Když se Hermiona vrátila později v noci do své nové ložnice, Draco tam k jejímu překvapení ještě nebyl. Docela se jí ulevilo, protože si nebyla jistá, jak se k němu má chovat. Od té hádky spolu prakticky nemluvili a ačkoli ona již měla hádání plné zuby, rozhodně by se od něj nenechala urážet bez odezvy.

Veškeré její věci za ní pluly vzduchem, oblečení a drobnosti v kufru, knihy volně. Ty se do kufru již opravdu nevešly. Hermiona mávla hůlkou, načež se kufr otevřel a všechen její majetek se přenesl na svá nová místa. Oblečení zamířilo do skříně u zdi vlevo, knihy se přemístily ke knihovně, která Hermionu mile překvapila, protože si jí při první obhlídce pokoje s McGonagallovou nevšimla. Byla vedle krbu, akorát na dosah z pohodlně vypadajícího křesla.

Kosmetika spolu s osuškou zamířily do koupelny a Hermiona je tam následovala. Byla po celém dni opravdu unavená a už se nemohla dočkat, až si konečně lehne.

Dala si rychlou sprchu a téměř již v polospánku si vyčistila zuby. Jen v ručníku, jak byla zvyklá, pak zamířila do ložnice k posteli.

„Teda Grangerová... Nepřestáváš mě překvapovat," prohodil uznaně a trochu posměšně Malfoy. Chystal se po jejím vzoru zabydlet, ale dočista zapomněl na cokoli, co snad chtěl udělat, když se mu naskytl pohled na téměř nahou Hermionu.

Odpovědí mu bylo vysoké zapištění, načež se Hermiona nadpozemskou rychlostí vrátila zpět do koupelny a zprudka oddechovala, teď již dokonale probuzená.

„Co tu sakra děláš, Malfoyi?!" křikla popuzeně.

„Bydlím tu," odvětil pobaveně Draco. „Ne že by ti ten ručník neslušel, ale bez něj by to bylo pro příště lepší," prohodil s úšklebkem a čekal, jestli se mu ji ještě podaří znova zahlédnout, až vyjde ven.

„Škubni si," zahuhlala Hermiona a tichým Accio si přivolala pyžamo. Když si uvědomila, že vlastně spává ve svém starém tílku a kalhotkách, zamžilo se jí před očima. Už tak byla rudá jak rak, to se před ním bude ještě producírovat takto?

„Čekám, Grangerová," ozvalo se z ložnice.

„Čekej si na co chceš, Malfoyi! Nevím jak ty, ale já jdu spát," odsekla, zhluboka se nadechla a vrátila se do ložnice. Než se Draco vzpamatoval, skočila Hermiona do postele a zachumlala se pod peřinu až po bradu.

„To taky ušlo," ušklíbl se na nic. „Že by se mi tu s tebou nakonec začalo líbit?"

„To určitě!" Hermioně se blýsklo vzteky v očích a otočila se od něj na druhou stranu.

„Musím uznat, že zatím se mi tu vlastně překvapivě líbí," zasmál se Draco a odešel se raději rychle umýt, než po něm nebelvírka vrhne nějakou kletbu. Odpovědí mu bylo jen zaskřípání zubů.

Ač se Hermiona snažila ze všech sil usnout, stále se nemohla vzpamatovat z předchozího zážitku. V duchu si nadávala, jak mohla být tak hloupá a zapomenout, že tu možná Malfoy bude. Několikrát sama sobě slíbila, že už se nebude chovat hloupě a bude si dávat pozor. Po pár minutách se dveře od koupelny otevřely a Hermiona se, ač se tomu usilovně bránila, nenápadně na Malfoye podívala. Všechny její vnitřní sliby v tu chvíli jakoby vzaly za své.

„Nečum tak očividně, Grangerko," protáhl po chvíli zálibně Malfoy, když z jeho vypracovaného těla jen v boxerkách nemohla odtrhnout zrak. Hermiona, pokud to vůbec bylo možné, zrudla víc než nebelvírské polštáře, na kterých ležela a rychle zachumlala hlavu po deku.

