"Slečno Marise!" Řekl Korosensei a zvedl můj sešit.  "Nenapsala jste si vůbec nic" řekl. Koukala jsem do lavice. "Děje se něco?" Zeptal se znovu. Po chvíli mého mlčení se slova ujala Rio. "Takovahle už je od rána" "pokud vás něco trápí je nejlepší se svěřit" řekla žlutá chobotnice. A položil mi ruku na rameno. Odstrčila jsem jeho chapadlo. "Nechte mě být! Nestarejte se o věci které nemůžete vyřešit!" Odsekla jsem a vstala z lavice "všichni si myslíte jak úžasný musí být každý den, ale já vás zklamu, svět není dokonalý, nechte si vaše přetvářky pro sebe prosím, já si tohle vyřeším sama!" Vyjekla jsem a odcházela ze třídy. Posadila jsem se před starou budovou a koukala před sebe. Znovu ne, už nechci. Nechci domů! Pozítří je pátek, můj ortel smrti! Mezitím co moje spolužáky propustilo zvonění aby se mohli jít oblékat na tělocvik cinknulo mi upozornění na mobilu. Vytáhla jsem tedy telefon z kapsy a přečetla si zprávu. "Jak se má naše holčička? Už je jí lépe?" Řekla jsem nahlas jak jsem četla.  Začali se mi zamlžovat oči. Proč po mě pořád chtějí abych tu věc zabila, jde jim fakt jen o prachy! Bratr mě chce utrápit k smrti a druhý bratr mě chce zase hecknout! Seděla jsem v naprostém tichu a statečně zadržovala slzy dokud mi někdo nepoložil ruku na záda. "Marise, to bude v pohodě" usmál se Nagisa. "Vím že to může zní jako hloupost ale pokud se mi svěříš můžu se svěřit já tobě" zasmál se modrovlásek. "Aby jsi mě pak vydíral?" Zvedla jsem hlas. "C-co ne! To by mě ve snu nenapadlo!" Zvedl ruce do obraného gesta. "Nic takového bych nikdy neudělal Marise!" Dodal aby zelenovlasku přesvědčil. "Nebudeme to řešit!" Zamumlá do rukávu svého svetru. Přitáhla si kolena k sobě pevněji a zaborila do nich hlavu. Modrovláska její reakce ani moc nepřekvapila a přidal se k přátelům do hodiny tělocviku. Ani nevěděla jak dlouho tam seděla, ale když se probrala z tranzu ve kterém se dívka nacházela bylo šero. Rozhodla se jít tedy domů. Ale popravdě se jí moc nechtělo. Mohla by zajít za někým ze třídy? To asi určitě ne, nikdy jsem se nemohla spoléhat na jiné. Proč s tím začínat že? Už jsem přicházela k motorce, nadávala si helmu a uslyšela jsem rušivý zvuk. "Co to má k sakru být?" Uslyšela jsem za sebou. Jakmile jsem se otočila prášila mě do očí rudá barva vlasů, proboha proč já! "Marise na motorce, nejspíš s padělanými doklady" ušklíbnul se. Jeho výraz mi připomínal výraz bratra! Ne! Ne! Skoro jako na povel jsem cítila bolest v zápěstí. "Co si budu přát aby jsi udělala abych to neprozradil" zasmál se. Do očí se mi vhnal strach. "Všichni umírají touhou dozvědět se co se stalo, nicméně já též" pronesl ležérne a s každým krokem se přibližoval. Zelenovlaska ustupovala a zápěstí ne a ne přestat bolet. Byla na bolest zvyklá ale bolest spojená s bratrem je jiná. Je silnější. "Pověz mi co se děje! Pokud zase odpovíš že nic myslím že informace o tobě předám dál" zasmál se a přiblížil se na dosah k dívce. Ta se skoro rozplakala z bolesti pulzující v zápěstí. "Povídej co se děje?" Zeptal se znovu. A už se přikláněl ještě blíž když v tom ho zastavila rána. S výkřikem "Keiji ne!" Karma ležel na zemi ohromen Marisinou silou. Ona mu doopravdy dala pěstí! A kdo byl ten Keiji o kterém Marise mluvila. Červenovlasi si byl jist, jelikož byl chytrý, že Keiji nejspíš Marise nějak ublížil. Marise tam stále stála a koukala na Karmu který si mnul svou bolavou tvář. "Prostě se do toho nepleťte" řekla a chtěla nasednout na motorku když v tom...