Severus seděl u snídaně a pil svou obvyklou ranní kávu. Druhou rukou, v níž nedržel hrníček, zběžně, skoro až automaticky, opravoval eseje o karkulinkách. Na chvíli od esejí vzhlédl a pak se k nim zase pohledem vrátil, když zjistil, že po jeho levé ruce stále nikdo nesedí. Moody se už několik dnů, od jejich posledního setkání, při němž mu vyjevil svou vzpomínku na maguáří kotě, u učitelského stolu neobjevil. Severus si povzdechl. Takhle se nikam nedostanou. Taková citlivost ho u někoho, kdo celý život pracoval jako bystrozor, překvapovala. A štvala, jak si neochotně přiznal. Za normálních okolností by na tom nebylo nic špatného, ale v tomto případě chtěl mít „spolupráci" s Moodym co nejdřív za sebou. V čím kratším čase bude Moody bez jizev, tím líp pro něj, který se už myšlenkami chtěl plně vrátit ke své práci a nebýt ničím rušen. To, že se Moody schovával, ovšem situaci nikterak nepomáhalo.

Přistihl se, že už zase drahnou chvíli přemýšlí a na pergamenu s mimořádně špatně vypracovanou esejí už minimálně pět minut nepřibyla žádná jedovatě červená poznámka, přestože by jich do ní obvykle už dávno napsal tolik, že by červený text svým rozsahem třikrát předčil samotný černě psaný obsah. S nespokojeným klepnutím položil brk na stůl. A dost. Natáhl se k velikému tácu kousek od něj, popadl z něj pár topinek a přidal je ke smažené slanině a vejcím natvrdo ze svého netknutého talíře. Pak se zvedl a odplachtil z místnosti.

O chvíli později už ťukal na dveře kabinetu se štítkem „OPČM" – bez výsledku. Zkusmo vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Přešel tedy o pár kroků dál, pevně rozhodnut se nevzdat, a zaklepal, tentokrát rázněji, na masívní dubové dveře pobité prostým železným kováním. „Alastore, nerad připomínám základní fakta, ale jak jste zmiňoval, mám jisté zkušenosti s černou magií. Pokud máte pocit, že se schováte za zamčené dveře, mohu vás ujistit, že znám přibližně osmatřicet způsobů, jak se dostat za ně, a nepochybujte o tom, že většina z nich není zrovna oficiální. Ani legální... možnosti to nicméně jsou. Takže buďte tak laskav a zkuste použít klíč."

Severus naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. Nejprve se nic nedělo, potom však zevnitř uslyšel nějaký šramot doprovázený klapáním, jež se stále přibližovalo, a nakonec následovalo rachocení klíče v zámku. „Už vám někdo řekl, že dokážete být vážně nesnesitelný, Severusi?" zahuhlal Moody a obrátil se zpátky do místnosti, následován lektvaristou.

„Ano, vlastně jsem za to zrovna dneska Weasleymu před snídaní strhl 20 bodů z nebelvírských přesýpacích hodin," odpověděl mu Snape a při té vzpomínce se ušklíbl. „Nicméně nejsem tu od toho, abych zjišťoval, jak moc impertinentní dokážete být – ostatně je mi jasné, že poměrně dost, to nepotřebuji empiricky ověřovat. A nejsem dokonce ani domácí skřítek, abych vám nosil snídani. Přesto –" odmlčel se a pozvedl talíř s topinkami do úrovně Moodyho tváře, „jsem vám ji přinesl. Nemáte zač. Takže se teď najezte, ať můžeme hned začít. Žádné protesty," dodal, když spatřil Moodyho nesouhlasný výraz.

„Severusi, já se na to dneska prostě... necítím..." blekotal Moody a k jeho obvyklému vystupování to bylo tak nepatřičné, jako kdyby profesorka McGonagallová přišla na hodinu v minisukni. S leopardím vzorem.

„U Merlinových vousů, Alastore, seberte se trochu! Chtěl jste ode mě pomoc a té se vám dostalo, tak co se vám nelíbí? Nikdo vám nesliboval – tím spíše ne já –, že to bude snadné. Nevím, jestli jste si toho už všiml, ale život – prostě – není – jednoduchý!" odděloval pečlivě slova a na každé kladl zvláštní důraz.

