╭─────୨୧─────╮

"Co jsi to... Co jsi to udělal?"

╰───────────╯

„To má být špatný vtip?!" po opětovném probrání jsem vše uplynulé v mžiku pochopil. Za prostředí policejní stanice bych dal nevím co! Ale ne. Žádná policie. Akorát si mí milý vědečtí známí zvolili dost nevybíravý způsob, jak si mě přivést zpátky do továrny.

„Vítej zpět, Marone," věnoval směrem ke mně Robert nevinný úsměv. Byli tam všichni, včetně kamenných obrů. Jako by se nic nestalo, jako by tohle bylo normální, jako by to snad byla nějaká rodinná sešlost.

„Proč sem nemůžu prostě chodit po svých? Dělá vám radost mě takhle unášet?!" můj hlas nabýval rázného tónu, zatímco jsem se posadil na rozkládacím gauči, na nějž mne milosrdně uložili během účinkování uspávacího séra.

„Unášet?" Monika předstoupila, „My ti z únosu naopak pomohli uniknout!"

„Prosím?" nedalo se věřit vlastním uším. Slyšel jsem špatně?

„Řekl jsi, že se vrátíš, ale uplynuly už tři dny. Udivuje mě, jak jsi na té střeše neprotestoval. Čím tě ten únosce zdrogoval, abys byl poslušný? Udělala jsem ti krevní testy, ale nic neukázaly," listovala Monika jakýmisi papíry plnými tabulek.

„Vy idioti! Co jste udělali s Kourem?!" zatnul jsem pěsti, rozžhavený vztekem. Bál jsem se o něj.

„S čím?" Moničina stupidita byla nesnesitelná.

„S tím mužem, který byl se mnou!"

„Neboj, je spacifikovaný. Dostal dvojitou dávku uspávadel. Chvíli si ještě pospí. Nemůže uškodit," žena ukázala do rohu místnosti, kde na matraci ležel svázaný Kouro stále v bezvědomí.

Nešlo mi do hlavy, proč jednají tak klidně. Lhostejně. Chystal jsem se zeptat, jak mě našli, ale nakonec jsem to odvodil sám. Mobil! Můj pitomý mobil. Jakmile se zapnul, GPS signál jim ukázal cestu. Stejný případ s antikvariátem. Ha, jak prosté. „Poslouchejte," mírnou nevolnost coby pozůstatek po vstřelené látce jsem ignoroval a vstal, „Nejsem divoké zvíře, abyste si mě stříleli! Nejsem dítě, abych musel být doma na večeři! Nejsem tak nemožný, abych potřeboval bodyguardy!" zlostí mi vřela krev žilách.

„Ale v situacích jako tato je náš zásah nutný. Tvůj život má velkou cenu, nemluvě o nepřípustnosti styků s lidmi. Chceme pro tebe jen to dobré," Monika očividně nechápala důvod mého nevděku.

„Chcete dobré jen pro sebe! Držet mě tady a využívat! Nikdo mě neunesl, nezdrogoval ani neohrožoval! Nepřišel jsem zpátky kvůli vlastnímu rozhodnutí!" nebylo daleko ke křiku.

„Marone, notak. Máme práci," doktorka vytáhla onen pochybný mnohoúhelník alias stroj času, držíc jej v natažené ruce přede mnou. Snad čekala, že si ho vezmu, „Slíbil jsi, že nám pomůžeš s tímhle, prozkoumáním principů a..."

„A co když vám už nechci pomoct!?!" rychlé afektované máchnutí vyrazilo z doktorčiny ruky předmět, jež následně hlasitě dopadl na zem, kde napraskl a rozlomil se vedví.

Pokojem proniklo sborové šokované zalapání po dechu, vydané seskupením přihlížejících. „Co jsi to... Co jsi to udělal?" vydechla Monika roztřeseně, zrak sklopený k rozbitému. Vzápětí poté postavy obrů z budoucnosti přešly v záblesky světla. A rázem fuč. Vypařily se.

Mě to však bylo jedno. Fakticky nepodložený „údajný stroj času" mohl být lží, o niž jsem neměl zájem. Já se staral o to, co bylo skutečné – Kouro.