╭─────୨୧─────╮

"Protože si pamatuju, kým jsi byl, než ti svět řekl, kým máš být."

╰───────────╯

A taky jsem letěl. Hlavou do zdi. Neumím mířit. Těsně vedle východu. Využil jsem získaného náskoku, o nějž jsem pomalu, ale jistě přicházel, abych z té betonové silniční nory vylezl na světlo. Čerstvý vzduch už mě vítal a prostupoval dýchací soustavu, ale Kourovy hbité nohy a ruce mi nedovolily překročit práh. „Vrať se do auta! Co si myslíš, že děláš?!" vtahoval mě za zápěstí zpátky.

„Co ty si myslíš, že děláš?!" snažil jsem se mu vytrhnout.

„To, co je správné! Zachraňuju ti život!".

„Já neumírám!" prudce jsem cukl celou polovinou těla a on konečně přestal zabírat. Tahovou setrvačností jsem málem přepadl a musel se zastavit až pár kroky.

„A co když jo?!" zakřičel, než totéž opakoval pohnutým, hlasitostně umírněnějším tónem, „Co když jo...?".

Co když...? Přes rameno jsem se na něj ohlédl. Bokem ruky si otíral z koutku pusy potůček krve pramenící kdesi v jeho dásních. Já ho praštil?! Ublížil jsem mu. Ublížil jsem Kourovi. To mi ten strach zastínili mysl až natolik? „Ty krvacíš?! Já nechtěl... Kouro...". Imaginární ďáblík na jednom rameni napovídal vzít nohy na ramena, zmizet, propadnout se. Imaginární andílek na straně opačné doporučoval přestat vyvádět, nesnažit se ničemu utíkat, uznat přešlap. Narodil jsem se jako zbabělec. Zbabělec nakloněný vždycky té snazší, pro mě přijatelnější straně, altruista, bídák, jednající ve vlastní prospěch. Ale Kouro byl Kouro.

Stál jsem tam jako srna před kamionem se zapnutými mlhovkami v noci na lesní silnici, slzy na krajíčku... z více důvodů. Paže se mi samovolně nutkavě nadzvedala, chtíc dosáhnout Koura, jenže jsem ji nepustil moc daleko od těla. Vnitřní blok mně říkal, že k tomu nemám právo, nejsem hoden.

Zmíněný blok byl ovšem, bohudík, Kourovi naprosto neznámý a ukradený. S nepochopitelně krásnou čistou láskou, jakou uměl dát jedině on, mě objal. V ten okamžik moje slzy spáchaly sebevraždu skokem ze spodních očních víček. Nešlo jim to rozmlouvat. „Oni mě zavřou..." podíval jsem se na něj, než si mě k sobě přimkl, jako když ptačí matka bere svá ptáčata v hnízdě pod křídla.

„Marone. Nezavřou. Nezavřou, miláčku. Slíbil jsem, že to bude dobrý, a to platí. Jasný? Můj táta je primář, přimluví se u ředitele nemocnice. Nebudou o tobě žádné záznamy. O vyšetřeních, hospitalizaci, čemkoliv. Ututláme to. Nehnu se od tebe. Uchráním tě," políbil mě do vlasů, „Ty nepatříš do vězení. Já to vím. Protože si pamatuju, kým jsi byl, než ti svět řekl, kým máš být. Ty, Marone, jsi uvnitř pořád ten geniální náctiletý průšvihář, který utíkal z domova a chodil se mnou na školní střechu. Nejsi jím o nic míň, než jsi jím býval. Pořád jsi to ty...".

Smutným faktem je, že Marona, za jakého mě měl, jsem dávno, dávno, před dlouhou dobou ztratil. Kdybyste ho někdo našel, pošlete ho za mnou a řekněte mu, že bych ho rád zase viděl. Díky...