╭─────୨୧─────╮

"Srdce tálo blahem a radilo podvolit se."

╰───────────╯

„Možná by ses měl zlobit... Dostal jsem tě do problémů," hlásky se mi dostávaly z krku jen těžko. Svědomí umí být svině. To mé zčernalo jako uhel.

„Co to říkáš? Nedalo se dopředu předpokládat, že nás kdosi kamsi zavleče," zněl chápavě. Mělo to logiku. Přesto...

„Beze mě bys nebyl v lese. Beze mě bys byl v pořádku!" špetky hysterie si probojovávaly cestu na svět.

„Já ale jsem v pořádku," Kourův úsměv potvrzoval pravdivost. Jenže lhal. Vím, že ano. Hluboko v duši musel prožívat útrpné peklo. My oba. Ve zkrabacených konečcích prstů jsem ztratil cit, původní zbarvení oděvů, řečeno s nějakou nadsázkou, nešlo pod nánosem špíny rozpoznat. Bez peněz, v nejistotě, strachu. To nezní „v pořádku".

„Jsem magnet na pohromy. Co když se něco takového bude opakovat?".

„Pokud náhodou, spolu to zvládneme,".

„Ne, spolu ne. Raději rozdělíme své cesty. Odstěhuju se. Sníží to pro tebe pravděpodobnost útoků, únosů, všeho!" kuriózní věc, kolik umí samotnému mluvčímu ublížit formulace pár vět.

Nakrčil obočí v mírné zamračení: „Stačí! Po letech jsem tě našel, znova tě neztratím!".

„Neskutečně bys riskoval! Zdraví... majetek... práci..."

„Ty mi za ten risk stojíš!" natočil mne k sobě.

„Kouro..."

„Přestaň. Klid. Dýchej," zkoušel urovnat mou vnitřní vypjatost, rozrušenost.

„Ale..."

„Prosím, žádná „ale". Nevysiluj se, ztiš se,".

„Já nemůžu! Nedokážu to! Kou-" Kouro přistoupil na něco, čeho bych se ani nenadál. Na druhou stranu uznávám, že se jednalo o účinný způsob, jak mne utišit. Náklonem vpřed propojil naše rty v polibek, jež předčil účinky nejlepší zklidňující prášky. Zprvu vytřeštěné oči jsem zavřel a nechal se přitáhnout blíže. Neodporoval jsem. Srdce tálo blahem a radilo podvolit se. Podobné praktiky mi byly sice jednou velkou neznámou, i tak instinktivní jednání předstihlo přemýšlení. Prohloubení spojení poslalo záchvěv dolů mou páteří. Uvolněn jsem spočíval v příjemném náručí muže, k němuž jsem choval, ať už se mi to líbilo, či ne, city. Neznámé, doposud neprobádané city. Zvuky bouřící přírody a živlů zněly znáhla jako hudba. Mozek zapomněl význam slova „negativní".

Přibližující se drnčení motoru zasignalizovalo čas pomalu odtáhnout hlavy od sebe. Zavrněl jsem jako kočka, opětujíc Kourovi rozněžnělé zahledění. Kola prázdného autobusu ustala v točení. Úpějící dveře odhalily postavu řidiče za volantem. Kouro diplomaticky domluvil dopravení do města zdarma, opřený o údajné vlastnictví zapomenuté předplacené roční karty na neomezené cestování okresem. Celou dobu jízdy neprohodil nikdo ani slova. V poslední řadě fialovomodrých sedadel mezi sebou komunikovaly jedině prsty rukou, lačné po fyzickém kontaktu s tím druhým.

Dostihla mě láska? Mohla by být? Pokud vám záleží na někom, víc než na sobě, je to láska? Pokud chcete s někým být každou vteřinou, je to láska? Pokud vám někdo snadno rozbuší srdce a rozradostní vás, je to láska? Pokud kvůli vám někdo nasadí vlastní krk, je to láska? Jestli ne, tak nevím, co láska je. Míra endorfinů v krvi trhala rekordy. Šťastnost z jakéhokoliv vynálezu nebo úspěchu byla nic v porovnání s právě prožívaným. Jo. Jo, byl jsem šťastný...