╭─────୨୧─────╮

"A právě to jméno byl chybějící dílek mého nedořešeného puzzle."

╰───────────╯

Věnoval jsem se studiu spisů nalezených v mé bývalé laboratoři. Zaznamenávaly můj posun ve vynálezech. Všechny přístroje, které selhaly. Přístroje, jejichž neúspěch mě dokázal posunout dál. Přestože mi moderní technologie nejsou cizí, poznámky, popisy, design, technické výkresy anebo dojmy z testování jsem stále upřednostňoval psát ručně. Bylo v tom jedinečné kouzlo, které mi klapání do klávesnice a pohrávání s kurzorem v počítačových programech, jichž jsem byl nejednoho autorem, nemohlo nahradit. Co list, to malé umělecké dílo. Přinejmenším pro mne. Takřka každá stránka se lišila druhem papíru, stylem písma, barvou inkoustu. Odráželo to můj myšlenkový stav. Vždy, když jsem byl ve stresu, psával jsem například dokumenty orientované na šířku, zatímco chtěl-li jsem mít něco ne tolik záživného rychle za sebou, text vznikal za užití zelené propisky. A to všechno intuitivně. Nedával jsem si za cíl vytvářet bizardně. Podstatnější zůstával nesporně obsah, ne úprava.

K vlastnímu údivu jsem shledal, že část záznamů se týkala též mých školních projektů. Pozoruhodné. Od mého vysokoškolského já se mi podařilo ujít vcelku dlouhou cestu. Nešlo nezasmát se naivitě některých napsaných vět. Kdybych tehdy věděl, co vím teď, věci typu přenosné čističky na vodu, fosforeskujících čepelí, kyselinových šipek, či automatického určovače hornin, nemusely skončit fiaskem. Že bych se k minulým pokusům vrátil? Možná. Snad kdybych přišel o inspiraci...

Náhle jsem však byl zachvácen návalem nesmírného štěstí. Hrnek bylinkové čaje, jež jsem popíjel, mi vypadl z ruky a já ho div nenásledoval příčinou svého zlozvyku houpání na židli. Ano? Ano... Ano! Byla to radost jakou dlouho nepamatuji. Ze záhlaví roky staré práce svítilo jméno mého tehdejšího spolupracovníka ze školy. A právě to jméno byl chybějící dílek mého nedořešeného puzzle. Poslední kousek nutný k odhalení identity onoho inspektora. Můj spolužák. Můj kamarád. Můj důvěrník. Jak jsem mohl zapomenout? Příhodno říci, že „sejde z očí, sejde z mysli". Uplynula dlouhá doba.

„Marone? Jsi v pořádku? Slyšela jsem ránu," vykoukla Monika mezi dveřmi po letmém, prakticky nesmyslném, zaklepání.

„Je mi skvěle! Víc než skvěle! Výborně!" daroval jsem jí jeden ze svých raritních upřímných úsměvů. Být na jejím místě, byl bych zřejmě neméně zmatený. „Musím si jít něco zařídit. Je to moc důležité. Snad vám má absence nakrátko neuškodí," dodal jsem.

„Co zařídit? Včera ti to nestačilo? Nech vše uklidnit. Chtěla jsem s tebou navíc probrat..." dořeknutí začaté myšlenky znemožnila má dlaň namířená před obličej doktorky.

„Shhh. Ne teď. Později. Vrátím se. Dobře?"

„No... no to bych ti radila, aby ses vrátil," odstrčila mou ruku pryč, „Řekneš mi alespoň, kam jdeš?"

„To nevím,".

„Nevíš?".

„Nevím. Zjistím to cestou. Nechci ztratit ani sekundu," řekl jsem, zatímco ona mi, jako by nerozuměla významu, stála přímo v cestě. „S dovolením," po naznačení nazdviženým obočím ustoupila konečně stranou. Vzal jsem z věšáku první kabát, který mi přišel pod ruku, aniž bych se staral, zda náleží mně nebo jinému vlastníku. „Díky! Nesahejte mi nikdo na věci. Já to poznám!" malý úšklebek posloužil coby rozloučení před mým odchodem a zanecháním nechápající ženy v místnosti osamotě.