╭─────୨୧─────╮

"Dech i srdeční tep nabývaly na rychlosti."

╰───────────╯

Paní v recepci se na mě podívala s úsměvem a odpověděla: „Zajisté, zajisté. Jen mi řekněte jméno toho, koho tedy chcete vidět a jestli máte nějaký průkaz totožnosti?"

„To potřebuji? No, tak to netuším. Já jen dostal zadáno se tu urgentně stavit, ale kdo u nás byl, to nevím. Prý mi to všechno řeknete vy," zachoval jsem klid, „Ale kdyby bylo potřeba," ukázal jsem jí přístupovou kartu, aby viděla logo i celý název, „tak odtud mě posílají. Můžete zkontaktovat naše vedení,". Spoléhal jsem na přirozený šarm, byť můj zevnějšek patrně jizvami trochu utrpěl na přitažlivosti.

„No... pokud je to urgentní, tak dobře. Já vám to zjistím," zapátrala žena ve svém počítači. Byla mladá, dost možná nová. Nezkušená. Důvěřivá. Nedůsledná. Jak roztomilé. A jaké štěstí! „Už to mám. Běžte do čtvrtého patra, druhé dveře vlevo," ukázala na schodiště za ní.

„Děkuji, madam," drobným úklonem jsem jí vyjádřil vděk a spěchal nahoru. Čtvrté patro, druhé dveře vlevo. Nechtělo se mi věřit, že jsem to zvládl hlavním vchodem. Ale zvládl. Po útrpném překonání všech schodů mi přišly zmíněné, určené dveře jako nejsladší odměna. Hlavně v klidu. Uf. Pohodil jsem rameny, upravil si límec, potáhl rukávy, přejel rukou vlasy, odkašlal si a opatrně zaklepal. Ihned, co se ozvalo: „Dále!", šel jsem dovnitř. Poznal jsem ten hluboký hlas. Bezpochyby.

„Mohu vám pomoci? Přejete si?" zeptal se inspektor stojící u okna.

„Přeji si. Přeji si vidět starého přítele," snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.

Muž obrátil hlavu na mě. Šlo zřetelně pozorovat zjemňování seriózního výrazu až po mírný tázavý úsměv. „Marone?".

„Hezké tě znovu vidět, Cocorai Kouro," zasmál jsem se.

„Marone!" Kourův úsměv se rozšířil a on se rozběhl ke mně. Zastavil přímo přede mnou a položil mi ruce na ramena. „Přísahal bych, že jsem v novinách četl o tvé smrti. Myslel jsem, že jsi mrtvý,".

„To jsem si myslel taky," cítil jsem nervozitu a nevěděl, jak jednat. Moje hlava byla mírně zakloněná, jelikož z nás dvou jsem byl ten menší, moje oči hleděly do těch jeho. V duchu jsem prosil, aby se něco stalo. A taky se stalo... Kouro mě vtáhl do objetí. Pane Bože! Překvapením nebylo možné se hnout. Bývali jsme kamarádi, ale takhle vřelé uvítání jsem nečekal. Nebyli jsme spolu v kontaktu. Vždyť já na něj skoro zapomněl. Dech i srdeční tep nabývaly na rychlosti. Zdráhal jsem se gesto opětovat. Ale přece. Obmotáním rukou kolem Kourova torza se objetí stalo jen těsnějším, přičemž se nezdálo, že by ho plánoval přerušit.

„Takže jsem neměl halucinace, když jsem tě viděl v PWIT?! Byl jsi to ty?" ptal se, načež jsem namísto slov odpověděl pokýváním hlavou. „Jsem tak rád, že jsi naživu. Chyběl jsi mi," dodal. Chyběl jsem mu? Kouro na mě myslel? Bylo by vhodné říci „Taky jsi my chyběl"? Lhal bych. A jemu jsem nechtěl lhát. Komukoliv jinému, ale jemu ne. Dříve, než jsem stačil vymyslet nějaká slova, pokračoval: „Potom, co tě vyhodili, chtěl jsem tě kontaktovat. Ani jsme se nestihli rozloučit. Ale nic nefungovalo. Neměl jsem žádné vodítko, jak tě najít. Vystěhovali tě z kolejí, zrušili tvou mailovou schránku, zablokovali telefon. Nikdo neměl tušení, kam jsi šel, co s tebou je... Zdálo se, že jsi se vypařil. Že jsi přestal existovat," odmlčel se. Konečně povolil objetí. Pouze jedna jeho ruku nadále spočívala na mém rameni. Tou druhou ukázal beze slova na židli u stolu, abych si sedl. Přijal jsem a posadil se. Kouro zaujal místo naproti. „A po čase začaly vycházet ty články. O tobě. O tvých pokusech,".