╭─────୨୧─────╮

"Jsem už velký kluk. Dokážu se o sebe postarat."

╰───────────╯

Na smolaře axolotla Vincenta van Gogha padla volba, aby zkompletnil výčet mého pracovního materiálu. Šest zvířat, šest schopností... Sice to nebylo „numerologické šťastné číslo" sedmička, ale za úspěšnost, zaokrouhleně, 85,71% jsem se nemusel stydět.

Neurčitě dlouhá časomíra do Kourova navrácení odpočítávala. Z toho důvodu jsem neotálel se zaklizením diethyletheru a všech svých utajovaností. Pod svícnem bývá největší tma. Hlavně to nepřekombinovat. Ke skládání zmiňovaného do šuplat se přidalo nejen mé zívnutí, ale i neočekávané avízo: „Ani hnout! Tohle je přepadení!". Kdo to?! To bylo zpropadeně blízko! Jak jsem mohl neslyšet chůzi?

Nepřirozeně studená ruka mnou rozeslala mrazivé záchvěvy prostřednictvím lapení mé šíje. Kopem jsem dokončil zavírání zásuvky nízko nad zemí a navzdory přikázání nehybnosti se ohnal za sebe po, zatím neviděném, rivalovi, dle hlasu muži. Vykryl mou ránu jako nic. Pravou schopnější ruku mi nejenže zabrzdil, ale i zohl a zmáčkl doprostřed mých zad kolmo k páteři.

„Tsch, musíš být rychlejší, brouku," prohodil jízlivě.

Dal bych mu druhým loktem do břicha, kdyby mě neblokoval. Byl povědomý. Jako bych ho důvěrně znal. Chraptěl, ale zněl jako... „Kouro?".

„Kdo jiný by to byl?" pustil můj krk, abych otočil hlavu na něj. Kouro. Opravdu on. Hloupé žerty.

Vytřeštil jsem oči: „Kouro! Co sis udělal s hlasem?".

„Několikahodinové diskutování a obhajování si vybralo svou daň," za uvězněnou pravačku si mě podtočil pod rukou do své náruče.

„Jsi studený," kontroloval jsem mu teplotu čela a spánků, jestli nemá horečku.

„A ty pomalý. Kdyby tě takhle chytil někdo jiný, tu ruku ti zlomí,". Nemyslel to zle, avšak kritika vždycky trochu zabolí.

„To bych měl asi děkovat, že ty jsi ji nechal nezlomenou," sklopil jsem oči a prohlížel si své a Kourovo tělo, porovnával. Měl pravdu, byl jsem pomalý, slabý, nerozvážná chyba jedné noci, které mí rodiče dosud litují. Víc než kdy jindy jsem prahl ukázat, nejen jim, že na to taky mám. Že jsem muž s právem na lásku a existenci. Muž, jenž se zapíše do historie! Přednost má silnější, ne chytřejší. Přežitek. Někdo by měl konečně změnit pravidla.

„Tobě bych nikdy neublížil, Marone," použil Kouro mou hlavu k podepření své vlastní, „Ale někteří určitě ano. Proto mám o tebe strach,".

„Jsem už velký kluk. Dokážu se o sebe postarat," ušklíbl jsem se.

„I když si někdo usmyslí pověsit si tvou hlavu na zeď?". Obrazně nebo doslova? Eh. Hrůzná představa.

„Cože? Co si o mně myslíš? O Miu jsem se taky postaral," odtáhl jsem se, úzkostně si zkřížil paže. Ochranná bariéra před vnějškem. Nenalhával jsem si jen kecy mé o nezávislosti a samostatnosti? Fakticky jsem byl na Kourovi závislý. Momentálně mě živil.

„Promiň. Jen se tě snažím chránit," řekl chlácholivě jemně.

To já tebe taky, Kouro. Neumíš si představit... A co nevidět budu mít síly dost k zajištění, aby ti nikdo nezkřivil ni vlas.