╭─────୨୧─────╮

"Bylo to tak zamilovaně sladké, že jsem se bál, abych z toho nedostal cukrovku..."

╰───────────╯

Kourův zdravý rozum ovšem nedovolil věc dojít ani poblíž udušení. Jakmile množství kyslíku dosáhlo vydržitelného minima, nechal dýchací ústrojí nabrat si nový. Zadýchali jsme se.

„Miluju tě," vyslovením jednoho z nejkrásnějších slovní spojení, jaké lidstvo vůbec zná, přiživil zase o něco více rozechvěný plápolající plamen lásky v mém srdci. Přímo tato slova vlastně řekl prvně. Ač fakt samotný potvrdily několikeré činy, slovní vyjádření se doposud nedostavilo.

Věděl jsem, že lze provést reakci jediným způsobem. Možná je to klišé, ale mohutný cit ponoukal, abych se ani neodvažoval přemýšlet o tom, že bych odpověděl jinak. Neexistovala lepší příležitost než tady a teď. „Taky tě miluju,". Čela a špičky nosů se zbavily volných prostorů mezi sebou. Úsměvy byly takřka identicky široce roztažené. Bylo to tak zamilovaně sladké, že jsem se bál, abych z toho nedostal cukrovku... Nálada pro vrácení na párty opadla. Rozpoložení k trávení chvíle ve dvou ji převálcovalo, rozdrtilo a surově zamordovalo. „Pojeďme domů, Kouro,".

„A co takhle nejet, ale jít. Noc je ještě mladá, vezmeme to pěšky," navrhl.

„Procházka nočním centrem?" sliboval se solidní romantický zážitek.

„Byl by hřích nevyužít možnosti být spolu venku," připomenul moje „prokletí" povinností neukazovat holou podobu mimo relativní bezpečí domova.

Měsíci téměř v úplňku se naneštěstí nedařilo moc obstát v konkurenci s lidmi produkovanou světelnou energií, nicméně mě, básnicky řečeno, luna beztak nezajímala. Já měl oči výhradně pro Koura. Dokud... dokud jsem nezavadil pozorností o tabulku s názvem právě procházené ulice. Ale ne. Jaký nešťastný nápad vydat se tudy! „Kouro... Já... Já musím něco udělat... Můžeš mi dát chvíli?".

„Cože? Co udělat?" byl zmatený. Rozkošně, ustaraně zmatený.

„Jen počkej. Prosím. Nebude to dlouho trvat. Je to rodinná záležitost. Tady pobývá jeden člověk, za kterým bych měl zajít," oddělil jsem se. Žádné další otázky!

„Marone...?"

Nebral jsem na něj ohledy. Rovně, pak doleva. Stanul jsem před kovovou brankou. Zamčeno. Dobrá. Přelézt. Nikomu neuškodím. Teď kolem domu až dozadu. Dozadu k zídce, kde rostou růže. Slouží mi paměť správně? Měl by tu být. Ano!

„Ahoj... bratře..." oslovil jsem ho. Seděl tam v trávě jako vždycky. Měl rád ty růže. „Tušil jsem, že tě tu najdu,".

Žádná odpověď.

„Nepoznáváš mě? To jsem já. Vím, že uběhla dlouhá doba, co jsem tě posledně navštívil. Nebyl jsem si ani jistý, zda jsi nepřesídlil. Um... Mrzí mě to. Chyběl jsi mi..." jeho bezcitný, pohrdavý pohled a naprosté ticho mnou cloumaly. Ksakru.

„Dokonce jsem myslel, že bych se mohl přestěhovat sem k tobě. Jenže pak z toho sešlo," povzdechl jsem.

Zkusím změnu tématu: „Viděl jsi se v poslední době s mámou a tátou?".

Mlčení.

„Nemluvit znamená souhlas? Ne?" nadechnutí, „Přisednu si. Dobře?" zaujal jsem místo v tureckém sedu naproti němu.

„Tak... pokud ti není do řeči, povím ti o svém životě. Hodně se toho stalo. Přišel jsem o laboratoř, málem umřel, zamiloval se. Můj přítel by se ti líbil. Chceš ho poznat? Rozuměl by sis s ním. On... hodně mi tě připomíná,".

Vyhýbal se očnímu kontaktu.

„Brácho? Vždycky jsi byl ten starší. Ten, na kterého jsem se mohl spolehnout, komu se dalo svěřit. Býval jsi můj vzor. Co se to stalo? Jsi naštvaný? Pořád?"

A mlčel a mlčel a mlčel!

„Přestaň! Nekoukej na mě takhle! Řekni něco! Prosím! Řekni přece něco! Viktore...". Očividně mě u sebe nechtěl. Nezájem. Drásající, hořký, krutý nezájem.

„Slíbil jsem, že se nezdržím dlouho. Čeká na mě... Jestliže nejsem vítaný, asi půjdu..." hraní tvrďáka mi nešlo. Zvedl jsem se k odchodu.

Nereagoval. Neprojevil emoce. Bylo mu to jedno. Bezcitný.

„Achjo. Smím... Smím tě alespoň obejmout?" otázka padla spíš coby formalita. Nečekal jsem na povolení a vrhl se ho stisknout v náručí.

Neobjal zpátky. Nemohl. Protože žulové náhrobky nemají ruce...