╭─────୨୧─────╮

"Smrt nediskriminuje mezi hříšníky a světci."

╰───────────╯

Den narození souhlasil, nebyl tedy důvod nevěřit číslům označujícím den smrti. „1. listopad... To je dnes... Já jsem vážně mrtvý?" vyslovil jsem polohlasně, hlavně pro sebe.

„Už to tak bude, chlapče. My všichni jsme," usmál se soucitně asi čtyřicetiletý pán přede mnou poté, co se na mě koukl přes rameno.

Přehlédl jsem slovo „chlapče", jež by se hodilo nanejvýš pro pubertálního výrostka. Alespoň konečně někdo dokázal odpovídat! „Mám tomu rozumět tak, že tohle je posmrtný život?".

„Ne úplně. Soudě dle toho, co jsem doposud zjistil, jsme na jakémsi mezistupni mezi bývalým životem a životem budoucím. Naše duše už opustily těla, ale teprve nyní zde dojde k roztřídění," cizinec byl svolný k rozhovoru.

„Jako jestli půjdeme do nebeského ráje nebo shoříme v jámě pekelné?".

„Dejme tomu. Víceméně, pro zjednodušení, ano. Vidíš támhletoho vousatého chlapíka vedle dvojice těch dveří? Zastupuje roli vrátného. Pošle tě buď do věčného temného zatracení, či, v lepším případě, odtud budeš pokračovat k reinkarnaci do dalšího života. A budeš mít šanci začít znovu, od začátku. Tvrdí, že v náhodné lokaci na zemi, ale často posílá poblíž minulého místa pobytu v posledním dni. Přemažou ti vzpomínky, aby ses nemusel trápit ničím, čím už jsi prošel, což většinou funguje spolehlivě. Ale existují výjimky,".

„Jak to víte? Jste hotový znalec..." podivoval jsem se oprávněně, ale byl jsem vděčný za tuhle studnici vědění. Zcela nový start zněl jako skvělá příležitost, na druhou stranu ztráta poznatků, znalostí, zkušeností byla trýznivou vidinou.

„Už jsem zde byl. Před třiačtyřiceti lety mě skolila rakovina. Odstranění vzpomínek neproběhlo dokonale, takže jsem si nesl s sebou kus mysli svého minulého já," řekl. Dav přestal spěchat vpřed, rozděloval se do proudů směřujících spořádaně dveřmi vlevo anebo vpravo, za dohledu zmíněného vrátného.

„To mě mrzí,". Popravdě mně to ani tak nemrzelo, ale byl jsem zvědavý a chtěl si, takříkajíc, připravit půdu pro další otázky. „Smím se ptát, jaký faktor ovlivňuje rozřazování? Počet hříchů? Způsob života? Způsob smrti?".

„Smrt nediskriminuje mezi hříšníky a světci. Stejně jako se sem dostat může prakticky kdokoliv, bez výjimky, šance zaniknout, nebo přetrvat jsou 50:50. Řekněme, náhodný los. A konečný verdikt nemusí přijít hned. Jsou tací, kteří na něj čekají hodiny, dny, týdny, měsíce, klidně roky, dekády,".

„Ach..." ve frontě přišla řada na „mého informátora". Nahlásil příjmení. Jmenoval se Renner. Zajímavé – palindrom, neboli stejně čitelné slovo zepředu i zezadu. Bůh ví proč to chytilo pozornost mé lingvistické stránky. Obdržel papírové desky a bez prodlev jej poslali nalevo. Reinkarnace. Měl kliku.

„Hodně štěstí, hochu! Třeba se ještě setkáme," mávl na mě Renner.

Po jeho vzoru jsem sdělil své příjmení, jež se mi hnusilo při představě mého otce. Proklatá krev marného rodu, již jsem míval, mnou však více nekolovala. Ne?

Z respektu k prstu vrátného ukazujícímu nalevo jsem se složkou šel po stopách Rennera. Myslel jsem, že mám vyhráno. Myslel...