To už bylo na Moodyho zřejmě trochu příliš. „Myslíte si, že jsem zbabělec?! Viděl jsem věci, ze kterých by vám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě! Ze kterých by vstávaly vlasy hrůzou na hlavě i Vy-víte-komu, kdyby nějaké vlasy měl!" Moody byl tak rozzlobený, že na okamžik mu vlastně ani nedošlo, co právě řekl. Zůstali na sebe se Snapem chvíli překvapeně civět, a pak se oba rozesmáli. Ani jeden z mužů toho druhého nikdy neviděl se smát, protože oba patřili k té sortě lidí, jimž život nenadělil mnoho příležitostí se smát, a proto se naučili zachovávat si vážnou tvář i v těch situacích, kdy by onu příležitost měli. Jejich smích tedy byl naprosto nečekaný, avšak zcela spontánní a trvalo hodnou chvíli, než se oba dostatečně uklidnili. Severusova tvář se pak opět stáhla za tu přísnou krustu, která ji obvykle pokrývala.

„Tak mi ty věci ukažte..." řekl lektvarista a pevně Moodymu pohlédl do očí. Tentokrát to byl Moody, kdo s rezignovaným povzdechem jako první uhnul očima.

„Máte pravdu. Omlouvám se. Tohle celé je pro mě úplně nová záležitost, proto je to tak těžké – vím, že to já jsem prosil o pomoc vás, a teď tak vyšiluju..." Severus neznatelně povytáhl obočí. Opravdu Alastor Moody právě řekl slovo „vyšilovat"? Jestli doteď nevěděl, co si o něm má myslet, tak nyní už pro něj profesor obrany proti černé magii byl skutečnou záhadou. Navenek působil pořád nepřístupně a drsně – studenty překvapoval svým nekonvenčním přístupem k výuce, jímž zároveň přidělával Brumbálovi nejednu vrásku. Každou chvíli chodily do školy sovy od rodičů, kteří kritizovali to i ono a pochybovali, zda je bývalý bystrozor opravdu vhodným pedagogickým příkladem pro jejich ratolesti. Zároveň ale Severus začínal vnímat i to, že je tento muž ve skutečnosti možná mnohem složitější osobností. To, co bylo vidět navenek, byla jen léta tvrdého výcviku a výkonu náročného povolání, ale uvnitř se krčil někdo, kdo toužil po výsluní. Kdo chtěl být normální, komu vadily znechucené pohledy obyčejných, zdravých lidí, za něž dříve nasazoval vlastní život, a kteří mohli být možná stejně zohavení jako on, kdyby nezasáhl a nepřevzal to břímě na svá bedra.

„Máte pravdu asi i v tom, že jsem zbabělec. Všechno jsem to sice prožil, ale nedokážu to reprodukovat. Jste první člověk, kterému bych o tom měl vyprávět – ne, vlastně ne. Ukazovat. Nikdy dřív o to nikdo neprojevil zájem, nikdo se nezeptal, a pro mě to bylo svým způsobem pohodlné, protože jsem se mohl tvářit, že to všechno je už daleko za mnou, nebo že se to možná dokonce stalo někomu úplně jinému, silnějšímu, než jsem ve skutečnosti já," řekl Moody trochu přidušeným hlasem.

Severus zjihl. Takovou upřímnost nečekal, vlastně dost možná i proto, že k němu někdo byl upřímný málokdy. Byl zvyklý na drobné lži ze strany studentů i na intriky gigantických rozměrů, které okolo něj spřádaly síly zla, přímost tedy nebyla jeho denním chlebem. O to více si jí ale teď cenil, navíc od člověka, od něhož by to čekal vůbec nejméně. Alastor ostatně neměl sebemenší důvodu jemu, Smrtijedovi, důvěřovat. A přesto mu svým způsobem důvěřovat očividně začínal.

Sklopil zrak a na chvíli se zamyslel. Pak pomalu zvedl pravou ruku, položil ji na Moodyho předloktí a slabě ho stiskl. „Možná je právě tohle cesta k tomu, jak se s tím vyrovnat," řekl tiše, bez své obvyklé ráznosti a jakékoli stopy ironie, a vzhlédl.