Cesta ujížděla rychle. Dnešní den byla něděle. Tuďíž jsou lidé v poklidu svých domovů a nebo se zdržují v cukrárnách nebo kavárnách. Temné uličky jsou dnes poněkud vlidněné. Zamířila jsem na místo kam zpráva říkala. Jakmile jsem dorazila a sesedla z motorky uviděla jsem veliké dveře vedoucí do místnosti konání sezení. Prošla jsem dveřmi a vchabě osvětlené místnosti seděl muž, neviděla jsem mu do tváře. Stejně jako on neviděl mojí tvář, díky motorkářské helmě. "Deset bilionů je heslo" ubezpečila jsem ho že jsem to já. "Výborně" řekl a posadila jsem se naproti němu. "Tento případ je velmi tajný a proto prosím o dvakrát větší mlčenlivost u jeho plnění" Hodil na stůl složku s cílem mise. Pečlivě jsem si jí prostudovala a s lehkým přikývnutím a pevným hlasem řekla "Přijímám"."Zařídím Vám vše potřebné pro splnění mise" řekl a na to jsem odešla. Nechala muže zasebou a odjela na mojí motorce pryč. Přesněji do našeho obchodu se zbraněmi. Je naprosto anonnymní a v odlehlé části japonských uliček. Jen profesionální asssassini o tomto místě ví. Zbraně které dostávám z velitelství/společnosti si schovávám jako rezervu. Když jsem měla nákup hotový jediné co bylo potřeba bylo jen obhlédnout jestli jsou mýty skutečné. Zelenou motorkou jsem zahla do ulice do města. Vyhla se několika autobusům a zaparkovala o čtyři ulice dál než bych měla. Radši nebudu budit pozornost pokud je můj cíl tak nebezpečný jak se říká. Zamkla jsem helmu a motorku. Vyrazila jsem na cestu. Nasadila jsem sprint, běžela jsem do kopce jako splašená. V popisu stálo že dnes bude uklízet budovu pracoviště. A opravu, když jsem dorazila viděla jsem jen mihavou postavu která čistí uplně celou budovu. Po pěti minutách kdy kartáčkem na zuby naleštil celou střechu, utřel každičký kamínek na pozemku, vydesinfikoval dezinfekcí celý chodník, vyčistil každé okno a prošťouchl každý okap jsem měla dost. Vyběhla jsem zase zpět. "Tohle bude ještě zajímavé" vydechla jsem když jsem doběhla dolů. Je opravdu rychlý. A asi i velmi pečlivý. Něco už předci jenom vymyslím. Řekla jsem si a utíkala pro motorku. Nasedla jsem, zapla si helmu a ulice už byli jen mihavý mžik. Jak jsem dorazila domů bylo už šero. Nikdo se mě neptal kde jsem byla celý den, jak typické. Teď už vyčkat na mail s potvrzením o studiu na Kunugigaoka junior high school. Po několika útrapných minutách kdy jsem žvýkala své druhé jídlo dne se mi konečně mail dostavil. Možná bych to měla říct našim. Jenže nebyli doma. Zítra se to dozví. Po hygieně jsem se svalila do postele a usla jako špalek. Hned ráno jsem zabila další budík a oděšla do koupelny. Čištění zubů, zkrocení hřívy a opláchnutí obličeje bylo samozřejmé. Co nebylo typické bylo že jsem potkala matku s otcem v kuchyni. "Jsme pyšní" usmál se otec. Zvedla jsem zmateně obočí a čekala na vysvětlení, pokračovala matka "Kunugigaoka junior high výborné výsledky Marise" řekla. "Jsme na tebe hrdí že jsi se dopracovala do třídy E" doplnil jí otec. Může mi někdo vysvětlit jak je možné že tihle dva jsou assassini? "Je to nejhorší třída, ale díky" pronesla jsem suše. Pak mě to uhodilo jako hrom po záblesku. "Takže to byla ta nevydařená mise!" rýpla jsem si a už jsme nic neřešili. Možná vypadají jako milý rodiče ale vše o co se starají jsou jen peníze. "Uniforma ti přišla včera večer, máš jí tady zlato" řekl táta a podal mi balíček, není možný, on to zase řeší! "Dík" odseknu vezmu si balíček a jsu se převléct. Podívám se na sebe. No jedno musím uznat. Vypadám děsně. Kašlala jsem na celou záležitost s mým vzhledem a vydala se k motorce. "Tak zlatíčko vyrážíme" nasadila jsem si helmu a už jela ulicemi jako vítr. Opět jsem zaparkovala čtyři ulice dál něž by normální občan udělal, tentokrát ale na jiném místě, abych nebudila