╭─────୨୧─────╮

"Klid. Nejsem amatér."

╰───────────╯

„Co to bylo v tom antikvariátu?" zeptala se Monika, částečně naštvaně, částečně starostlivě. Pakliže si dělala zálusk na předvádění role přísné matky, neměla šanci. Slyšel jsem ji dobře, až moc dobře. Ale do řeči mi nebylo. Co jsem měl asi tak říct? Sobě samému jsem nedovedl vysvětlit, proč přesně jsem byl tak mimo. To nebylo něco, co se dá vědecky popsat. „Víš, jak to bylo nebezpečné? Kdybys u sebe neměl mobil a my tě přes GPS nenašli včas... Marone... Jsi blázen?" nedokázala se spokojit s tichem.

„Ano!" odpověděl jsem, abych byl ušetřen výslechu. „Jsem blázen. To už jste si mohli za tu dobu všimnout..."

„Jsi vedený jako mrtvý. Nemůžeš přijít do styku s policií. Navíc, tohle by bylo hodnoceno jako porušení domovní svobody. Neoprávněné vniknutí. To je trestné," zkoušel se Richard pravděpodobně zastat kolegyně. A ano, měl pravdu. Já si toho byl vědom. Jenže nahlas bych to nepřiznal.

„Získal jsem obsah jednoho z trezorů. Naneštěstí většina byla patrně přemístěna na lokaci, jež je mi zatím neznámá. Respektive, nedokázal jsem potvrdit ani vyvrátit své domněnky," změnil jsem téma hovoru, už jen kvůli absenci jakýchkoliv vět tázacích v Richardově výpovědi. Při tom jsem k hrudi tiskl kabelku, již jsem ve spěchu málem nechal u klavíru. Málem!

„Proč jsi nezůstal v ženské formě? Viděl tě někdo... takhle? Či spíš... poznal tě někdo?" dotazovala se Monika. Ne, že bych z toho měl radost, ale nyní položenou otázku šlo přinejmenším, na rozdíl od předchozí, zodpovědět. Lživě.

„Po dobu pobytu v blízkosti lidí jsem zachovával utajení. Klid. Nejsem amatér. Nikdo mě nepoznal." Skutečnost, že mé myšlenky bloudily naprosto jinde, zapříčinila deficit emotivnosti mých slov, tudíž i snížila možnost podezření ze lži. A kde to má mysl tou dobou byla? Vracela se k NĚMU. Vy víte komu. Pořád a pořád dokola. Levák, Asiat, inspektor, brýle bez dioptrií... Kdo? Kdo? Kdo?! Zoufalé přehrabávání v mozkových závitech zvyšovalo na intenzitě a potlačovala vědomí, načež jsem pozvolna přešel do spánku. Ptala se Monika s Richardem ještě na něco? Nevím. Říkal jsem ještě něco? Nevím. Kdy a jak se nám povedlo vrátit do továrny? Nevím. Víc z té noci nevím. Což mi přijde lehce znepokojivé...