╭─────୨୧─────╮

"Já se bojím."

╰───────────╯

Nestíháme! Okno daleko a na očích, za dveřmi stíhací komando. „Pod stůl! Rychle!" zatlačil jsem Miu do pouhopouhé jediné užitelné schovávačky. Já přepul na ženskou podobu a zasedl za onen dřevěný nábytek falšovat svědomitý pracovní proces. Nezapomněli jste ještě, že to umím, měnit se? Heh, sám se rozvzpomenul až za pět minut dvanáct.

„Zdravím, pardon za vyrušení. Neběžel tudy podezřelý chlápek? Plaší nám zvířata a ukradl něco z B6," vyhrkl vpadnuvší vůdce tříčlenné skupinky zelených stejnooděnců.

„A jak vypadá?" odhadoval jsem reakci někoho nepoučeného o problému.

„Nevim. No, prý oblečený jako my, mladší, asi metr osmdesát. Je u něj nějaká školková holka. Víc si nepamatuju," pátravě zjišťoval nápovědu u spolustojících.

„Barva vlasů nebo očí?" zkoušel jsem oťukávat.

„Ježiš, nemám ponětí! Všichni ho viděli jen chvíli! Nebyl tady?".

„Lituji, nikoho podezřelého jsem dnes neviděla, ale kdyby se objevil, dám bezevšeho vědět," sklepával jsem neznámou dokumentaci do štosu, soustředěný na správné koncovky ženského rodu při mluvení. Ohromná „autentičnost" práce!

„Bezva. My to zkusíme jinde. Pokračujeme! Ať nezdrhne!" zařadil on i další dva zpátečku.

Jdou po nás, jdou po nás. K čertu s klokany! Shrábl jsem nejpodstatnější, zbavil se přebytkové zátěže. Moje otisky prstů mají na policii ve stě provedení, sté první nezapříčiní rozdíl. „Mio, vylez. Půjdeme domů. Už zavírají," ohnul jsem hlavu dolů. Malá seděla s koleny u brady, ani nedutala, valila oči a objímala Markýze Pásovce. „Mio?". Co je s ní? Ajo, vlastně! Zůstal jsem jako žena, ona mě nepoznala. Znovu do normálu! „Dobrý, není tu nikdo kromě mě," pomohl jsem jí postavit se.

„Jak jsi...? Strejdo, jak jsi to udělal? Tys vypadal úplně jako někdo jiný! Ty jsi kouzelník?".

Nemůžete-li najít vysvětlení, vysvětlení si najde vás. Kouzelník? Proč ne? „Prokoukla jsi mě! Když teď poslechneš a poběžíš, ukážu ti další kouzla. Domluveno?".

Zkušenosti z kariéry kriminálního živlu mi osvětlovaly cestičky na svobodu. Pravá mozková hemisféra v centru abstraktního myšlení projektovala 3D imaginární plánek s odbočkami, zkratkami, obcházkami. Máte rádi počítačové hry? Tohle se jim podobalo. Provedení v realitě. Osmdesátkoví vývojáři by se na sichr inspirovali.

Rozhlasový hlas požádal zbloudilé návštěvníky o odchod. Přivalila se pátá hodina. Pod střešním převisem sídla netopýří expozice jsme skrčení přečkávali lhůtu, než přejde dvojice znepřátelené strany. Třicet kroků daleko, dvacet kroků daleko, patnáct kroků daleko, deset kroků daleko... Zavibrování. Otravný bzučivý tón a silná namodralá záře pronikající skrze látku mojí kapsy upozorňovala na novou textovou zprávu. Extrémně nevhod!

„Strejdo..." pískla Mia.

„Sh!" záda mi špinila bílá fasáda. Kdyby poznali, že to já mezi ně nepatřím... Kdyby u mě našli ty vzorky DNA... Kdyby si všimli Miy...

„Ale... Já se bojím," ponořila Mia obličej do Pásovcova plyšového kožíšku.

Já se bojím. Její tón té věty mi přihrál tuhou vzpomínku. Návrat o roky, roky zpátky, kdy jsem doslovně totožně řekl to samé. Byl jsem malý kluk, ale v otcových očích jsem neměl nárok na strach. „Muži se nebojí! Jestli se bojíš, nejsi muž! Jestli se bojíš, nejsi můj syn!" ten den můj táta křičel. Hodně křičel. Vzpomínám ještě, že jsem se schoval pod postel. Vzpomínám na bolest. Vzpomínám na věci, na které nechci vzpomenout.

Marone, jak můžeš?! Nebuď jako tvůj otec! Nebuď! S dětmi se jedná jinak. „Mio," oslovil jsem ji, šeptajíc, „je v pořádku se bát. Všichni se někdy bojí. Ale právě teď se neboj. Není čeho. Dokud jsem u tebe, nic se ti nestane,".

„Opravdovsky?" splácala nádherný neexistující tvar.

„Nejopravdovštěji. Jsem přece kouzelník,".