pozornost. Došla jsem před kopec a vyšla ho. Směřovala jsem stále vzhůru. Šla jsem pozdě naschvál. Nikdo nidke nebyl, to mi hrálo do karet. Připravený nůž v pouzdru na zádech za sakem, vrhací hvězdice zastrčené za speciálním podvazkem, pistole nabitá a v pouzdře za sakem a nakonec moje překvapení. Náramek ze stejné hmoty co nůž a hvězdice. Pokud má ta věc co mám zabít tak moc vyvinuté smysli mělo by být jednoduché ho vyprovokovat k tomu abych ho měla tam kde chci já. Zahrajeme si na nešiku. Jakmile jsem došla na hřiště nachvál jsem zakopla a spadla na jeden ostrý kámen. To zapříčinilo malou ale krvavou ranku na mojí pravé noze. Mezitím co se Marise připravovala na svůj velký herecký výkon Korosensei připravoval třídu na příchod nové studentky, ikdyž díky Karasumovi o ní celá třída už věděla, jenže to nebylo jako u Ritsu. Karasuma neměl žádné fotogragie a to co si matně vybavoval by teď asi nikomu nepomohlo, vlastně ani on sám netušil že kdysisi dávno Vědmu trénoval. Okajima napjatě sledoval kdy dívka vstoupí do třídy, modrovlásek s jeho culíkatou kamarádkou byli nervozní aby to nebylo jako první dny s Ritsu, červenovlasí jako vždy kašlal na všechno okolo sebe, ostaní chlapci ze třídy koukali po dveřích a ostatní dívky si představovali jak asi vypadá. Karasuma sensei a Bitch sensei, kteří ve třídě byli též se dívali bez výrazu po studentech. Jenže najednou začal Korosensei vyšilovat "Cítím krev?! Cítím tu krev! Kdo se zranil rychle zvedněte ruku, nenenene!" Začal chrlit jako kulomet. Najednou byl pryč a když se do vteřiny vrátil tak v náručí nesl Marise s již obvázanou ránou na pravé noze. "Jsi v pořádku?" Ptal se pořád dokola. Marise se se slzami v očích dívala do země, netušila že to bude tak bolet. Ale teď se nesměla nechat ovládnout emocemi, alespoň pro tentokrát to bude muset vydržet, pro těch deset biliónů. Zahnala slzy a zvedla pohled ke třídě. Poté se natočila na horlivě ptajícího se Korosenseie. "Jsem v pořádku" pronesla potichu a maličko se usmála, jen tak nepatrně. Nikdy se moc nesmála. Korosenseii se ulevilo. "Tak by si se mohla představit třídě co říkáš?" Pověděl Korosensei a upřel pohled na třídu. Marise se nadechla a povídá. "Marise, Marise Okino, vše co potřebujete vědět" řekla a otočila se na Korosenseie. Ten měl fialový obličej na kterém byl nachový kříž. "To není moc přátelské, Marise, pověz třídě o svých zájmech" řekl a chtěl jí položit ruku na rameno, ale Marise ho jedním pohybem ruky zastavila. "Ráda vyrábím náramky" řekla a sundala si speciální náramek ruku ve které náramek držela natáhla ke Korosensei. Změna jeho výrazu na světle růžový a jeho důvěřivost mu dovolili si náramek nechat nandat. Ale jakmile Marise
náramek utáhla, bang. Ozvala se velká rána. Korosenseiovo chapadlo explodovalo. Ihned na to Marise vytáhla nůž a pistoly. Střelila po něm a on se bravůrně vyhnul tak jako vždy. Marise udělala hvězdu a objevila se před Korosenseiem. A najednou se to stalo. -výpad do leva ale útok směřovala doprava. BYla to vidina, viděla kam se bude Korosensei pohybovat. Jakmile udělala výpad doleva, Korosensei uhl doprava a tím mu Marise usekla další dvě chapadla. Celá třída i učitelé omámeně stály s ústy otevčenými jako slavobránami. Marise si byla jistá že vyhraje, už přímo cítila deset bilionů, jenže se něco zvrtlo. Korosensei na další tři útoky se vyhnul tak jak Marise nečekala, byla už moc slabá na další vidinu, ale tohle se jí nestalo. Ona minula. Zelenovláska třeštila oči na Korosenseie, nyní už s dorostlými chapadly. Co se stalo netušila. Ale jedno bylo jisté. Minula. Gumový nůž i zbraň dopadli na zem a po pár vteřinách si Marise padla na kolena a s obrovskou bolestí která jí pulzovala krkem se začala propadat do stále do větší temnoty.