╭─────୨୧─────╮

"Před půl rokem jsem v eufórii s radostí harpunoval kolemjdoucí a teď?"

╰───────────╯

Bylo třeba se rychle zotavit a vrátit k práci. Ani ne tak kvůli nim, jako kvůli mně samotnému. Byl jsem ze sebe znechucen. Nejen, co se značně pošramoceného vzhledu týče. Vadilo mi, jaký se ze mě stal slaboch. Před půl rokem jsem v eufórii s radostí harpunoval kolemjdoucí a teď? V péči bandičky trapných exotů, kteří mi nesahali ani po kotníky, od kterých jsem se nechal chytit prakticky bez boje. Plán byl jasný, získat s jejich pomocí ztracené síly, vrátit se co nejrychleji do laboratoře, vyříkat si to z Viktorií a odnést si odtamtud, co mi náleží - mé zbraně a vynálezy. A ten pochybný stroj času? To bylo vedlejší. Pokud vůbec mluvili pravdu, což se zdálo velmi nepravděpodobné, nemusel jsem jim pomoct.

Tmavovlasá žena, vlastně doktorka Monika, měla nebývalý zájem o mé zdraví. Cítila vinu? Možná. Nebyl jsem si jistý, zda jsem jejím pokusným králíkem, protože kvantum druhů léčiv, které mi cpala přesahovalo meze, odpor by byl ovšem marný. Řekl bych, že léčbu bych mohl přeskočit. Koho by zajímalo nudné vyprávění o mém pomalu lepšícím se stavu během dlouhých týdnů? Léky, masti, terapie, posilování... Mnohá selhání, mnoho bolesti, přemáhání... Když proces přinesl výsledky znamenající možnost více méně normálního fungování, nebyl jsem to už já takový jako dřív. Vnitřní orgány díky bohu zůstaly plně funkční, jen hlas se mi vlivem poranění hlasivek trochu změnil. A dech občas docházel. Celý, včetně tváře, jsem byl zjizvený, do ramene a pravého kotníku jsem dostal titanové výztuhy a díky tomu také trochu kulhal. Nejdůležitější pro mě ale stejně byla má mysl, v ní byla největší síla.

„Jsi připraven? Zkusíš to?" zeptala se jednoho rána Monika, s kterou jsem si, dle jejích slov, musel tykat, protože jinak by to nešlo.

„Ano! Rozhodně ano. Je nejvyšší čas vrátit se do laboratoře a zjistit, zda tam něco zbylo," usmál jsem se, „Nevěřím, že by snad Viktorie nevyužila příležitosti a milosrdně nechala mé věci netknuty,". V očích doktorky Moniky se objevil stud. Prozradila mi už dřív, že podplatila Viktorii, aby jim dala přístup do skladů. Má bývalá spolupracovnice byla frustrovaná z toho, že se jí nedostávalo dostatečného uznání. Jak Monika uvedla, nazvala mě Viktorie „arogantním, sadistickým, nevděčným blbcem, kterého má plné zuby". Údajně nechtěla stát v mém stínu, ale vzít věci do vlastních rukou. Mé odstranění ze scény jí tedy hrálo do karet a přístup do skladů za směšně nízkou částku zajistila. Moničiným kolegou Richardem jí bylo oznámeno, že jdu do vězení, aby se dál nezajímala...