„Ale ale, kohopak to tu máme?" protočil Alastor oči, „slavná Bellatrix Lestrangeová! Jen od školy z mrchy ročníku povýšila na vrchní patolízalku Pána zla."

Moody se v duchu zasmál, i když na té situaci navenek nebylo vlastně nic vtipného. Ale Severus zachytil útržek myšlenky, v níž Moody říkal: „Jako bych slyšel vás, Severusi." Jindy (a musel si přiznat, že především „od někoho jiného") by ho ta poznámka snad i rozzlobila, ale zejména ke svému vlastnímu překvapení se usmál také. Moodyho tón, když mluvil o Bellatrixině „povýšení", skutečně nápadně připomínal jeho vlastní suchý, ironický humor, jímž obvykle častoval své studenty – a zejména pak pana Pottera.

Bellatrixin posměšný výraz ochladl a viditelně zkameněl v nebezpečně zlostné grimase. Byla na své postavení po Voldemortově boku náležitě pyšná – ostatně získat ho ji stálo většinu jejího života. Ráda si namlouvala, že je pravou, zcela nepostradatelnou rukou Pána zla, ale někde v skrytu své duše věděla, že Pán zla nezná nic jako přátelství nebo věrnost. Byli tu jen lidé, kteří mu sloužili, a lidé, kteří proti němu bojovali. Kdyby na to došlo, Lord Voldemort by obětoval každého jednoho ze svých Smrtijedů, pokud by si myslel, že to může být ku prospěchu jeho věci. Ji nevyjímaje. Ten prostý kousek pravdy, který se skrýval v Alastorových slovech, totiž že není nic než jen nástrojem ve Voldemortových rukách, zaútočil na její pýchu, ctižádost i nejhlubší obavu.

„Ticho!" vyštěkla mrazivě. „Nevšimla jsem si, že bych se tě na něco ptala, Alastore. Nebo bych snad měla říct Pošuku?" Bystrozor ale nehnul ani brvou, což způsobilo jen další tuhnutí Bellatrixina výrazu.

Skutečnost byla taková, že po Benjaminově smrti se Alastor stáhl do ústraní. Kvůli svému úrazu nějaký čas nemohl pracovat, a když se uzdravil a konečně se vrátil zpět na svůj post bystrozora, byl zamlklejší a samotářštější než dřív. Držel se stranou ostatních kolegů a ponořil se tím víc do své práce. Pro své okolí se stal „Pošukem Moodym" – nejprve skrytě, později si ale lidé čím dál méně dělali starosti s tím, zda dotyčný není náhodou někde poblíž a nemohl by je slyšet.

Alastorův nezájem pustit se do slovní pře však nepramenil jen z jeho částečně flegmatické povahy, která mu dovolovala nechat po sobě nadávky volně stékat. Jeho hlavu teď totiž zaměstnávala především důkladná analýza situace. Byli tři, pokud počítal i duchem nepřítomnou Alice, momentálně spíš zátěž než pomoc, a proti nim stála čtveřice Smrtijedů. Smrtijedi tedy měli zjevnou početní převahu a výhodu překvapení na své straně, když použili natolik důmyslné kouzlo, aby zamaskovalo jejich přítomnost v místnosti. Jedinou možností, jak se dostat z obklíčení, tedy bylo zvrátit moment překvapení ve svůj prospěch. Úkosem se podíval na Franka, jenž pořád ještě stál nad omráčenou Alice. Ujistil se, že ho Frank sleduje, a pomalu očima obkroužil místnost. Zároveň nepatrně pohnul pravou rukou, v níž svíral hůlku, a mírně uvolnil tři prsty, aby naznačil, že bude odpočítávat. Jeden z prstů přiložil zpět ke dřevu, pak druhý...

„Protego circulus!" vykřikl Frank, když Moody sklopil i poslední prst. Frank by ani nespočítal, kolikrát jim oběma tahle bezeslovná sehranost bez nadsázky zachránila životy.

„Everte statim!" zaznělo unisono z Moodyho úst, zatímco z Frankovy hůlky vystřelila téměř průhledná aura, která je oba vzápětí obklopila jako kupole. Vzájemně se skvěle doplňovali – Frank byl mistrem obranných kouzel, zatímco druhý bystrozor exceloval v těch ofenzivních. Síla Moodyho kletby Bellatrix i jejího manžela, který dosud stál vedle ní, odhodila naproti kamenné stěně, po níž se oba bezvládně sesunuli.

Rabastan Lestrange a mladší Smrtijed, jehož Alastor do té doby neznal, po nich začali metat vlastní kletby. První kletby se neškodně odrazily od ochranného štítu, ale Moody viděl napětí ve Frankově tváři. Kouzlo bylo nesmírně náročné a jen nejlepší kouzelníci ho dokázali udržet déle než jen několik málo okamžiků. „Teď!" vykřikl Frank, přerušil kouzlo a oba bystrozoři hned vyslali odzbrojovací kletby. Mladíkova hůlka Alastorovi poslušně vlétla do natažené ruky, ale Rabastanova odlétla stranou, do tmy. Rabastan se okamžitě vrhl na všechny čtyři, aby svou hůlku na podlaze našel, zatímco mladý Smrtijed zůstal stát jako opařený.

„Jdeme," zavelel Moody a kouzlem nechal odskočit okovy na Aliciných rukách a Frank si ji vzápětí přehodil přes rameno. Oba pospíchali k východu ze sklepení. Alice měla subtilní postavu, ale přesto Frankovi neustále sklouzávala a Moody ji musel částečně podpírat.

