╭─────୨୧─────╮

"Takže jsi feťák?!"

╰───────────╯

Kouro se při Suniných vlídných, pozitivních reakcích na jeho výběr partnera dmul pýchou. Ale popravdě, neměl být na co pyšný. Já nejsem něčím, čím by se jeden mohl pyšnit. Vždycky se ovšem přirozeně hodí nebýt pro nějakou uzavřenou skupinku pouze trpeným odpadlíkem. Z přízně Cocoraiů se dalo do budoucna těžit. Toho jsem si byl vědom. Zrovna mi však obliba u nich ukrajovala z mého osobního ranního komfortu. Nedali mi přípravný mezičas k psychickému přeladění na družnou notu. „Omluvte mě..." vyklouzl jsem z tematické mluvy a vyprostil se z jejich pozornosti.

Do dvou minutek by mi adaptace na situaci stoupla dostatečně, abych se k nim ze své separace navrátil, jenže jsem znáhla zaslechl z laboratoře kavčí hlas. Kjákání, jímž Viktor suploval alarm. Nemuselo to být nic, holá mýlka, mohl to být poplach. Nedovolil jsem si neudělat neodkladnou revizi.

Nadevše obezřetný jsem neshledal nikde žádných stop narušitelství. „Co strašíš, Viktore?!" ohradil jsem se otráveně po ptákovi na lustru, „Ikdyž...Víš ty co? Vlastně nebyl špatný nápad sem teď zajít. Zatímco ostatní mluví, můžu si vzít třetí, finální dávku séra. Časový odstup od poslední by měl být větší, ale zvládl jsem to dvakrát, zvládnu to i teď. Že?". Poklepal jsem si na rameno a zamlaskal směrem k černému opeřenci: „Pojď sem, ty obludko,". Zatřepal křídly a jakmile skončil na mém rameni, začal mi probírat zobákem vlasy podobným způsobem, jakým si sám čistíval peří. „No ty mě máš tak rád, viď že máš? Já tě mám taky rád,". Dokud nekloval, byl jsem za něj rád. Uklidňoval mě, abych měl s injekcí pevnou ruku.

A trochu té doktorsko-chemické rutiny. Vyhrnout rukáv, dezinfikovat, však už to znáte... Bodat se do míst předem obsypaných podlitinami bolelo, avšak zkuste si dnes najít něco, kde se obejdete bez bolesti.

„Tohle jsi mi utajoval? Ty fetuješ?". Ta slova, ostrá jako čerstvě nabroušený nůž, mě zamrazila, vyděsila, ochromila. Kouro. Mlčel jsem, pomalu ani nedýchal. „Takže jsi feťák?!" pokračoval, zpracovávajíc ve své hlavě ono ticho coby souhlas s jeho otázkou.

„Ne," špitl jsem. Viděl mě z profilu. Jediné štěstí. Hledět z očí do očí bych mu nedokázal. Viktor, zdá se, vycítil předzvěst konfliktu, proto vyklidil pole. Zbabělec.

„Jsou to léky?" nepřestával Kouro. Zklamání v jeho tónu mě ničilo.

„Ne,". Co jsem mu měl říct? Sakra co? Ne, já drogy neberu, teda někdy beru, ale tohle drogy technicky vzato nejsou, tím se dopuju a měním si DNA, abych dosáhl spravedlnosti krádeží a pokusem o vyvolání mrtvých z hrobů?! To jsem měl říct?

„Tak proč to do sebe cpeš? Co sis píchnul?" došel ze mě vlastnoručně vytáhnout stříkačku, již jsem, zablokovaný svou šokovou paralýzou a bezradností, sám doteď nevytáhl, přestože již zela prázdnotou.

„Můžeme to vyřešit později?" zajíkal jsem se s začáteční nejpronikavější trýzní, která přicházela po každé čerstvé dávce. Já pitomec. Já pitomec pitomý! Proč jsem nepočkal déle? Odležení přes noc bylo moc málo. Moc málo. Nestihlo si to od minula všechno sednout.

„Marone, ta modřina na předloktí. Je obrovská. Nech mě se podívat. Vypadá to ošklivě..." hrozil se Kouro nad fialovostí mé kůže, odhrnujíc rukáv výše k paži, „Ono... to pokračuje?! Pane Bože... Sundej svetr! Dělej!".

„Je to jen modřina,". Ach ano, v tuto chvíli se přesvědčovat o nezávažnosti nedalo. Pozdě.

„Nediskutuj!" ze svetru mě soukal sám a čím více viděl, tím více se mu zužovaly zorničky zděšením.

Sklopil jsem hlavu. Nemohl jsem se na něj dívat. Promiň, Kouro. Tohle jsi neměl vidět. Tohle jsem nechtěl, abys viděl. Kdyby ses jen tolik nestaral, bylo by to pro tebe lepší...