Tak tohle bude ještě hodně zajímavé, pomyslel si Draco a na Hermionu, ze které viděl jen chumel vlasů vyčuhující zpod peřiny, ještě rozverně zavolal: „Tak dobrou noc a... krásné sny třeba se mnou!"

Když mu nic neodpověděla, jen se zasmál a vlezl si na gauč. Doufal, že spaní na něm nebude tak hrozné, jak se obával.

***

„Kdybys to viděla, Ginny! Ještě teď je mi trapně, jen si na to vzpomenu. Proč jsem na něho tak zírala?" bědovala nešťastná Hermiona následujícího dne u snídaně.

Ginny, která se po ránu velmi dobře bavila, jen pokrčila rameny. „Bylo na něm aspoň něco k vidění?"

„No," zaváhala Hermiona, „ano, to bylo. Asi. Teda chci říct, že... Já nevím, Ginny!"

To už se Ginny smála. „Mio, nějak se červenáš," popíchla ji.

„Ginny...," zakňourala Hermiona a hlavu složila do dlaní.

„Tak si to tak neber," zželelo se jí Ginny. „Tys ho viděla, on tě viděl, no a co? Teď spolu bydlíte, to se asi někdy prostě stane."

„Vůbec mi nepomáháš," zavrčela Hermiona. „Ještě mě zkus uklidnit tím, že s ním stejně mám mít dítě, tak o co jde, že?"

„Tak jsem to nemyslela," zamrzelo Ginny. Nechtělo se jí znova vytahovat zákon. „Mio, no tak. Zkus to brát jako výhodu, že se to stalo." Její kamarádka na ni nevěřícně pohlédla. „No vážně, teď už tě přece nic nepřekvapí, ne?" smála se zase.

„Asi jo," povzdechla si Hermiona. „Jsi psycholog naprd," obvinila rudovlásku s úsměvem.

„No to pardón," bránila se Ginny. „Díky komu se teď usmíváš?"

„Co se děje?" zeptal se s úsměvem Harry, který se k nim právě s Ronem připojil.

„Ale nic," vyhrkly obě dívky současně a zasmály se. Harry jen s úsměvem zakroutil hlavou a políbil svou přítelkyni.

„Nedáte si pokoj," zahučel Ron, ale spíše jen ze zvyku, aby se neřeklo. Daleko víc jej totiž zajímala snídaně před ním. „Co teď máme vlastně za hodinu?" zeptal se po chvíli s pusou plnou míchaných vajíček.

„Ronalde, zavřít, pokousat, polknout, mluvit!" okřikla ho znechuceně jeho sestra.

Ron protočil oči, ale poslechl, ztěžka polkl celé sousto a vyplázl na Ginny jazyk. „Lepší?"

„Nevím jak ty, Rone," odpověděla rychle Hermiona na jeho původní otázku, protože Ginny se už nadechovala k nějaké nadávce, „ale já mám teď lektvary."

***

„Proč musíme mít Křiklana hned po ránu?" mudroval Ron, když spolu se svými přáteli mířil ke dveřím do učebny lektvarů. „Stejně jsou mi lektvary na nic, nechápu, že tam ještě chodím."

„To asi nikdo," zamumlala Hermiona a Harry se zasmál.

Připojili se k malému hloučku studentů, kteří s nimi na lektvary chodili. Kromě jejich tria chodili na lektvary ještě Lenka, Malfoy, Parkinsonová, Nott a Zabini.

Lenka se k nim s úsměvem připojila a k překvapení všech za sebou táhla za ruku Blaise Zabiniho.

„Ani nevím, jestli jste se seznámili," prohodila s jemným úsměvem a postupně všechny představila. „Blaisi, tohle je Hermiona Grangerová, nejchytřejší čarodějka školy, ale to už určitě víš. Pak je tu Ron, ten je docela zábavný, jen si občas neuvědomuje, co říká, takže ho nesmíš brát vždycky vážně. A toto je Harry Potter, o tom už jsi určitě taky slyšel. No a toto je Blaise Zabini, dali nás dohromady na základě zákona. Je moc hodný, určitě se vám bude líbit," shrnula. Jako by si ani neuvědomovala, jak zaraženě se na ni všichni dívají, zasněně se na všechny usmívala.