Než se dostali ke schodům, uslyšeli za sebou spěšné kroky a ozvěnu klapotu podpatků. „U Merlina, tu by položilo snad jen zjištění, že si Pán zla libuje v drincích s růžovými deštníčky," zavrčel Moody a posunul Alici Frankovi na rameni tak, aby se její váha lépe rozložila. „Běžte napřed, vyměníme si s Bellatrix mezitím pár názorů." Navzdory tomu, že Alice byla drobná, Frank pod její vahou už pomalu supěl, a tak se zmohl jen na přikývnutí, načež se pustil nahoru do schodů.

Moody mezitím počkal, než za ním Bellatrix doběhne. Když se objevila za rohem chodby, ze spánku jí stékal tenký pramínek krve, ale jinak vypadala – k Alastorově nelibosti – celkem nezraněná. Alastor ve skutečnosti na žádnou výměnu názorů nečekal a jako první vyslal kletbu. Bellatrix však byla připravena a odrazila ji; vzápětí už chodbu naplnila další kouzla a různobarevné jiskry k nim patřící. Alastora překvapovalo, že Bellatrix nezkusila použít smrtící kletbu. Znal Smrtijedku skoro celý život a věděl, že její zdrženlivost nemá nic společného se soucitem. Ten Bellatrix Lestrangeová neznala. Už jako studentka bývala krutá a nenechala si ujít jedinou příležitost, kdy mohla někoho trýznit. Alastor si tedy snadno domyslel, že se ho Bellatrix nesnaží zabít jen proto, že jí bude užitečnější živý než mrtvý. Tu radost, nechat se zajmout živý, jí nehodlal udělat. I kdyby to mělo znamenat, že tu dnes zemře.

Souboj začínal být bezpředmětný, protože oba byli zdatnými kouzelníky a kletby snadno vzájemně odráželi. Alastor se tedy rozhodl, že když ji nemůže v tuto chvíli porazit, bude jednodušší se jí zkrátka alespoň na chvíli zbavit. Rychle tedy vyřkl inkantaci pro výbušné kouzlo a nechal kamennou klenbu chodby sesunout doprostřed. To by ji na chvíli mohlo zaměstnat, pomyslel si přesně ve chvíli, kdy ho ve tváři něco podivně štíplo.

Sáhl si na obličej, a když ruku odtáhl, na prstech mu ulpívala krev, a on si náhle uvědomil, že i zrak se mu zakalil rudou mlhou. „Zatraceně," ulevil si. Oko ho téměř nesnesitelně pálilo a štípalo a jemu došlo, že se při výbuchu nejspíše odštípl kousek zdiva a zůstal zaseknutý v oku. S každým dalším mrknutím se to jen zhoršovalo, střepina se posouvala hlouběji a Moody přestával na oko vidět docela. Potlačuje myšlenky na bolest, klopýtal po schodech nahoru – věděl, že se nemůže déle zdržovat, protože mu šlo především o život, o oko až ve druhé řadě. Z haly se vracel po vlastních stopách dveřmi, kterými sem přišli, a znovu se proplétal ztemnělým domem, než dohonil Franka.

Frankovy oči se rozšířily hrůzou, když uviděl Alastorův obličej pokrytý lepkavou krví, v okolní tmě skoro černou. „To ti udělala ona?" zašeptal, aby se jeho hlas nerozléhal prázdnou místností a zbytečně je neprozradil.

„Ne. Ale teď na to není čas, musíme se odtud nejprve dostat," odpověděl mu Moody polohlasem. Prošli dvoukřídlými dveřmi a ocitli se v rozsáhlém obývacím pokoji. Ze stropu visely kolové lustry, které vypadaly, jako by byly sestavené z propletených pařátů a mléčně bílých, přízračných svící. Jak je rozteklý vosk v průběhu času zdeformoval, vrhaly na stěny nezdravě pokroucené stíny. Frank se otřásl a Alice se opět svezla o kousek víc na stranu.

„Tady bych tedy chtěl bydlet," neodpustil si jedovatou poznámku. Moody se tiše uchechtl, ale pohyb obličeje mu způsobil akorát další prudký nápor bolesti. Z hloubi domu se ozval rachot, když se Bellatrix zřejmě konečně podařilo vypořádat se závalem, a oba bystrozoři přidali do kroku.

Už byli téměř na konci místnosti a zbývalo jim jen několik metrů do chodby vedoucí ven do rozlehlých zahrad, když místnost ozářilo zelené světlo. Oba se otočili s hůlkami připravenými ve střehu v domnění, že už je dohnala Bellatrix nebo některý z jejích kumpánů. Zelené světlo však tentokrát nesignalizovalo vražednou kletbu. Z přítmí obrovského krbu právě vystupovala kašlající postava a oprašovala si zjevně draze vypadající hábit.

Oba bystrozoři měli hůlky stále připravené k útoku, ale když zamžourali do tmy, poznali v nově příchozím svého kolegu. Frank svěsil paži s hůlkou podél boku a zvolal: „Jacku, díky Merlinovi! Jdou další bystrozoři za tebou? Nutně už by nám bodly ty posi-"

Alastor ho gestem ruky zarazil uprostřed věty a pozvedl hůlku o něco výš, aby mířila Jackovi přímo do prsou.

„Franku... Lestrangeovi by nikdy nenechali svým krbem jen tak projít nikoho z Ministerstva..."