╭─────୨୧─────╮

"I lilie se podařilo vyšlechtit černé."

╰───────────╯

Zasunul své koleno mezi mé nohy, aby mi šel, právě jako u waltzu, takřečeně do kroku. Nutil mě do couvavých úkroků, podřízení, submisivity v tanečním slova smyslu. Mezitím suverénně dominoval, krouživou lokomoci mezi nábytkovými překážkami ostříleně korigoval. Odněkud se linuly tichounké, klidné, podmanivé tóny klavírního kvintetu. Přes jejich melodičnost jsem škobrtal pod Adamovou násilnou taktovkou, ztrácejíc dech i nervy.

„Nebraň se tomu. Mám jen intence čistější než lilie," mluvil Adam v tanci.

„I lilie se podařilo vyšlechtit černé," napadl jsem význam použitého přirovnání. Svět není černobílý. Je šedý a osobnosti se liší pouze sytostí odstínu oné barvy.

„Ale kuš!" udělal otočku vpravo, čímž mě ještě více zamotal, „Co jsem ti kdy udělal? Čím jsem si vysloužil takovou strohost?". Dobrá poznámka. Neprovinil se. Doposud. Sklopil jsem zrak. „Mám tě rád, Muerto. Jsi diamant v sedmi-miliard-hlavé špíně a prachu. Když jsem tě našel o Halloweenu, ani ve snu by mě to nenapadlo, že stačí oprášit trochu hlíny a ve svém nálezu spatřím třpyt krystalu, po němž zbůhdarma prahnou miliony,".

Ó, tak rád? Po dvou plytkých setkáních? Dejte mu, lidi, Oskara za tu mistrnou interpretaci psychopata, jenž je po pár minutách dvorným donchuanem! Pokušitel. Lichotil mi, lahodil mým sluchům. Vzdorování přemáhal a mírnil chytře mířenými hmaty. Věděl, kam sáhnout, jak z podrážděného vlka vycvičit poslušného beránka. Vzpírání opadalo, jelikož na mě dosedalo vyčerpání. Vycucával mou energii. Nevím, jestli zafungoval jeho šarm, charisma, eskamontážní kousky, či vyšší síla. Klesl jsem do apatické poddajnosti.

Znáte to, rozmazlené děti vždycky nejvíce lační po tom, co nemohou mít nebo co má někdo jiný. A Adam byl duševně trochu dítě. Možná, že po rezignaci na všechno bych ho přestal bavit? Myšlenka hezká, ale on byl do obecných modelů nezařaditelný. Má pasivita mu zřejmě připadala být výzvou zajít dál. Ohnul si mě v zádech do záklonového oblouku, naklánějíc se nade mnou. Propaloval mě pohledem, nasyceným nezdravou obsesí, pekelně žhnoucí tváře zpochybňovaly dřívější tvrzení o čistých úmyslech. Asi jsem neodhadl stupeň a typ jím vytvářené náklonnosti. „To stačí..." zkusil jsem vyvléknout jednu pětici prstů z propletení.

„Muerto..." Neostýchal se, lepil se, dosvědčoval svou kontaktnost.

„Adame, ne," pohybuschopnou rukou jsem odsunul Adamův obličej a ohraničil minimální osobní prostor, který jsem požadoval v okolí hlavy, „Jestli mě máš rád, jak říkáš, nech mě jít,".

„Já nechci," lísavě se otřel o mojí ruku, jež ho měla držet zpátky.

„Ne, prosím... Co když slíbím, že se ti nebudu vyhýbat, hm?" doloval jsem záchranné fráze, „V reálném životě. Udržím s tebou obchodní spolupráci. I nadále. Budeš můj, dejme tomu, přední dodavatel,". Stres neuvěřitelně ovlivňuje kvalitu vyjadřování.

Nevinně zamžikal víčky, umožnil, abych se postavil pevně na obě chodidla: „Budeme se vídat?".

„Ano!" přesvědčoval jsem jej, „Často! Můžeš mi pomáhat. Jen... musíš vědět, kde skončit,".

„Věrnost je snad to jediné, v čem můžeš jít příkladem,"zasmál se, „Závidím Kourovi," dopověděl popichovačně.

S úlevou jsem ucítil ochabnutí jeho držení. „Můžu tedy odsud?".

„Můžeš," roztrhl taneční postoj.

„A... no... co pro to musím udělat?".

„Dej mi pusu," nadiktoval si coby samozřejmost.

„Hej, cože?" málem mi zaskočilo, „Ne! Máš vědět, kde skončit! Tohle je přes čáru!". Přece se tomu nevyhnu? Hlavně, že se doteď pyšnil, jak nikdy nic nechce! Jak má služby zdarma!

„Tak to ty asi pryč nechceš...". Provokatér! Manipulátor! Bazilišek! Ten... ten... Hhh.

„Uh... jednu pusu?" Copak jsem měl na vybranou?

„Tak tak. Pošle tě rovnou domů. Kouro se to nedozví," projel svou kšticí a olízl si rty, „Ve snu se to navíc ani nepočítá,".

Promiň, Kouro. Dobrovolně jsem se ochudil o možnost se na Adama u toho dívat. Jen ať to mám za sebou! Víru v rychlý průběh Adam pokazil chtivým, mokrým přisátím. Pijavice. Líbání - důkaz lásky, bez lásky zkrátka nejde...