╭─────୨୧─────╮

"Pokud o nás doteď všichni nevěděli, teď už vědět budou."

╰───────────╯

„Strejdo Marone, uvidíme žirafy?" pověsila se na mě Mia.

„Určitě," popoháněl jsem ji. Nezůstávat na jednom místě. Hlavně nezůstávat na jednom místě. Musíme být v pohybu.

„A hrochy?" poskočila, div mi neroztrhla rukáv.

Dotáhl jsem uzávěr lahvičky s paúhořím DNA. „Nejsi ty vědma? K hrochům jsem chtěl právě jít!". Reálně mi šlo o jiného tlustokožce. Slona afrického. U největšího suchozemského savce byste asi čekali pořádnou sílu. Tu jsem chtěl i já. Zvednout více jak 1,5 násobek vlastní váhy bez zdlouhavých hodin posilování ve fitku bylo záviděníhodné, ke všemu prakticky aplikovatelné stejně pro superhrdinu i civilistu běžných dní.

Od pohodlného opuštění pavilonu vodních potvor nás zadržel podezřívavý hlas: „Kde jsou mý klíče? A kde máš ty letáčky?".

Vyvedl mě z míry. Zkoprněl jsem a obratem vracel kroužek s klíči: „Děkuji za půjčení. Um, spletl jsem se. Letáčky tam nebyly,".

„Tak co ti tak trvalo?" cinkající svazek muži zahučel do kapsy.

„Já... já je zkoušel hledat," nervózně jsem polkl. Zavadění špendlíku a tenká membrána lži praskne jako nafukovací balónek, „Jo, koukal jsem, jestli nejsou zarovnanané... někde... dole,".

V agresi mi bodl ukazováček pod klíční kosti, než významně zahromoval: „Dej si na mě pozor, mladej!". Hned potom dal pokoj. Nejpravděpodobnější je, že zahlédl někoho fotit s bleskem, což v žebříčku vážnosti přestupků zařadil výš a nehodlal to strpět.

Mnohem roztěkanější, avšak mající postačujícně příznivé procento kontroly nad situací, jsem míjel slíbené žirafy, hrochy, rovněž nosorožce, zebry, gazely, prasata bradavičnatá, buvoly. Savana zažitá plnými doušky. Kožichy hřály africké býložravce, zdá se, dosyta. Provádění namátkových kontrol platnosti vstupenek návštěvníků mně vracelo do role a ukotvovalo její důvěryhodnost. S Miou za krkem jsem překonali plot, živý i laťkový. Od šedých gigantů nás nerozdělovalo zhola nic.

Obratnému chobotu lepší se vyhnout. Došlo k vyhodnocení, že to vezmu z druhé strany. Skutečně - od ocasu. Zakončení oháňky s jediným ochlupením na robustním vrásčitém těle byl dosažitelný bod. Svedl jsem loupež na patrně loňském slůněti, jež mávajíc spokojeně bohatě prokrvenýma ušima, zahánělo hlad obrovského břichu strháváním kůry bezlistých stromů.

Vytržení pár chlupů a odloupnutí kusu kůže nebylo zjevně šetrnou kosmetickou úpravou. Poplašené troubení na celé kolo strhlo do dusavého pobíhání kompletně sloní stádo, vegetující dosud venku. Do háje! Miu jsem vysadil na záda a kličkoval jako zajíc, v obavách z ušlapání, přelézt plot nazpět. Pokud o nás doteď všichni nevěděli, teď už vědět budou.

Ošetřovatelé se přepnuli do poplašného módu, také poněvadž ZOO pomalu zastihávaly zavírací hodiny. Poslední dvě zvířata. To dám! Ze sběhu u slonů jsem změnil lokaci na plazí oddělení. Dle plánu zde čekal věčně vysmátý ještěr – gekončík noční. Superschopnost gekonovitých spočívá v lamelách a přísavkách na jejich pětiprstých končetinách. Ovládají perfektně šplh po libovolném povrchu libovolného sklonu. Přisátí pacek je udrží na kolmém, mokrém, na skalách, skle, teflonu, dřevě...

Jeden hnědožlutý tečkovaný šupináč se vyhříval v oblázcích pod umělým teplem žárovky. Absentující lidské pohledy vyzývaly nekomplikovaně vlézt otevřeným oknem do místnosti s přístupem do terárií. Barbarské. No, dobře. Vklouzl jsem k plazovi, obklíčil jej prsty v rukavici a odsál mu přiměřeně oběživa jeho cévní soustavy. Bezbranný malý mazel.

Finální třešničkou na dortu byl klokan rudý, australský skokanský rekordman, který by přeskočil svou vlastní délku i desetkrát. Výprava k endemitickému vačnatci se však nekonala. Zatím ne. Ťuk ťuk. Kdo tam? Máme společnost!