╭─────୨୧─────╮

"M-máte pravdu! Pak bych měl asi zvolit jiný cíl!"

╰───────────╯

Strnule zamrazenými postavami jsem si bez větších obtíží prorazil cestu ke Kourovi, aniž bych se obtěžoval vydat jediného slova. Rychlá kontrola jeho tepu i dechu mi dopřála alespoň drobné zklidnění. Rozvazovat mu všechny provazy, jež jej svazovaly, by bylo zbytečně pracné, proto přednost dostalo užití nože, pro případ potřeby skrytého na dně mé kapsy. Vyklopil jsem čepel a přetnul mu pouta. Ač bylo maximální snažení, aby nedošlo ke zranění neopatrnou manipulací, vinou těžko ovládatelného vlastního rozčarování jsem mu způsobil drobnou ranku na zápěstí.

„Co chceš teď dělat?" rozmluvila se Monika po nekrátkém mlčení.

„Zmizet odtud co nejdál," odmítal jsem se otočit k ní, „Pochopitelně,".

„Nesmíš odejít!" zoufalost z faktu, že jí ve vyjednávání její asociální kolegové nepomáhají, se počala významně projevovat. „Ten přístroj... byl klíčem k záchraně nesčetných lidských životů a posunu vědy o dekády vpřed! Teď víc než kdy jindy je nutné něco dělat!"

„Žvásty!".

„Na tvé existenci a následujících krocích závisí doslova vývoj lidstva! Nedělej, že je ti to jedno! Nehazarduj sám se sebou. Prosím. Máš šanci dokázat něco velkého, prospěšného!"

„Nepleť si realitu s akčním filmem, Moniko! Jsi ubohá... Všichni jste..." chlad v mých větách byl i pro mne samotného děsivý. Vzal jsem si Koura přes rameno. Pryč odtud. Ihned. Mohl by být mimo pěkně dlouho. Nešlo čekat na jeho probuzení. S mírným zafunění pod váhou mého břemene jsem se nasměroval k odchodu.

„Řekla jsem, že nikam nejdeš!" psychicky rozložená Monika neudržela slzy, „Zůstáváš tady! Nedovolím, aby ses nechal svou umíněností zabít!" hlas se jí lámal.

Zavrčel jsem. Ovšemže to nemohlo jít jednoduše! Ale pokud ne po dobrém, pak tedy po zlém. Bystrý zrak mě navedl k pasu blond muže u stěny, kde se jako pěst na oko vyjímala malá podivná střelná zbraň. Hbitě jsem pro ni šmátl, nabil, zvedl do úrovně očí. „Nikdo se nepohne!" křikl jsem, sunouc se ke dveřím. Předpokládaný záměr vybudovat respekt bohužel zcela nevyšel.

„Neblázni, Marone," rozhoupal se k protestování jeden z přítomných. Snad se jmenoval Martin? Nemohu říct jistě. „Třesou se ti ruce, takhle bys nedokázal na nikoho z nás pořádně střílet. Polož tu pistoli. Ano?" gestikuloval zběsile rukama, jako když se někdo snaží zklidnit zdivočelého koně. Pche.

„M-máte pravdu! Pak bych měl asi zvolit jiný cíl!" obrátil jsem hlaveň do svých úst.

„Ne! Pro všechny svaté! Nedělej to!" zvolala Monika.

„Udělám to. Pokud mě tu budete chtít udržet násilím, udělám to! Vystřelím si mozek z hlavy a bude pokoj!" těžce jsem dýchal. Kéž by Kouro nebyl tak těžký!

Několik málo chvil váhání stačilo milé doktorce k rozpačitému, tichému povolení: „Dobrá. Vyhrál jsi. Běž,".

„Ale nebudete mě pronásledovat. Rozumíme si?" dosáhl jsem kliky. Ticho znamená souhlas, že? Já to tak vnímal. Jak jen jsem mohl, vypotácel jsem se ven a posledním pohledem dal všem němé sbohem.

Pršelo. Prozatím jen sem tam kapka. Šedá mračna ale věštila něco horšího. Pistoli jsem zastrčil za opasek, chytil Koura o něco pevněji a lépe a zanechal továrnu za sebou. Podrážky mých bot si mezitím daly dostavení s všelikou vegetací nejnižšího patra lesa. Právě stromy spolu s křovisky byly jediní, kdo mi momentálně mohl „krýt záda".