╭─────୨୧─────╮

"Takže jdeš do toho, lásko?"

╰───────────╯

„Pojďme dovnitř. Ochlazuje se," pobídl Kouro, s čímž jsem souhlasil. Potřeboval jsem navíc řádné představení s členy Kourovy rodiny. Hrozí-li víceré střetnutí s nimi, vztahy na ostří nožů by nevyhovovaly.

Provizorně jsem se narychlo zkultivoval, zbavil se zůstatků make-upu, načež čtyři přítomní, včetně mě, obklopili konferenční stolek. Pod klasickým kuchyňským stolem, jehož využití bychom bývali upřednostnili, ještě ležely nesklizené střepy vinné lahve. Kouro mi přinesl bavlněnou vzorovanou deku s třásněmi po obvodu, jež sváděly k zaplétání dohromady. Dal ji kolem mých ramen ke snížení šoku. „Dobrá," prořízl jsem odvážně váhavé ticho, „nezačali jsme nejlépe. Zkusíme to znovu?".

„Jistě. Rád tě poznávám. Já jsem David," podsunul mi formálně, neemotivně svojí pravici.

„Maron. Těší mě," mým úmyslem bylo zředit zlou krev přiměřeně milým vystupováním.

Napětí opadalo. „A tohle je moje princezna," usmál se na děvče vedle sebe, „Jmenuje se Michiko, ale říkáme jí Mia. Pozdrav Marona, Mio,".

„Já jsem Mia! Ráda tě poznávám!" napodobovala co nejvěrněji chování svého tatínka. Byla k sežrání! Jako bych sledoval mladší verzi Koura.

Přijal jsem k potřesu její jemnou, hladkou, světlou ručičku: „Potěšení na mé straně,".

Po uskutečnění seznamovacího rituálu jsem se více zabalil do pokrývky, mluvící štafetu přejal Kouro: „David přišel ohledně prosby vůči mně nebo vlastně vůči nám oběma, Marone,".

„Prosby?" přemítal jsem, o co šlo? Půjčka? Povrchní myslet hned na peníze, že? Ale dnešní svět, a nejen dnešní, se točí především kolem peněz nebo moci.

„Ano. Se Sun, mojí ženou, na týden odjíždíme." Sun? To jméno bylo povědomé. Že by se Kouro v dřívějšku zmínil? „Chtěli jsme, aby nám Kouro pohlídal Miu. Nyní, když tady bydlíš s ním, směřujeme to i k tobě," řekl David.

Někdo, koho jsem napadl a ohrožoval by mi svěřil dítě? „Určitě to chcete i po mně? Nechali byste Michiko se mnou v jedné domácnosti na sedm dní?" vyměňování pohledů s Kourem a Davidem nebralo konce. Třeba ten týden strávím pro jistotu na ubytovně? Na ulici? Já nevím.

„Nemáme na výběr. Netušili jsme o Kourově rozhodnutí s přijetím spolubydlícího, takže bylo naším doufáním, že nebude mít problém, a nehledali jsme jinou variantu," David si vzal Miu na klín, „Tu příhodu s lahví nejde přehlédnout, ale zamyslím-li se nad tím, neudělal jsi nic tak špatného, Marone. Jako otec a manžel rozumím, co starostí a zodpovědnosti obnáší někoho milovat. Bránil jsi své území a člověka, na kterém ti záleží. Sice trochu extrémně, ale, přiznám se, jestliže bych našel u sebe doma neohlášeného cizince, taky by mi to neudělalo radost. V afektech někdy děláme přešlapy. A protože jsem vyvázl bez újmy na zdraví, jsem ochoten to nepovedené první střetnutí přejít a zapomenout. Kouro ti věří, stejně budu i já. Může být?".

„Děkuji! Vaši důvěru nezklamu. Mia bude v dobrých rukou," z vděku jsem se nepatrně uklonil.

„Bez debat," uculil se David. Na nepotvrditelně přítomnou ironii by měl nárok. Nevyrypoval jsem.

„Takže jdeš do toho, lásko?" umístil Kouro ruku na mé stehno. Měl by si hlídat slovník. Copak si smí dovolit mě vykolejovat osloveními typu „lásko", když si okolí vyžaduje inteligentní interagování?

„S tebou kdykoliv," přisunul jsem se k němu a přiložil svou dlaň na hřbet jeho ruky. K vykličkování od sladkých slůvek jsem se jal přiživovat komunikaci: „Kdy nám ji tu tedy necháš, Davide?".

„Hned,".