Musí. Nesmí si dovolit přijít domů bez peněz. Co by jí vlastně rodiče udělali? Už se Korosensei natahoval k jejím sluchátkům se slovy "Toto ve své třídě nestrpím" Když v tom mu kus chapadla chyběl. Ale tohle neudělala Marise. Zmateně se i Korosensei i Marise otočili za výstřelem. Byla to Ritsu. "Vím jak se Marise cítí" řekla fialovláska "Taky jsem jen počítala útoky a neměla přátelé, a proto jsem se rozhodlají pomoci. Marise pomůžu ti zabít korosenseie!" Řekla a na to vypálila znova. Marise na nic nečekala a zaútočila. Jenže najednou byla vedle ní dívka se kterou se prala. A další a další. Byli tam všichni. Celá třída. Marise nechápala co se děje, ale na tváři
měla úsměv. A tak se, sice neúspěšně, ale s vervou všichni vrhli na Korosenseie. "Tomu říkám spolupráce" opakoval dokola nyní červený tvor s rudým kolečkem na hlavě. Pochvíli to všichni vzdali a usadili se zpět do lavic. "Tak jste se rozehřáli a můžeme začít s matematikou" řekl Korosensei a napsal na tabuli nesmírně dlouhou rovnici. "Slečno Marise co kdyby jste to šla zkusit?" Optal se a Marise na tabuli napsala prve zkrácený tvar a poté výsledek. Pár lidí ze třídy absolutně nemělo ponětí jak k výsledku došla a další zase obdivovali její logické myšlení. Marise se zase usadila do lavice a zachvíli slyšela "Hej Marise, myslíš že bys mi mohla pomoct s matikou?" A další "Jo Marise, prosím" Zelenovláska je moc nechápala ale po zkončení hodiny se jich hodlala zeptat. Jakmile zvonek ohlásil konec hodiny spolužáci se na ní sesypali s otázkami na studijní večírek. Marise neměla ponětí co to mohlo znamenat ale jedním si byla jistá, všichni chtěli k ní domů. Jenže co rodiče. Nikdy neměla kamarády, tudíž ani nikdy neměla potřebu někoho domů vodit. "Marise? Jsi s snámi?" Mávala jí něčí ruka před obličejem. "J-jo, jen um-nevím co na to rodiče?" spíš se spolužáků ptala než jim odpovídala. Její nový, dalobyse říct přátelé, jí navrhovali aby jim zavolala a tak Marise svolila. "Tak já jim po škole zavolám" A po tak krátké době skončila i škola. Venku padali ktrakaře a Marise byla nucená volat. Vytočila otcovo číslo "Jak si jako představuješ neodpovídat" Vychrlil na ní hned otec, no jitě ta zpráva. "Ahoj, no já-" chtěla pokračovat ale matka jí přerušila "Chtěla jsi nás jen napnout že?" I přes telefon se dalo říct že skákala radostí "Matko, otče-" odmlčela se "Dalo by se říct že kráčím ve vašich stopách" Řekla skoro neslyšně. Věděla že jí třída odposlouchává ze suché teploučké budovy. V telefonu bylo ticho, jediné co Marise mohla slyšet byli kapky deště smáčící její uniformu. "To jsme si o tobě nemysleli" řekl otec hlubokým hlasem. Marise to vrhlo slzy do očí. Jenže díky dešti to nebylo ani v nejmenším poznat. "Matko? Otče?" Zeptala se Marise rozklepaně. "Co?" Odsekla matka. "Mohu domů přivést pár přátel?" zeptala se ikdyž věděla že nesmí.