╭─────୨୧─────╮

"Asi jsem se stal členem klubu insomniků."

╰───────────╯

Lži, lži, lži. Lži pro dobrou věc. Zraňuje lhát tomu, koho milujete... Miino barvité dobrodružné vypravování jsem zdůvodnil jako výklad živého snu, způsobeného hlasitým předčítáním elektronické knihy, již jsem náhodou našel na internetu. Jméno té knihy? Zapomenuté. Markýz Pásovec? Toho už měla přivezeného z domova. Uspávadlo ? Součást snu, následky žádné. Zranění? Pár drobných jsem měl jen já, od lezení přes ploty. Modřiny, oděrky či škrábance. Ale Kouro si jich, ztrápený a zmožený zaměstnáním, nevšiml.

Každičkou volnou chvilinku, když šel Kouro do koupelny dát si sprchu, vynést koš, vařit, jsem připravoval své superhrdinské sérum. Plýtvání na testovacích subjektech, aka na kavce nebo axolotlech, bylo nepřípustné. Z časových, bezpečnostních i množstevních důvodů. Předně, nechcete, aby vás mazlíček přepral. Rychlostí, nehodnotitelnou jako závratnou, jsem dělal nejisté krůčky. Měření, vážení, míchání, filtrování,... a spousta, spousta poznámek o jednotlivých krocích. Úkony rozsekané do sotva párminutových epizodek jsem si dopodrobna zapisoval pro pozdější užití i vytřídění hotového versus nehotového. Mysl byla občas o něco napřed přede mnou, že jsem ztrácel jistotu, zda se to či ono odehrálo jen v mé hlavě nebo doopravdy. Největší skoky v procesu jsem dělal po nocích. Odříkal jsem si spaní, do doby přečkatelné bez dodávání stimulantů. Při smyslech mě držela už jen pevná vůle. Prohlubující se spánkový deficit ne a ne se dočkat stále potřebnější záplaty, náhrady. Zdravý člověk spí 6 – 8 hodin, méně jak 5 hodin uspokojí něco okolo 2% populace. Ale géniové si vystačí s málem. Leonardo da Vinci spal, dle legend, kolem dvou hodin denně, Nicolu Teslu klasické příznaky maniacké kreativity dostaly na 2 – 3 hodiny, Thomas Alva Edison nepřetáhl 5 hodin, protože dlouhý spánek bral za známku lenosti, Napoleon Bonaparte měl 4 hodiny, sedmihodinový spánek ve vyhnanství nazýval nudou a nechal se budit výhradně špatnými zprávami, Winston Churchill si v noci odpočinul také pod 5 hodin. Asi jsem se stal členem klubu insomniků.

Od opeřence Viktora jsem si získával důvěru a cvičil jsem z něj živý alarm. Formou pamlskových odměn i slovních pochval, na jejichž přijmutí měl kapacitu, se učil vyhledávat mou blízkost, držet se u mě, ideálně na hlavě či ramenou, aby nezavazel, a vykřikovat své kjá, přijde-li někdo nový. Dost bylo zákeřného přikrádání v nevhodných chvílích. Odteď vždycky bude přehled. Předcházení načapání najednou byla brnkačka.

Přebíhání, umělá faleš a paralelně k tomu hlídání malého človíčka a ptáka jednoho utahá. Rodičovství na plný úvazek bych nedával. Všechna čest Davidovi se Sun. Věděl jsem, že Kouro něco ví. Že ví, že vím, že ví, že vím...

Po třech dnech, třech nocích, o jedenácté večerní, jsem se odhodlal vpíchnout si injekční stříkačkou do žil první dávku séra. Pozítří jsme měli odevzdávat Miu rodičům, ale já nemohl čekat. Chtěl jsem to cítit kolovat svým krevním oběhem, cítit to vsakovat se do tkání, cítit to napadat a měnit nervovou soustavu, svaly... Sedl jsem si na zem, nabral geny nabitou namodralou zázračnou homogenní směs. Nebylo cesty zpět. Hrobové ticho. Já a injekce. Marone, zklidni dech, zklidni dech. Špičkou injekční jehly jsem si probodl kůži na předloktí, kde byly žíly nejvýraznější a nejsnadněji strefitelné, pístem vytlačil roztok z komory. Intravenózní aplikaci tekutin jsem na sobě nedělal poprvé, ale nikdy předtím mi z ní nebylo tak zle. Ten tlak jako by mě chtěl rozpárat zevnitř. Krev bušila ve spáncích, tep šel strmě vzhůru, zatočila se mi hlava, končetiny znecitlivěly, v ústech vyschlo. Zachytával jsem se nábytku, který byl zrovna po ruce. Vlévalo se to ve mně všude jako voda z protržené přehrady. A já trnul, zda bude můj organismus schopen ten zásah přijmout.