╭─────୨୧─────╮

"Určitě je to dobrý nápad? Pořád se můžeme vrátit."

╰───────────╯

Tmavé lesklé vlasy dokonale hladce sčesané dozadu. Bledá, místy našedlá, pleť. Oblečení těsně obepínající každou křivku, košile u krku nedopnutá. Oči jako dva blyštivé rubíny, zvýrazněné linkou v odstínu ebenového dřeva. Svůdný úsměv obohacený o dvojici prodloužených upírských špičáků. Sametový plášť s vysokým zdvihnutým límcem, přidávající tajemnost. Drobné zlaté doplňky, šperky... V duchu jsem děkoval svému líčení za zamaskování červenajících tváří. „Vypadáš skvěle," řekl jsem, okouzlen.

„Ani ty jsi neodvedl špatnou práci," Kouro při prohlížení mého zjevu viditelně zrakem o něco déle zastavil u hrudního koše. Moje snaha s tolik pracně vykreslovanými žebry však viditelně nebyla předmětem jeho největší pozornosti.

„Půjdeme?" zeptal jsem se v rozpacích.

„Samozřejmě," dostal se blíž, prohrábl mi vlasy a překryl je kápí, jež do té doby odpočívala za mým krkem. „Teď jsi perfektní," dodal.

Opustili jsme byt s cílem dojet do vyhlášeného lokálu ve vedlejší čtvrti. Namísto auta jsme zvolili metro, poněvadž celonoční střízlivost, nutná k řízení motorového vozidla, nebyla a ani nemohla být zaručena. Míjet při přesunu další skupinky kreatur ne příliš rozdílných od nás mělo příznivý účinek. Nepřišel jsem si divný ani jiný. Cítil jsem se součástí, což mi civilní vzhled nikdy neumožnil. To mělo něco do sebe. Znejistění mne zachvátilo až před vstupem do zvoleného podniku. Byl to bar? Klub? Něco mezi? Ať už tak nebo jinak, tíseň se ohlásila. „Určitě je to dobrý nápad? Pořád se můžeme vrátit," křečovitě jsem žmoulal Kourův rukáv.

„Jen pojď, socializace ti prospěje. Odpočineš si, zapomeneš na stres," tím mi kuráže moc nedodal. Odpočinek od stresu? Tohle byl stres! Lidé. Moc lidí. Až moc lidí. I když... třeba jsem měl jednoduše vnitřní blok, jehož překonání bylo klíčem k vyklidnění duše? „Nehnu se od tebe, neboj," přislíbil nakonec Kouro. Tím dal impulz opustit komfortní zónu, vejít. Žasl jsem, jaký má na mě vliv. Dokázal mě dostat do věcí, do nichž bych sám nešel. Díky jeho známosti s pořadateli jsme se vyhnuli kontrolování. Problém s plnoletostí by sice nehrozil, ale doklad o totožnosti mi scházel. Asi si ho budu muset zfalšovat. Jo. A vymyslím na něj lepší jméno, než jaké mi dali rodiče!

Hlasitá hudba, litry a litry alkoholu, přiopilé davy – častokráte spoře oděné, světýlka, reflektory, motivy dýní, duchů a netopýrů, kam se podíváš. Pche, americká komerce. Než jsem se nadál, Kouro mi podával plastový kelímek pochybné tekutiny. Správné servírování jim tady nic neříká? Plast. Jak nedůstojné. „Co to je?" zamračil jsem se podezíravě a zakroužil nahnědlou hladinou nápoje.

„Rum s colou," usrkl z vlastního pití. Kde to sebral? Vzal jsem si lok ze slušnosti a rozhlížel se po zdroji.

Namísto původu pitiva jsem zpozoroval stůl s bizardním občerstvením. Zklamání nastalo ve chvíli, kdy se pochutiny vzhledu lidských orgánů, ukázaly být pouze napodobeninami. „Esteticky je to hezké, ale je to šmejd," zakousl jsem se do cukrové bulvy nabodnuté na vidličce, „Skutečné oči chutnají jinak. Někdy tě je nechám vyzkoušet," otočil jsem se na Koura, který vzal pravděpodobně mojí poznámku jako ironii, nestojící za to, brát ji vážně.

„Tady máš ode mě srdce, celé jen pro tebe. A dal bych ti klidně i své pravé, kdyby to šlo," předložil mi před nos Kouro napodobený srdeční orgán z marmelády či želé, jichž byla plná mísa vedle plechu muffinových mozků. Ach ten romantik. Ne, že by nešlo vzít si jeho pravé srdce taky, ale... ale nepřežil by to a byla by ho škoda.