╭─────୨୧─────╮

 "Královská modř s první literou abecedy odkazovaly na jediného odesílatele."

╰───────────╯

Kouro vískal mé divoké, rozutíkané kadeře a jemnou ruční motorikou je splétal trojice hnědých pramínků v miniaturní copánky. „Jsi moje zlato," broukl, „Ne, počkej. Nebo radši..." při přehodnocování nejpříhodnějšího příměru mě ponoukal s nastraženýma ušima zvědavě vyčkávat, s čím přijde, „jsi můj Maron. Protože to je cennější než zlato i cokoliv jiného,".

Pohladil jsem jeho prsa, trochu lepkavá potem. „Pošetilče," zasmál jsem se vlídně komplimentu, „Nikdo neumí skládat poklony jako ty,". Na oplátku jsem ho rozpustile políbil. Nebál jsem se usínat. Dokud byl Kouro vedle mě, vyháněl všechna monstra a strašáky jak zpod postele, tak z duše.

Hodinové ručičky jako maratonoví běžci obíhaly jedno kolečko za druhým v pravidelné periodě. Delší z nich měla trasu ztíženou šedesáti čárkovými překážkami, jež překonávala. Strašný jejich suchopárný úděl.

Na půli cesty mezi soumrakem a rozbřeskem bytem zazněl ryk domovního zvonku. Oba dva nás vyplašil a vzpružil. „Co se děje? V tuhle dobu? Ty někoho čekáš?" zpozorněl Kouro, zaskočen očividným oním ohlášením něčího příchodu.

„Ne. Ty snad?". Nebyl jsem si vědom sumnambulismu, ba ani extrémní nevraživosti poťouchlých sousedů. Každopádně do úvah o tomto nočním přetržení spánkové linie se nenachomýtl jediný kladný posibilní důvod.

„Ne," přiznal Kouro, zatímco se rozespale škrábal z lůžka pro župan, „Lež. Vyřídím to,".

Vzal-li jsem to z jakékoliv strany, většina vymyšlených příčin vyrušení nočního klidu počítala se mnou coby hlavní neznámou příkladu. Policie, Adam, Monika, Viktorie... Pouze já mám známosti dost šílené ke zvonění o půlnoci. Předběhl jsem Koura tím, že jsem si při zakrývání nahoty vystačil s přehozem na postel, zmuchlaným u našich nohou. Chvátal jsem k východu z bytu odpovědět na ocelové zvučení.

S otevřením dveří nemnoho chybělo, abych klopýtl o více jak půlmetrové akvárium odložené vně bytu před prahem. V průzračné vodě se v něm koupala dvojice středoamerických, kriticky ohrožených mločích larev. První téměř dvaceticentimetrové, albinotické, bledé, narůžovělé tělíčko plavalo poblíž o něco menšího černého s bohatými keříčky žaber. Axolotlové. Lidé žádní. Světlo společných prostor se rožnulo na fotobuňku, nicméně dvounohý savec jsem byl v dohledovém okruhu samotný.

Na průhledném víku akvárka ležela prostá, neadresovaná, nepopsaná šedá obálka, opatřena pouze indigovou pečetí. Kdo ještě používá pečeti? Maximálně výstřední pomatenci anebo zatvrzelí milovníci středověkých dějin. Bližším přezkoumáním jsem v grafice voskového otisku našel písmeno „A". Samozřejmě. Královská modř s první literou abecedy odkazovaly na jediného odesílatele. Dárek od Adama. Zdá se, že mi v mozkovně pohrabal více, než by bylo slušné. A zabrousil také do oddělení „Přání k narozeninám". Nejsem natvrdlý, abych nezačal operovat s hrůznou skoro-jistotou, že jsem se stal terčem krádeže vzpomínek, minulosti spolu s celou osobností.

V pocitu mdlob jsem pečeť rozlomil a polohlasně četl na psacím stroji naťukaná slova: „I lilie se podařilo vyšlechtit černé. Stejně tak axolotly. Opatruj je,". Odcitoval mě? Opatrovat? Nechám je u dveří! Napřáhl jsem se k zabouchnutí, avšak... Ta zvířata jsou živá! Pud milosrdenství mě tlačil k slitování. Ty vodní příšerky za nic nemohou.

Přiběhl Kouro v županu. „Marone, kdo to byl?". Zpozoroval, že má ruka, jež nedržela z ramen sklouzávající přehoz, konvulzivně mačkala stručný trojřádkový vzkaz. „Co to je? Jaké černé lilie? Jací axolotlové?". Sledoval můj směr pohledu, až jeho oči dopadly k páru vodního zvířectva: „Bože... Kdo je sem dal?".

„Nesmíme je nechat venku. Kouro...".