╭─────୨୧─────╮

"Ale nejsem jako jiní z naší rasy. Nejsem. Prostě ne."

╰───────────╯

Nastala chvíle pro můj mobilní přístroj. Čas vyzkoušet magickou sílu internetu! Za předpokladu, že někdo vykonává práci inspektora, mělo by být možné o něm nelézt záznamy. Ne? Vzhledem k faktu, že prostředí stranou civilizace prozatím nevyžadovalo zvýšené opatrnosti, ba ani snahy zakrýt mé obličejové rysy, nic nebránilo mému pohledu zabodnout se do zářící obrazovky. Dlouhými nádechy a výdechy jsem se snažil zklidnit svůj nedočkavostí a vzrušením způsobený třes rukou, abych dokázal naťukat do vyhledávání oněch osudových dvanáct písmen, která tvořila jméno. Jméno na první poslech pro drtivou většinu populace komicky znějící. Jméno, jež způsobilo svému nositeli nejednu těžkou chvíli při setkáních s lidskými tvory, jejichž omezená inteligence, Bůh ví proč, upřednostňovala posměch a šikanu před tolerancí. Při vzpomínkách na vyslechnuté příběhy o tomto tématu jsem si jen povzdechl. Lidé jsou nechutní. Mnozí z nich. Proč jsem se musel narodit do takového rodu? Čím jsem si zasloužil příslušnost do stejné vývojové škatulky jako lidé? Já mám co říkat, že? Jenomže mé činy neřídí slepá, bezmyšlenkovitá, primitivními pudy poháněná zlost, nýbrž moje touhy, snahy a logika. Zabil jsem někoho? Ano. Ublížil jsem někomu? Ano. Ale nejsem jako jiní z naší rasy. Nejsem. Prostě ne. Co dělám já, má význam...

Znechucení naštěstí přebila skutečnost, že síť nezklamala. Když jsem jí rozšířením přístupu do neveřejných sfér a zákoutí trochu pomohl, dostal jsem, co jsem chtěl. No vida. Vládní zaměstnanec pro tuto oblast... pracovník pro kontrolu rizikových nevládních společností... specializace na kriminalistiku, střeliva a výbušniny... aprobace pro výkon funkce v oboru strojírenství, chemie... pomocná síla v analytických laboratořích... Hm, slušné. Obdivně jsem zapískal. Vydržel, dostudoval, vypracoval se. Na rozdíl ode mě.

Důležitější bylo, že momentálně měl sídlit v kanceláři jižní čtvrti města. Teprve nyní jsem koukl dolů za účelem zhodnocení vhodnosti mého oděvu. Nohavice nesly stopy dnešního rozlitého čaje. Ehm, to nevadí. Oprášil jsem svou košili. To ušlo. Rukou jsem si sáhl za krk. Ooo, no podívejme, dokonce jsem nahmatal kapuci! Od kdy mívají kabáty kapuce? Co je to za dobu? Ať už jsem si ovšem myslel o tomhle módním úkazu cokoliv, hrál mi do karet. Dalo se toho využít ke skrytí tváře před nežádoucími pohledy, což jsem učinil.

Takzvaně po svých cesta netrvala zrovna krátce. Vždyť město nebylo malé a já ho musel přejít takřka celé. Věřil jsem přesto, že nešlo o marnou cestu. Veškeré kličkování mezi osobami, auty i ulicemi skončilo zdárným nalezením cílového bodu. Zvenčí historická budova s vnitřními moderními přestavbami zapadala do okolní zástavby. Klamala vzhledem. Já si byl ale jistý, že je to ta, co hledám. „Tak mě tu máš..." pronesl jsem pro sebe. Natěšené kroky mě zanesly do nitra stavby před recepci. Dá se to zvát recepce? Jednoduše tam seděla žena, obklopená papíry, jejíž pracovní úloha, zdá se, zahrnovala směřování návštěv k příslušným kancelářím. Mé skutečné já by dál nepustila, avšak měl jsem plán. V náprsní kapse stále byly dvě karty získané od Viktoriiných dělníků – kreditka spolu s přístupovou kartou. A to mi dávalo vše nutné. Z kreditky šlo zjistit jméno a příjmení vlastníka, z přístupové karty název firmy. Výtečně.

„Boris Ebner z PWIT, dobrý den. Omlouvám se, nejsem ohlášen, ale jsem zde kvůli záležitosti nedávné inspekce na našem pracovišti. Mí nadřízení mne poslali prodiskutovat jistou záležitost s inspektorem, který inspekci vykonával," řekl jsem důvěryhodně sebevědomým hlasem, jakmile jsem dosáhl výhodného místa. Obličej jsem odhalil v doufání, že v přítomnosti jediného člověka to nebude přestavovat přílišné riziko.