╭─────୨୧─────╮

"Nesmějte se mi, dvounohé lysé humaniodní krysy!"

╰───────────╯

Jakmile jsem se chystal projít skrze rám dveří, neuspěl jsem. Něco jako tuhé průhledné silové pole mě silně zpříma udeřilo. Zrada! To jsem nečekal! Nejhorší ránu schytalo čelo, nos a oblast hrudní kosti. Haah. Vyrazil se mi dech. Totožně dopadají nedočkavé, nezkušené děti v zrcadlových bludištích! S kašláním jsem ze sebe setřásl šok a špičkami prstů sáhl dopředu do zdánlivě prázdného prostoru. Přitiskl jsem dlaň k neviditelné zábraně. „Jsem to jen já nebo sem dali zeď?" zaťukal jsem pěstí na to, co mi bránilo postupovat. Neozval se žádný zvuk.

Zjevně manželský pár v důchodovém věku s opatrností natáhl ruce v úrovni očí. Překonali hranici prahu, aniž by zaznamenali problém. „Přestaňte si tu laskavě dělat legraci! Nic tu není! Býval jste mimem nebo co?" obořil se stařík a už táhl svojí manželku dveřmi, „Vy mladí! Holomci nevycválaní. Ze starých lidí takové neinteligentní šprýmy si tropit budou i po smrti! Prý stěna! Kde je nějaká úcta!" mudrování zaniklo, když se vzdálil. Pár jiných protočilo panenky, ať již nade mnou nebo jím. Každopádně všem šlo jít k vytouženému cíli – reinkarnaci.

Pokusit se volit pěsti byl nejhorší nápad, jaký jsem mohl mít. Nepamatuji, že by někdy vzduch natolik zhoustl, aby způsobil naraženiny kloubů prstů. Ssss, jauvajs! Síla nepomůže. Navíc síly pomnohu nemám. Druhou dlaní jsem přejel bolestivé místo na hřbetu pravačky a vyjádřil důrazně svou nespokojenost vrátnému: „Proč mě nepustíte jako ostatní? Máte v téhle pitomé budově něco proti mě?".

„Vy máte potíže, pane...?".

„Tady přestaňte! Neobtěžujte se oslovením! Ano, mám potíže. Přejděte k věci. Co teď?" mračil jsem se.

„Nu... vyzkoušejte druhou stranu," pokynul k bráně do zatracení.

Oh. Srdce mi poskočilo. Ovšem. Prosté, jednoduché. Spletli se. Nemám nárok být spasen. Já to tušil. Konečná. Beztak mi sedí temnější alternativa více. Pokýval jsem, zatnuté pěsti zachoval a smířený se rozešel napravo.

Au! Zase? To samé? Děláte si ze mě...?! Napadala mě armáda neslušných slov. Popadl jsem se za hlavu. Budu mít bouli. Dělám ze sebe vola i na onom světě! Ale notak! Vždyť já bych byl býval byl i za vymazání z existence rád. Nesmějte se mi, dvounohé lysé humaniodní krysy! Zavrčel jsem.

Mé překřížené paže doplňovaly vytočený výraz během zírání na vrátného. Odkašlal jsem si. Ehm? Věnujete mi kapku pozornosti?

Povzdechl: „Nemám momentálně čas. Zajděte se poohlédnout po dalších čekajících, abyste měl společnost. A zkuste se vrátit zítra,".

Lebkou mi zarezonovaly věty Rennera – „A konečný verdikt nemusí přijít hned. Jsou tací, kteří na něj čekají hodiny, dny, týdny, měsíce, klidně roky, dekády." Pravda, to říkal. Ale nedostal jsem snad verdikt? Dostal. Poslali mě vlevo. Tak po právu rozhodli! Já chci odsud! Nebudu zaseknutý několik let v přelidněné retro hale! Východ. Pryč. Nějak. Musím pryč. Pokud ne dál, vrátím se. Zpátky. Zpátky!

Spásný nápis „EXIT" mě lákal jako rybu na třpytku a přitahoval k sobě jako rybářským prutem. Šel jsem. Zrychloval. Klusal. Běžel. Sprintoval. Strkal do ubohých nic netušících nebožtíků. Zatlačil jsem do dvou křídel třímetrových obludných prosklených obdélníků. Odemčeno! Ano! Ne... Ne... Ne, ne, ne, ne, ne, ne! Nenavazovala místnost, chodba, exteriér, interiér... Nic. Doslova a do písmene. Holé nic. Bez barvy, hran, rozměru, konce. Neexistovalo tam nahoře a dole, neexistovalo tam vpravo a vlevo, neexistovalo tam světlo a stín. To nic mě natáhlo, zhltlo a vyvrhlo jako nestrávenou večeři ze stropu v hale. Ano, přesně jako předtím. Pohrdavé pohledy, ano, přesně jako předtím. Já na čisté dřevěné podlaze, ano, přesně jako předtím. Ano... Ano... Přesně tak. Ano. J-jako předtím. Ano. Přesně. Přesně jako předtím. Ano. A-ano... Ano...

Pomoc!