╭─────୨୧─────╮

"Poprvé za uplynulý týden jsem se smál."

╰───────────╯

Personál informace o tom, že by se za mnou někdo stavoval, neměl, či zapíral poskytnout. Usínával jsem tak za svíravé pichlavé bolesti v hrudi, která neměla pranic co do činění s mým zastehovaným břichem. Indikovala obavy, starost, trýzeň odloučení. Sedm dní, sedm nocí monotónního týrání, izolace, neinformovanosti a teoretizování nad totožností viníka této situace.

Můj splínem napumpovaný mozek si se svou úctyhodnou kapacitou však vyprošoval soustředěnost též na jiná témata. Měl jsem zde dostatečný objem nevyplněných časových jednotek, za jejichž trvání jsem si myšlenkově předpřipravil návrh konstrukce přístroje, který by snad mohl být schopen překlenout hranici tohoto a onoho a světa, tedy spasit mého bratra. Počítal s minoritním přemontováním jednoho z mých starších děl, jež překvapivě v mnoha aspektech splňovalo nyní potřebné parametry, nicméně nikdy se nedočkalo plného dokončení nebo využití. Do vyžádaného bloku, jehož listy se kvalitativně moc nevzdalovaly toaletnímu papíru, jsem stručnou, nezřetelnou formou, škrabopisem vypsal klíčové součástky, vzorce i idey pro otázky, k jejichž zodpovězení vedla jedině praxe, konkrétně slavná, široce užívaná interdisciplinární metoda „pokus-omyl". A proč škrabopis? Očividná jasnost a čitelnost záznamů by mě přeci vystavovala znevýhodněné pozici, ku příkladu během spánku, kdy by si mé textíky svedly beztrestně přelouskat kdejaké nepovolané oči!

Teprve osmého dne, takřka v závěru návštěvních hodin, kdy už mi naděje na vysvobození z téhle bílé kobky znovu vyhasínala, přišla má spása. Můj Kouro. „Marone!" vyhrkl v prvních sekundách příchodu, „Odpusť mi, že jsem tu nebyl. Já jsem chtěl, ale... nešlo to," dodával vzápětí se sebevýčitkami, hrnouc se ke mně. Přišlo mi, že v sobě přechovává nezměrné množství radosti z toho, že mě vidí, jenže se necítí oprávněn jí s přihlédnutím k situaci dát volný průběh.

„Nic neříkej..." vzepřel jsem se do sedu a napřažením ruky si ho volal k sobě, „Hlavně, že jsi tady,". Ano, bylo mi divné, kde byl, ale na některé věci se vyplatí počkat. Ke všemu, na vysvětlování jsme měli, s nadsázkou řečeno, zbytek života. Nezamýšlel jsem teď působit nevděčně nebo rýpavě, jen jsem chtěl být s ním.

Napětí v Kourově těle se konečně uvolnilo, takže nic nebránilo rozlití upřímného úsměvu na jeho obličeji. Polibkem, nad jehož sladkostí by se musela potupně zastydět každá kostka cukru, mi pak bleskurychle „dobil baterky". Nedočkavě arytmická masáž mých rtů těmi jeho poslala roj motýlů do mého žaludku a impulzy libého opojení do všech částí těla, majících abstinenční příznaky po lásce.

Nezapomínejme ovšem, kde se to odehrávalo. Sestra, pověřená v tyto hodiny službou, nám rázným vstupem kontinulánost romantické vítání zpřetrhala. „Je všechno v pořádku? Přístroje zaznamenaly u pacienta výrazné tepové výchylky...?!" spustila, nežli stihla pochopit a vyhodnotit špatnost načasování vlastního příchodu, „Oh... Pardon... Odpusťte. Nechám vám soukromí," umístila si ruku jako kšilt nad obočí, aby co nejméně trapně odešla.

Musel jsem se nad tím zasmát. Srdce se mi z Kourovy přítomnosti rozbušilo natolik, že to onu sestru při pohledu na signály z kardiografu, asi přenášené do jejího počítače, vyděsilo. „Vidíš, co děláš, Kouro?" přetáhl jsem jednu z jeho dlaní na levou stranu svého hrudního koše, „Cítíš to? Ten orgán se z tebe může zbláznit,".

„Jeden z mých orgánů na tebe taky reaguje~" ušklíbl se provokativně.

A já zrudl. On mluvil o... Ach, Bože, Kouro! Došel mi obsah skrytý za jeho větou. „Nech toho, zvrhlíku!" smál jsem se. 

...Poprvé za uplynulý týden jsem se smál.