╭─────୨୧─────╮

"Ne. Ale nejradši bych ti dal facku!"

╰───────────╯

Správně. Aby David se Sun bezproblémově stíhali časný ranní vlakový spoj, na nějž si předem koupili jízdenky první třídou, zazobanci jedni, přenechali mně a Kourovi jejich malý zázrak hned. Pár doporučení, rad pro nás, vycpané plyšové zvířátko pro Miu a David mizel. „Buď tady hodná, Mio. Až se sedmkrát vyspíš, budeme s maminkou zpátky," ukázal na rukou počet prstů, jež zmínil, „Sedm, to je tolik. Vidíš?".

„Sedm. Vidím!" Miin smích mě strhával, abych se smál i já sám. Chybělo jí pár mléčných zubů, pravděpodobně nedávno vypadnutých, což už tak dost roztomilého tvorečka dělalo ještě roztomilejším.

„Nezlob strýčky Koura a Marona," zakmital David prsty na miniaturní rozloučení. Dveře zaklaply.

Strýčky? Já nejsem žádný strýček. Nebo ano? Asi jsem, neoficiálně, ale jsem. Na postu Kourova partnerského protějšku si na to budu muset zvyknout. Přišel jsem si tak starý. Na strýčka. To slovo mi evokovalo nelichotivý stereotyp mírně obtloustlého vesnického balíka, oděného v umaštěné kostkované košili, který na potkání sype z rukávu historky z vojny. Tímto se omlouvám všem strýcům i vesničanům! Nemyslím to zle. Víceméně.

„Půjdu Miu vykoupat a uložit ke spaní do vedlejšího pokoje. Ty odpočívej. Nepřepínej se. Přijdu za tebou," ujal se Kouro vedení v úkonech vyžadovaných situací.

Sezení na gauči zabalený v přikrývce jako nepovedené, pomačkané sushi, jež někomu třikrát spadlo na zem, nenabízelo nejmenší radosti. Zato hnízdo postavené z peřin a polštářů, co jen jsem jich po bytě našel, v ložnici, bylo příhodné k uvolnění. Negativito, pro dnešek máme padla. Strese, dávám ti výpověď, na tvé místo přijímám na dobu neurčitou slečnu Pozitivitu.

Stočený do klubíčka, v obvyklé spací poloze koček, jsem se po dobré třičtvrtěhodině dočkal Koura. „Pro propuštění od Miy jsem musel složit kauci dvou pohádek na dobrou noc," skočil za mnou na postel, „Ale usnula, takže si to teď vyřídím s tebou!" hledal jsem hravý podtext ve spojení „vyřídím si to s tebou", ale byl nějak moc vážný.

„Dostanu poučení o správných lidských mravech úměrných dospělému, zatím stále svéprávnému, člověku?".

„Ne. Ale nejradši bych ti dal facku!" místo avizované rány se však dal do mazlení, „Co jsi to měl dneska za výpadek? Marone, kdybych tě nechytil včas... Kdybych tě nechytil..." zrak se mu leskl jako zrcadlo. Nedokázal pokračovat.

„Kdybys mě nechytil, žil bys opět jako dřív," doplnil jsem alternativu konce, odvíjející se od nevyprchané viny ve mně.

„Nežil bych jako dřív. Už bych bez tebe nemohl žít jako dřív. Nic by nebylo jako dřív,".

„Nepřeháněj," vytvořil jsem mu na hlavě jemný rozcuch.

„Nepřeháním!" odmlčel se, „Je t'aime,".

„Ich liebe dich," ty na mě francouzštinou? Já na tebe němčinou!

„I love you,".

„Te amo," uděláme z toho soutěž, kdo umí víc řečí? Jak chceš.

„Я люблю тебя," chytil se mé myšlenky.

„Ľúbim ťa".

„Szeretlek ".

„Σ 'αγαπώ".

„Jeg elsker deg". To byl jaký jazyk? Švédština? Norština? Dánština? Kouro, snaž se o lepší artikulaci! Nuance mezi tímhle jsou malé.

„Ti amo". Máš na tohle co říct? Nebo ti jsi přišel o trumfy?

„わたしは、あなたを愛しています".

„Kocham Cię".

„我爱你". Přestaň s těmi asijskými! Jasně, že máš navrch. Není to fér!

„Minä rakastan sinua" vytáhl jsem z paměti finštinu.

„Te iubesc".

„Končím. Došly mi jazyky," dovádivě naladěný jsem bez rivalistických tendencí přiznal vyčerpání zásob různonárodních variací oné věty.

„Podle mě ještě jeden máš~," mhouřil Kouro oči.

Ještě jeden? Jak může vědět, jestli... Oh. On myslel... Mnohoznačnost slova. Tváře mi přelétl ruměnec, když jsem Kourův jazyk, tentokrát ve smyslu svalového orgánu, pustil za hranici svých rtů. Sice jsem neměl s čím porovnávat, ale říkám vám, líbal zatraceně dobře.