╭─────୨୧─────╮

"Připomínalo to stav po apokalypse."

╰───────────╯

„Myslíš, že to ještě umíš? Je to dlouhá doba," poznamenala Monika, jelikož do města bylo výhodnější se vrátit v mé druhé podobě. Té ženské.

„To hned zjistíme," zavřel jsem oči, soustředil se a snažil zopakovat to, co jsem nejdřív nenáviděl a později rád často využíval – přepnutí do druhého já. „Nemůžu popadnout dech," zalapal jsem po nepovedeném pokusu. Monika mi spěšně podala připravený přístroj podobný těm, kterých se užívá při astmatu. „Zkusím to znovu," prohlásil jsem po chvíli. Monika mi držela palce. Robert, Edgar, Laura, Richard, Andrea, Bruno, Leo, Martin i zbytek členů týmu s očekáváním přihlíželi. Musí to jít. Myslel jsem si.

Bylo to náročnější, než jsem si pamatoval, ale povedlo se! Všichni úžasem nad touto anomálií oněměli. Tahle má tvář vypadala znatelně zachovaleji než ta druhá. To se hodilo. Oblékl jsem se jako správná dáma a nechal se dopravit na nádraží. Pomalu, nenápadně jsem procházel ulicemi města. Snažil jsem se jít přirozeně a nekulhat, ale dalo to zabrat. Přes náměstí, park, kolem obchodů, promenády jsem se blížil k onomu starému několikapatrovému, černému domu v pochybné čtvrti - mé laboratoři. Bylo zvláštní jen tak jít mezi lidmi. Neukazovali si na mě, nekřičeli, neutíkali, neuhýbali. Nezvyk. Skrytým postranním vchodem jsem se dostal do skladu E. Místo pro náhradní klíč i bezpečnostní kód jsem si naštěstí ještě pamatoval. Moje lodičky po točitém schodišti příliš klapaly, tak jsem je sundal. Co kdyby tam pořád někdo byl? Stoupání vzhůru se zdálo nekonečné. Srdce mi tlouklo. Věděl jsem, že si nemůžu nic moc slibovat, ale doufal jsem. Alespoň něco tam být mohlo. Třeba Viktorie nerozšifrovala všechna hesla k trezorům, na něco zapomněla...

„Pane bože! Já to tu ani nepoznávám," nahlédl jsem do své bývalé kanceláře. „Úplně vybíleno. Nic. Byla důsledná," prohlížel jsem si posmutněle omšelé zdi, kusy nábytku s vyrabovanými zásuvkami a prázdné police. Na zemi ležely střepy, v rozích byly pavučiny, na vyskleném okně se zachvívaly ve větru potrhané záclony. Připomínalo to stav po apokalypse. Ohmatával jsem všechny mé skrýše, trezory. Všechno našla. Nebo našli? Muselo jich být víc. Co jsem jim jen udělal, že mi tohle provedli? Asi nebylo čemu se divit. Narovnal jsem shozený stůl, přisunul si k němu kolečkovou židli, na chvíli přepnul do mužské podoby. Sepnul jsem ruce pod bradou, v několika prstech zakřupalo. Ale to jsem nevnímal. Koukal jsem přes místnost, přemýšlel o své práci. Položil jsem hlavu do dlaní a pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo.  

„No nic," vstal jsem po pár minutách a přepnul zpátky do ženy, „sbohem!" přejel jsem rukou po zaprášené desce stolu. „Sbohem. Sbohem..."odešel jsem a pokračoval prohlídkou ostatních místností.