╭─────୨୧─────╮

"Co k tomu říct? Stejně jako cín mám bod tání nízký..."

╰───────────╯

V horkém klubku spletených těl by se na první kouknutí téměř nedalo určit, kde jedno začínalo a druhé končilo. Stykové plochy kůže dosahovaly plnou měrou využití. Souhlasné vnější orgány se párovaly, stejné ke stejným, své ke svým. Dělili jsme se o každou malou oxygenovou molekulku jako by měly lokálně dojít, jestliže bychom je nesdíleli. Nemohl jsem se nabažit. Uvolňoval jsem se natolik, že mi připadalo, že měním konzistenci a roztékám se jako svíčka, voskový panáček nechaný na přímém slunci, cínový vojáček požíraný plameny, jehož vmrštili nevděční nezletilci mezi polínka do krbového výklenku. Vyměkl jsem rychle. Co k tomu říct? Stejně jako cín mám bod tání nízký...

Od otírání rozkroků o sebe jsem si nadrženě vynutil urychlení, skoro vynechání, příprav pro samotný zlatý hřeb. Dosavadní poloha zůstala a já si osedlal toho urostlého hřebce, asijského plnokrevníka, se sametovou černočernou hřívou rozevlátou ve všechny strany. Kourova zbraň byla připravena k použití. Na moment mě, za smyslného mručení, svým koltem dráždil, než vnikl dovnitř nestoudně týrat centrum vrcholného štěstí. Zaúpěl jsem blahem. Přidržoval mi boky, taktéž zapojoval jeho statné svalstvo, ale valnou většinu práce jsem odváděl sám. Při pohupování v sedle mi s ním bylo dobře. V mimice obdivoval mou smělost chopit se opratí a kočírovat si ho k obrazu svému.

Avšak pán domu byl neotřesitelně určen a zanedlouho si nárokoval tu férovou, snesitelnou špetku nadřazenosti, již vlastnil. Povyšování bych nestrpěl, ale nastolit v obytné jednotce určitou hierarchii nebylo od škody. Podmaňoval si mě jako dobyvatel své území. Pro důkaz síly si ten nyní zdivočelý mustang umínil svhrnout jezdce, roznést jej na kopytech. Přenesené v praxi to pro Koura znamenalo vyhoupnout se nahoru.

Vmáčknutý břichem do matrace jsem mu byl bezbranně vydán na milost a nemilost. Flagrantní metaforická pozvánka k hodování na prostřeném stole. Nenasytně opět vpravil kus sebe, k tomu určený, do mě. Těsné obepnutí Kourova mužství z něj mámilo blažené steny, k nimž jsem nezadržitelně přidal druhý hlas.

„Tišeji... Nesmíme vzbudit Miu..." přiblížil se na dotyk daleko, aby k mým uším lépe doputovalo jeho vhodné upozornění.

Nebylo mým úmyslem jej neuposlechnout, ale právě se trefil při přiražení do správného bodu. Nekontrolovaně jsem hlučně zasténal, kvůli čemuž mi právo na vyjadřování pomocí hlasivek odebral. Zakryl mi hebkou dlaní ústa, neporušujíc pravidelnost slastných úderů. Prosebným kvílením jsem škemral o víc. Lomcovalo to mnou. Vrchol byl v dohledu.

Kouro se zahryzl do nejpřístupnějšího místa hladovému chřtánu - mého krku. Ždibec bolesti se ukázal být přesně tím nejposlednějším stimulem, vedoucím ke korunování výkonu udělením svobody 200 milionům mých samčích pohlavních buněk, jdoucích do jedné v horizontu pár hodin na vzduchu na smrt... Ejakuovali jsme oba prakticky naráz, stěží držíc hlasitost při zemi. Produkt naší vášně potřísnil nás i okolí. Škoda plýtvat tím zdravým, život přinášejícím, mírně zásaditým zdrojem vitamínů, minerálů, cukrů a... Ale co už!

Coby domeček z karet se udýchaný Kouro zbortil podél mne. Svinul jsem se na jeho hrudi a nezpochybňoval fakt, že jsem byli stvořeni jeden pro druhého...