╭─────୨୧─────╮

"Je to hřbitov. Tragicky nádherný."

╰───────────╯

To jsem udělal já?! Mé ruce zničily přívod elektrické energie? Černočernou tmu prořízlo Miino zaječení, patrně z leknutí. Poté nezaznělo ani hlásky. Dobře jsem mohl poslouchat hučení své krve, jako když s lasturou u ucha posloucháte zvuky moře, což ve skutečnosti žádné zvuky moře nejsou. To pouze echo zesiluje zvuk proudění hemoglobinových tekutin. Jako by se celý svět bál pohnout, odvážit se k prvnímu kroku.

Pokud se bál svět, musel jsem ten první krok udělat sám. Po hmatu jsem nahrnul evidenci spojenou se sérem za komín na sebe naskládaných knih, odcizených z Kourovy knihovničky, na vylisování zkrabacených zmačkaných papírů. Rukávy svetru jsem přetáhl přes zápěstí a verbálně svolával Koura s Miou k sobě, do míst, kde stálo nejméně nábytku, o který jsme se mohli přerazit.

Dříve než oni si však mou pozornost získalo něco jiného. Nebe. Chytlo hvězdné neštovice. Od severu k jihu, od východu k západu se jím táhly milionové pásy hvězd, jejichž nádhery nám byly za normálních podmínek upřeny. Ale tahle noc patřila jim, v nekonečně velkolepé scenérii dostaly hlavní role.

„Půjdu se podívat na střechu, kam až ten výpadek sahá," řekl jsem úměrně hlasitě, aniž bych pomohl Kourovi prohlížet skříň s pojistkami, na níž si svítil vynechávajícím zapalovačem. Nemělo to smysl.

Zdi a zábradlí mi musely býti druhy svolnými ku pomoci, neboť sérum se mnou opětovně činilo po svém. Při každém schodu jsem se ohlížel, zda ze mě neodpadla nějaká končetina nebo kus masa jako z malomocného. Nicméně astronomické učarování neobvyklou viditelností mléčné dráhy výrazně motivovalo. Bez stropu nad hlavou vynikl bál, přehlídka nebeských těles nad světelně mrtvým městem skvěle.

„Proč koukáš na hvězdy?" dolehl ke mně asi po minutce Miin hlásek od vstupního portálu ke schodišti.

„Je to hřbitov," mávl jsem směrem k sobě, aby šla za mnou, „Tragicky nádherný. Mnohé z nich už jsou mrtvé, zhaslé, ale my se to dozvíme až za miliony a miliony let,".

Půjčila si mojí ruku k držení, mezitím co vzhlédla: „Maminka říká, že každá hvězdička je tam za nějakého člověka, který umřel. Všichni dostanou hvězdu po tom, co už nemůžou být s námi. Prý je tam i babička! A pan Mrkvička. To byl můj králík, víš? ...Máš tam taky někoho?".

Pochytil jsem s ní kratičkou oční konekci, z níž jsem však vzápětí musel ucuknout. Miino naučené vnímání skutečností bylo překvapující. „Mám. To víš, že ano," spojoval jsem si neviditelnými úsečkami souhvězdí Oriona.

„Tobě tečou slzičky?" zaostřila na lesk v mých očních koutcích, který bych sám nepostřehl.

„Huh? Cože?" smazal jsem stékající kapku, zrozenou ze rmoutivých vzpomínek, z povrchu zemského, „Ne. Nebrečím. V žádném případě."

S terapeutickým porozuměním přehlédla mou sebeobrannou drobnou lež: „Mně taky někdy tečou slzičky, když myslím na babičku. A na pana Mrkvičku. Ale oni na nás pořád koukají a dávají na nás pozor. I na tebe! Maminka to říká! Jsou daleko, takže je nevidíme a Měsíček je nepustí dolů," našpulila naštvaně pusinku a zamračila se, „Někdy se na něj zlobím, na toho Měsíčka. Chybí mi babička... ale až budu nejvíc stará, starší než ty, budu mít svoji hvězdičku hned vedle babičky!".

Na Mie bylo něco, s čím jsem se uměl ztotožnit. Je špatné rozumět si lépe s pětiletou dívkou než s populací vlastní generace? „Ty víš, která hvězda je tvoje babička?" optal jsem se.

„Hmmm, tamta!" vyhledala nezaměnitelně jasnou hvězdu Vega na cípu souhvězdí Lyra, hnedle vedle Herkula, „Ta, co tolik svítí! To svítí pro mě! Abych věděla, že je tam na nebíčku v pořádku. Maminka to říkala,".

S hořkým povzdechem jsem se přemohl na ni usmát: „Máš moc chytrou maminku, Mio. Všichni tam nahoru patříme,".