„Jo... No, díky za shrnutí. Víš, tak trochu jsem asi o všech slyšel, chodí se mnou už pár let do ročníku, Lenko," prohodil nejistě Blaise.

„Vidíš, a přesto jste se doteď vlastně neznali." Lenka měla odpověď na všechno.

„Tak- No, hmm," přemýšlel Ron, jak na celou situaci vlastně reagovat. „Jo, rádi tě poznáváme... Asi," vymáčkl ze sebe nakonec.

„Nápodobně?" odvětil spíše otázkou Blaise. Nakonec je všechny osvobodil Křiklan, který otevřel dveře do učebny a malý hlouček vpustil dál.

„Tak co dnes s vámi?" položil si otázku Křiklan a s úsměvem si celou skupinku prohlížel. „Tak, tak. Je vás tu osm a všichni byste měli ke konci tohoto roku zvládnout náročné OVCE. Tak si vás postupně začnu zkoušet. Dnes se rozdělíte do dvojic a připravíte mi Dokrvující lektvar. Madame Pomfreyová si mi onehdy postěžovala, že ho má nedostatek, takže jakožto studenti posledního ročníku jej dokážete připravit a zásoby doplnit. Ačkoli byste postup již měli znát, dnes vám jej ještě dám k dispozici." S těmito slovy mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup. „Od příště ale budete připravovat vše zpaměti. Nu, tak se rozdělte do dvojic a dejte se do toho."

Studenti se po sobě nejistě rozhlédli, ale poměrně rychle se sestavili do svých klasických dvojic – Ron s Harrym, Hermiona s Lenkou, Draco s Pansy a Blaise s Theodorem. Křiklan je přejel kritickým pohledem a pak s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, ale asi se budete muset rozdělit nějak jinak. Takže třeba... Slečno Grangerová, vy byste mohla být s panem Malfoyem." Pokýval hlavou profesor.

„Proč?" ozval se ostře zmiňovaný zmijozel.

„No, včera jsem dostal určité pokyny o tom, že by bylo vhodné, aby spolu budoucí partneři trávili co nejvíce času."

Draco se zatvářil hrozivě, ale pak jen pohodil hlavou a přešel k Hermioně.

„Tak zase spolu, co?" zašeptal směrem k ní. Ta jen kývla hlavou, ale jinak nic neříkala.

„Pan Weasley se slečnou Parkinsonovou, pan Zabini se slečnou Láskorádovou a vy, pánové, vzhledem k tomu, že tu nemáte partnerky, budete muset být spolu," dokončil rozdělování Křiklan a na tváři mu opět hrál jeho typický úsměv. Všichni se nepříliš nadšeně přemístili za svými novými partnery. Jediná Lenka a zřejmě i Blaise se tvářili poměrně spokojeně.

„Nuže, dejte se do práce," pokynul jim profesor a přesunul své objemnější tělo za katedru, kam se s povzdechem posadil.

„Tak jdi pro přísady, já nachystám pracovní místo," zaúkolovala Hermiona Draca a ten nestihl ani nic namítnout, protože hned odpelášila k jednomu z pracovních stolů a začala chystat kotlík.

Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou a raději šel pro přísady, jak mu řekla. Rozhodl se, že bude rozumnější se nehádat a raději spolupracovat. Navíc, v lektvarech byl opravdu dobrý, neměl tedy důvod si kazit náladu.

„Tady, madam," předal jí ingredience a zahleděl se na tabuli. „Nakrájím dračí játra a ty povaříš to mléko?" navrhl a už se natahoval pro nůž.

„Nebo to uděláme naopak?" namítla Hermiona a nůž si vzala.

„Grangerová, máme spolupracovat. Já tě poslechl předtím a všechno přinesl, teď bys mohla poslechnout ty mě a povařit to."

