╭─────୨୧─────╮

"Pochlub se svým úlovkem, Romeo."

╰───────────╯

Kouro usoudil, že já s Miou jej oceníme více, než vyřazené přístroje, postrádající pro své rozběhnutí elektřinu. „Není vám zima, zlatíčka?" přidal se k nám na střeše.

Zima mi ani tak nebyla, přesto jsem se zaklonil a položil do jeho hřejivého objetí. Tři páry očí následně obdivovaly nebeskou podívanou, dokud jsem ten svůj nestočil na Koura. „Mia mluvila v souvislosti s hvězdami o babičce... Je to tvoje...?" dovolil jsem promluvit svou zvědavost.

„Jo. Máma mě a Sun. Na jaře to budou dva roky," svěřil mi. Uhodl jsem správně. Chudáček můj. Polosirotek.

„To je mi líto," znalý pocitu ze ztráty v rodině jsem mu nabídl povzbuzujícně svou prázdnou ruku, kterou nedržela Mia.

„Skončilo to její utrpení. Byla dlouho nemocná. Ale můj táta se přes to pořád nemůže přenést. Od jejího pohřbu na mě apeluje, že bych měl založit rodinu, že na to mám dávno věk. Rád by se dočkal ode mě vnoučat, když máma se jich už nedočkala. Argumentuje tím, jak jsou potomci nakonec tím jediným, co člověku ve stáří zbude, když všichni odejdou. A když odejdeme i my, necháme je po sobě. Jako náš odkaz, část nás samých, aby pokračovali v našich příbězích," zpřesnil stav jejich rodinných záležitostí.

„Ty bys děti chtěl? Protože, pokud budeš se mnou, já ti je nedám,". O výchově dětí jsem nikdy nepřemýšlel. Nebyly důležité. Pro mě. Pro Koura asi byly.

„Neříkám, že táta nemá pravdu. Ale já chci teď hlavně tebe. I kdyby to mělo znamenat vzdát se vlastních dětí," zdvihl moji ruku ke rtům k políbení pod klouby na zadní straně.

„Kouro..." všechna slova všech jazyků světa by nedostačovala k popsání velikosti mé lásky, toho vůbec nejpravějšího, co jsem kdy mohl nabídnout.

Spaní jsme dlouho neoddalovali. Děsivé, jak jsme my lidé spoléháme na elektřinu. Závisláci, odvyklí životu bez ní. Žádná televize, dobíjení mobilů, internet, žárovky, vaření... Postupně jsme do jednoho pousínali na sobě na hromadě v obýváku při svitu vonných čajových svíček, rozmístěných v liniích i kruzích po nábytku okolo. Rozpuštěný parafín s voskem v matně hliníkových kalíšcích uvolňoval typickou sladkou vůni vanilky...

Že blackout byl nějakými výkonnými pány úředníky rozřešen jsme se dozvěděli vděkem příchodu Miiných rodičů po sedmé ranní. Použili totiž znovufungujícího zvonku, aby se na nás nemuseli dobývat klepáním.

První na nohou byla Mia, jež obě očekávané postavy vpustila dovnitř do bytu, zasypala je gesty týdenních přebytků nezužitkované dcerovské lásky a dovedla ke mně s Kourem. Pomačkaní a přeležení jsme se pomalu rozkoukávali.

„Neříkejte, že vás budíme, hrdličky?" poklepal David Koura škádlivě kamarádsky po zádech, „Copak jste dělali v noci?".

Rozpakoval jsem se na to odpovídat. Naštěstí měl k tomu Kouro více sebevědomí: „Spali jsme, co jiného. Své fantazie a perverznosti si nech na doma, dobře?" odbyl jej, „Nemyslíš, že bychom měli raději Marona představit tvé choti?".

David se zklidnil, Kourovi souhlasně kynul: „Jasně. Pochlub se svým úlovkem, Romeo,".

„Marone, to je Sun, moje starší sestra. Sun, to je Maron, můj přítel, jin pro můj jang," postavil mě můj milý před mladou Asiatku, která mi uctivě předvedla malou úklonku.

„Takže ty jsi ten zloděj?" zeptala se mě Sun.

„Pardon? Zloděj?" lekl jsem se. Co tím myslela?

„Ten, který ukradl srdce mému bratrovi," usmála se, „Je mi ctí tě poznat. Vítej do rodiny,".