III
Rodiče přišli domů utahaní ale neměli na tváři ten chtivý výraz po penězích. "Co se děje?" Zeptala jsem se jednoduše. Odpověď byla však šokující. "Nevydařila se nám jedna velmi důležitá mise" Řekla matka. Vytřeštila jsem na ní oči. "To není možné!" Nechtělo se mi věřit. Sice jsem s rodiči neměla nejlepší vztah ale tohle jsem musela s nimi vyřešit do detailu. Tohle nebylo normální ani v naší nenormální rodině. "Bohužel maminka mluví pravdu" řekl otec. "Co to bylo za misi?" vyzvídala jsem dál. "Miláčku, to ti nemůžeme říct. Sama víš jak důležité je udržet tajemství mise!" pronesla matka. "To vím a co já s tím, vy a selhat? To není normální!" Vyštěkla jsem naoplátku. "To je milé ale nic se nedozvíš pokud ti nepřijde zpráva o misi." Řekl otec rychle a ztratil se ve velkých chodbách našeho, ani by se nedalo říct domu. Spíše sídla. Moji rodiče chtějí žít pořád a stále jen v luxusu, proto si nechali vystavět tuhle obří vilu. Je to obrovská moderní stavba na odlehlém konci Japonska. Nikdo sem moc nechodí a proto to je ideální místo pro naši rodinu. Veliké prostorné zahrady pokryté anglickým zeleným trávníkem, vysoké zdi jako plot s elektickým zabezpečením okolo celého pozemku, mnoho bonsají a keřů v zahradě, dvě zpívající fontány, nespočet malých jezírek a ohromná dlážděná cesta která vede k naší vile. Moderní vila je vsazená do naší zahrady jako klenot do drahého náhrdelníku. Je to moderní stavba stavěná na přesnou objednávku mých rodičů. Je to souhra linií a ostrých rohů, pravoůhlích záhybů a neprůstřelných prostranných oken. Celá stavba má dvě patra a je sladěná do bílé, kamenně šedé a dřevěně hnědé barvy, v přízemí je veliký bazén a prostorná garáž pro šest aut a pět motorek. Celé další patro je kolem dokola obehnáno neprůstřelným sklem, které se táhne od stropu až po zem. Máme tu kuchyň do vysoce moderního stylu se všemi vymoženostmi, koupelnu velkou pro celý fotbalový tým, obývací pokoj srovnatelný s velikostí kinosálu a hlavně tu má matka s otcem pracovnu. Když se jde po velkých ostře řezaných schodech můžeme dojít do chodby vedoucí do hlavních místností. A to jsou pokoj mého stašího bratra Keiji, který je zařízený do krásné oranžové barvy, vdyž jsem měla ráda oranžovou barvu ale Keiji si ji musel zabrat dřív a tak s ní skončil on. Zeď u které má postel je vymalovaná do světlé oranžové a ostatní zdi jsou bílé aby ladili s vilou. Keiji nikdy nebyl pro uspořádání atak ale pok si uměl zařídit skvěle, všechen nábytek skvěle ladí do bílo černé. Pak je na patře Takashiho pokoj, neboli pokej mého staršího ale ne nejstaršího bratra, přesně mladšího o celé dvě minuty, s Keijim. On má jednu zeď vymalovanou do modré ostatní má bílé a bílí nábytek skvěle uspořádaný. Poté je zde dalsí koupelna velká jak pro celý oddíl aquabell a ložnice rodičů. To je jen čitě zabitý pokoj s postelí jednou obrovskou skříní přes celou zeď a výstavou všelijakých paruk. A pak tu máme můj pokoj. Pokoj do kterého právě směřovali i moje kroky. Otevřela jsem dveře a zrak mi spočinul na velké postely u světle žluté zdi. Nesnášela jsem tuhle barvu ale co se dalo dělat. Lehla jsem si na postel a pozorovala černý nábytek okolo. Knihy z knihovny která se táhla podél celé zdi se mi číst nechtěli. Byla jsem až moc zaměstnaná myšlením nad misí matky a otce. Jakto že zklamali? Po tak těžkém uvažování mi začala těžknout i víčka. A jak jsem lehla tak jsem usla. Probudili mě až paprsky slunce vycházející do mého pokoje. "Já si včera zapomněla zatáhnout závěsy!"
Zanadávala jsem si pro sebe a vydala se přímo oproti oknu, které se rozléhalo proti mé postely. Nesnášla jsem to na tomhle pokoji, vždy mě slunce osvítí jako první,
nikdy si nedokážu zatáhnout závěsy v čas, večer. Ale co bylo nejlepší na tomhle pokoji bylo že měl vlastní koupelnu. Ne že by matka s otcem, nebo bratři neměli koupelny
u sebe v pokojích. Měli ale moje byla podle mě nejlépe řešená. Ikdyž byla do světle žluté ale co natom. Směřovala jsem do žlutého pekla a zavřela se. Vysvlékla jsem si šaty a pomalu na sebe nechala padat kapičky vody. Po hodně dlouhé době co jsem tam strávilajsem se rozhodla vylézt. Přesunula jsem se k šatníku a oblékla si černé tepláky a obyčejné bílé tílko. Už bych se vydala na snídani nebýt zprávy která mi došla na můj dočasný mail. Maily se mi mění každý týden, takhle zůstávám v bezpečí. "Další mise?" optala jsem se sama sebe. Najela jsem na zprávu ale našla jsem jen údaje o místě setkání, detaily by mi byli vysvětleny na něm. To co mě ale opravdu udivilo byla ta cena za hlavu toho týpka. Dokázala jsem jen třeštit oči. Okamžitě jsem přijala a běžela na snídani. Mám deset minut na přípravu a pak vyrazím rychle jsem popadla jablko a utíkala zpět do pokoje. "Nůž? - mám! Pistole? - mám! Hvězdice? - mám!" Člověk si nemůže být nikdy úplně jistý a tak se musím vždy vybavit. Ještě jsem si vzala falešný řidičský půkaz, doklady a vypadla z domu. Nasedla jsem na motorku, nasadila si helmu a už jsem ujížděla k bráně. Naťukala jsem kód a vyjela.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro