"Ale ale ale" řekl můj starší bratr. "Kampak vyrážíme?" Zeptal se. "Do školy" odpověděla jsem suše. "Ale notak nejsem blbej! Společnost ti už nezarizuje školu, učíš se doma" řekl, byla to pravda ale co, teď už do školy chodím. "Časy se mění" říkám a už si nasazuju helmu. On ale udělá dva velké kroky a helmu mi zase sundá. Propaluje mě pohledem. "Budeš mě poslouchat když s tebou mluvím!" Vykřikl naštvaně. Chytil mojí motorku a zapaloval mě očima."Víš co se děje na konci týdne že?!" Slizce se zeptal a propaloval mě dál jeho chladnýma očima. Dost! Nepřipomínej to prosím! Křičela jsem v duchu "Tenhle týden, v pátek, buď připravená, až tě porazím tak z tebe tentokrát nezbyde ani duše!" Řekl vztekle. "To by jsi mě musel prve porazit" řeknu přiškrceným hlasem. Keijiho nesnáším, jen kvůli tomuhle! Dělá to každý rok a když jsem byla ještě mladší porážel mě často, tak jsem pak probrecela nejmíň týden. Jenže tohle nebyla jen tak obyčejná honička nebo tak. Šlo o něco jiného, něco, jak jsem se dozvěděla co by normální člověk neudělal. "Tak na tyhle narozeniny budeš zapomínat dlouho... sestřičko" procedil skrz zuby a hodil po mě mojí helmu. Odešel. Třásly se mi ruce, jako vždy, jako pokaždé co s ním mluvím. Nemám normální rodinu, normální rodina je pro mě jen nedosažitelný sen. Ale ztratila jsem s ním moc času a potřebuju být teď ve třídě. Rychle jsem vyjela ze sídla a ujížděla ke škole. Kupodivu jsem nepřišla pozdě. Jakmile jsem se usadila přiběhla ke mě Kayano "Marise!" Řekla a přidali se i další ze třídy "co se ti stalo?" Ptali se. Jediné co jsem v tu chvíli dokázala udělat, bylo praštit poraženě hlavou o lavici. Dostal mě. Proklatý Keiji. Už jsem zase vyklepaná, nikdy předtím mi neřekl něco ve smyslu až tě porazím tak z tebe tentokrát nezbyde ani duše! Bože můj! Moje patnáctiny, to jsem byla poražená a čekalo mě peklo a taky jo! Ale pokud tohle co mi dneska řekl myslel vážně, tak moje patnáctiny byli ráj oproti tomu co se stane. Asi jsem musela být hodně ponořená do myšlenek protože jsem doteď neslyšela co všichni říkají. Až najednou jsem ucítila jak mě někdo šťouchnul. Vyskočila jsem ze židle. "Ne vážně! Co se děje?" Optal se vážně Maehara. Otevřela jsem pusu ale zase jí zaklapla. Nemůžu jim to říct. "Nebudeme o tom mluvit" řekla jsem a rozehnala je. Celá hodina šla úplně mimo mě. Korosensei po asi půl hodině na mě upřel pohled. Skicovala jsem si do sešitu nože a kuše. Vůbec jsem nevěděla o čem ta chobotnice mluví.