Hermiona si jej dlouze měřila zpoza přivřených víček, než k jeho překvapení přikývla a přitáhla si kotlík.

Když byli zhruba v polovině přípravy a jejich lektvar měl žlutooranžovou barvu, přišel krok, kdy měli přidat pár lístků routy.

„Tak na střídačku?" zeptal se Draco a vhodil do lektvaru jeden lístek. Barva se nezměnila.

„Jak myslíš," odvětila Hermiona a také přidala lístek. Žádná změna.

„Vypadá to, že spolu budeme častěji, než by nám oběma bylo milé, co?" nadhodil. Další lístek se snesl do kotlíku.

„Asi ano. Úchvatná představa pro nás oba." Hermionin hlas byl kousavý. Draco se zaujetím pozoroval, s jakou pozorností vybírá ze své dlaně lístek routy, který se jí zdál nejvhodnější, než ho vhodila do lektvaru.

Na chvíli zaváhal, než se odhodlal vyslovit, nad čím od včerejšího večera přemýšlel. „Co kdybychom se přestali hádat na každém kroku a zkusili, jestli spolu zvládneme vycházet tak nějak... neutrálně?"

Hermioniny oříškové oči se na něj opatrně otočily. „Myslíš to vážně?" Když přikývl, pousmála se. „Asi to není tak špatný nápad. Rozhodně to bude příjemnější pro nás oba. Tak třeba od teď se nehádáme?" dodala s úsměvem. Draco se také usmál a slavnostně přikývl.

V tu chvíli se ale Hermionin výraz změnil a vykřikla: „Další už ne ty idio-!" Zmateně se zarazil a pohlédl nejprve na ni a pak na svou ruku, která chtěla do teď již sytě oranžového lektvaru přidal další list. „Málem jsi to celé podělal jen kvůli tomu, že neumíš-," vyhrkla, ale znova se zarazila v půlce věty. Zhluboka se nadechla, než pokračovala trochu křečovitě. „Omlouvám se. Nehádáme se, jasně." Draco se chtě nechtě rozesmál.

„Moc ti to nehádání nejde, Grangerová," popíchl ji. Zamračila se na něj a bylo vidět, jak se musí přemáhat, aby na něj něco nevyštěkla.

„Radši tam přidej to petroselinum," zabrblala nakonec. Draco poslechl, přidal přesně dvě nakrájené snítky a nakonec lektvar podle pokynů zamíchal.

„Profesore? Máme hotovo," vystřelila jako obvykle ke stropu Hermionina ruka. Tentokrát to byl Draco, kdo musel kousnout do jazyka, aby mu neunikla nějaká nadávka.

„Ukažte?" přichvátal k nim nadšený Křiklan. Nabral si lahvičku lektvaru, který podržel proti světlu a zkoumavě prohlížel. „Ano, ano, výtečně. Deset bodů pro Nebelvír i Zmijozel. Krásná ukázka Dokrvujícího lektvaru. Podívejte se všichni, takto by to mělo na konci vypadat." Obešel s lahvičkou celou třídu a každému studentovi s ní třepal před obličejem.

„Skutečně dobrá práce," pochválil oba. „Pro zbytek hodiny máte volno, vidíme se pozítří," propustil je s úsměvem.

Hermiona i Draco na nic nečekali, posbírali si věci a odešli ze třídy. Hodina volného času se jim rozhodně bude hodit.

„No, jdu do knihovny," oznámila po chvíli ticha Hermiona.

„Hmm, stále platí, že se nehádáme?" povzdechl si Draco.

„Ovšem."

„Kruci. No tak v tom případě si užij... cokoli tam budeš dělat," popřál jí nakonec neochotně s úšklebkem.

„Nápodobně," zamávala mu a už mířila pryč.

Ačkoli se Dracovi honily hlavou všechny ty věty o šprtkách a vševědkách, které jí mohl vmést do obličeje, nakonec se udržel. Tohle příměří ho zřejmě bude stát hodně nervů a sebeovládání.