jsem dýchat. Žaludek se mi stáhl, nejinak hrtan. Já začínal žárlit na Davida v domnění, že by mohl být Kourův tajný milenec a mohl by mi ho vzít! Ale přitom... Já jsem tu ten navíc. Ten rozvracející. Kouro netajil Davida přede mnou. Tajil mě před Davidem. Byl jsem hračka? Byl jsem nelegální rozptýlení? Ne. Není možná. Nevěřím. Špatně jsem slyšel! Nebo má slovo „manžel" víc významů! Neexistuje nějaké přenesené pojmenování?

„Marone, ne! Není to, jak si myslíš! Nech mě domluvit!" Kouro zkoušel vytáhnout klín trpké bolesti z mého srdce.

„Že není?". Lidé. Stejní. Všichni do jednoho. I Kouro. I Kouro? Fráze „není to, jak si myslíš" přinášela opačný efekt, než jaký by měla. Tak otřepaná, tak zraňující, tak zlověstná. Nechci pokračování. Sklapni! Všichni sklapněte!

Zahodil jsem lahev. Poslední pospolu držící části se roztříštily. Jako se tříštil též můj život. Na co jsem spoléhal, fuč. V co jsem věřil, fuč. O co jsem se opíral, fuč. Co jsem cítil, fuč. David se v první sekundě příležitosti neprodleně vzdálil, dotýkajíc se svého ohryzku, jako by kontroloval jeho celistvost a hledajíc úkryt u Koura. „Jsi v pořádku?" věnoval mu Kouro poklepání po zádech, na nějž odpovídalo pokývání.

Neřízl jsem ho! Máš, blonďáčka v celku, Kouro! Ovšemže je v pořádku! On ano! Ale já ne! Já ne. Já nejsem.

Vzhlédli oba ke mně. „Marone, vyslechni mě. Neslyšel jsi to celé. Žádné předčasné závěry. David a já..." spustil Kouro zase.

„Ticho! Buď ticho! Zmlkni! Je mi to jasné!" nedokázal jsem to snášet. Couval jsem a při tom mi pod podrážkami křupalo sklo. Chvilkové zavrávorání se stěží podařilo ustát.

Říkávali mi dříve, že nemám srdce. Přál bych si, aby to byla pravda. Kéž bych jej neměl. Svět by byl jednodušší. Ten krevpumpující malý zmetek by mě nenutil důvěřovat, starat se, milovat. S mozkem bych si vystačil.

Nemilovat. Necítit. Nežít. Smrt mi nejednou šlapala na paty. Že bych staré dobré známé dopřál dnes konečně dotáhnout k závěru tolikrát načaté setkání? Můj život byl beztak otravně ubíjející, opakující se spirálou bez smyslu a konce. Vždy myslím, že mám, po čem toužím, pak zrada a všechno ztratím, vrátím se nahoru, zrada a všechno ztratím, pokusím se odrazit ode dna ještě jednou, zrada a všechno ztratím. Koho by to bavilo?