╭─────୨୧─────╮

" Zelená je hezká barva."

╰───────────╯

Víte, co je nejsenzačnější na světě a ta největší výhra? Budit se po boku někoho milovaného. V novém dni jako první spatřit smějící se oči mírně zvráceného přítele, který vás určitě už nějakou dobu pozoroval ve spánku, ale vám to vlastně ani nevadí, a i kdyby, odpustíte mu. Kouro, workoholik, který nikdy nepotřeboval dovolenou, si nejspíš premiérově vzal volno od práce. Kvůli Mie samozřejmě!

„Krásné dobré jitro," zaštěbetal. Pro ty jeho oči bych udělal cokoliv.

Cokoliv... To vážně vyšlo ze mě? Z mého svobodného nezmanipulovaného nitra? Dříve bych tohle byl schopen vyplodit maximálně pod pohrůžkou trestu nejvyššího, či v moci nějaké kletby. Ale teď. Vyřkl bych to i nahlas.

Do mozku se mi zpoza rohu vkrádala úvaha, že jsem možná dosud zůstával slepý. Toužil jsem vládnout světu a zkoušel toho dosáhnout složitými kroky, aniž bych si uvědomil snadnější, mnohem snadnější cestu. I bez zbraní, politického vlivu, základny věrných následovníků, moci i dalších pozlátek jsem již měl svět, kde jsem jej chtěl mít. U sebe, na dosah. Protože Kouro byl můj svět.

„Dobré ráno," ruku jsem ohnul dle tvaru Kourovy čelisti, aby na ní správně pasovala, „Nemohli bychom dnes, prosím, zůstat takhle?" posteskl jsem si.

„Nemohli," umocnil melancholičnost pusou na můj nos jako by vyjadřoval omluvu, „Taky bych si to přál, ale máme důležitý úkol,".

Náš „důležitý úkol" se jako na zavolanou hlásil u dveří o pozornost. Mia. Slyšela hlasy, tudíž přicupitala za námi. S Kourovým odsouhlasením se stala pro pár následných minut třetím osadníkem velikostně dostačujícího dvojlůžka. Kdo by hned dobrovolně vstával?

Povážení hodné cifry na digitálním budíku však nakonec nedaly jinak. Lenost není zločin, ale dětem se musí jít příkladem! Nesrovnatelně lepší um Koura v kuchařských dovednost určil sám, že právě on odvrátí nepříjemné hladovění a zažene otravné zvukové projevy lačných, hyperbolicky řečeno, prázdných žaludků. Vděkem přítomnosti žaludečních šťáv žaludky v podstatě nikdy doslovně prázdné nejsou.

K plnému procitnutí dopomohl pronikavý jekot děvčátka. Zalarmovanost odvracet hrozby se ovšem naštěstí neukázala nutnou. Jí označený černý bubák nebyl ničím jiným než Viktorem. Kavkou Viktorem, abychom si rozuměli. Ne mým bratrem... Mým bratrem... No jo. Můj bratr. Spoléhal, že ho zachráním. Dva měsíce běžely. Myšlenkový časovač byl spuštěn. Střet zájmů. Deptalo mě primárně řešit babysitting před veledůležitou misí. Ale Kourovi jsem o tom nemohl říct. K zachraňování jsem potřeboval vynálezy, stále uložené v PWIT. Jejich úpravy mohly ušetřit hromadu námahy. Logičtější než opětovné budování od píky. Jenže zmiňovat se před Kourem nepřipadalo v úvahu. Tabu!

Prozatimně neschopný skloubit obě věci k vykonávání naráz jsem se s těžkým srdcem přesunul k oblékání Miy. Mé iluze o potřebnosti se rozsypaly. Jasně a zřetelně mi dala najevo mou neschopnost volit vkusné kombinace ladících triček a sukní, zatímco ona se v řečené problematice, zdá se, pohybovala obratně, nevyžadujíc asistenci. V módním průmyslu bych neuspěl.

„Určitě je to zelené tričko špatné? Zelená je hezká barva," zamával jsem hráškovým oděvem.

„Nebudu ho nosit! To nejde, strejdo!" zachichotala se, „Přece to nejde mít na sobě zelené tričko a fialovou sukni!".

„Ale podle některých teorií barev a spektrálních kruhů jsou fialová se zelenou ideální pár,".

Asi nepochopila nic, co jsem řekl. Nicméně rozhodla se zeptat jenom na to, co dokázala vyslovit: „Co je „ideální pár"?".

„To jsou dvě věci, které k sobě patří. Jako nůž a vidlička. Sůl a pepř. Jehla a nit. Kečup a hořčice. Noc a den. Zámek a klíč. Nebo tvoje maminka a tatínek,".

„Nebo ty a strejda Kouro!" vymrštila všetečný prstík, ukazujíc na mou osobu.