Omlouvám se za delší prodlevu od minulé kapitoly. Bohužel mám ale zrovna státnice, takže nebyl moc čas na psaní. Užijte si kapitolu. :-) 

Draco

„Posrané ministerstvo! Podělaný Kingsley! Prý že nemohl nic dělat. Ha-ha, to mu tak věřím. Jen pro něj bylo pohodlnější se na všechno vykašlat, tak je to," vztekal jsem se polohlasem, když jsem se vracel k hradu. „A pitomá Grangerová," dodal jsem sám pro sebe. Opravdu, ta mi na tom všem vadila ze všeho nejvíc.

Samotný zákon byl hnus, to bez debat. Ale i mně bylo jasné, že s tím nic nenadělám, i kdybych se snažil sebevíc. Do Azkabanu opravdu nechci.

Jenže ze všech lidí mi museli jako partnerku přidělit zrovna Grangerovou. To, že byla mudlovská šmejdka, mi nevadilo. Zpětně si uvědomuju, že mi to vlastně nevadilo nikdy. Bylo to kvůli otci. Navíc po válce a po tom, co se stalo v našem sídle... Ne, nemůžu na to teď myslet!

Nesnášel jsem ji, protože byla téměř ve všem lepší než já. Zrovna ona, šprtka každým coulem a nejlepší kamarádka Pottera – a je lepší než Malfoy! Teda ne, že by jméno mé rodiny po válce něco znamenalo, ale pořád jsme patřili k nejstarším čistokrevným rodům kouzelnického světa. Stále jsem měl být na co hrdý.

A najednou se ministerstvo rozhodne, že zrovna ji bych si měl vzít?

Vztekle jsem nakopnul kamínek na cestě a pohlédl k hradu. Další ironická věc v mém životě. Abych nemusel do Azkabanu za chyby své rodiny ve válce – no dobře, i za mé chyby – musím si dodělat vzdělání v místě, které jsem v podstatě zničil. Sice to tak na první pohled nevypadá, ale válka to tu změnila. Stačí se jen podívat do očí všech kolem mě.

To jejich pohrdání mě ubíjí, i když bych to nikdy nikomu nepřiznal. Ani Blaisovi, kterému většinou říkám skoro všechno.

Jako bych jej snad přivolal, s prvním krokem do hradu jsem se s ním málem srazil.

„Nemůžeš dávat pozor?" zasyčel jsem vztekle.

Blaise si mě chvíli mlčky prohlížel, než odpověděl. „Hádám, že ministr nepomohl, co?" Jen jsem si odfrkl a zamířil do zmijozelské společenské místnosti. Blaise se okamžitě zařadil po mém boku a zvědavě si mě prohlížel.

„A co ti všechno řekl?"

„Nic! Neřekl mi vůbec nic, prostě nám oznámil, že s tím nic nenadělá a že se musíme vzít tak, jak nás rozdělili. Věřil bys tomu?"

„To vážně? Vždyť je to ministr kouzel, u Merlina!" nechápal můj kamarád.

„To mi povídej. Podle mě jen nechtěl nic dělat, i kdyby mohl. A ještě prý se k sobě s Grangerovou opravdu hodíme, no chápeš to? Já a Grangerová, větší hovadina je fakt napadnout nemohla. Já si ji nemůžu vzít," chrlil jsem ze sebe. Na to Blaise jen něco zamručel a dál se nevyptával. Ticho jsem popravdě uvítal.

Ve společenské místnosti bylo poměrně plno. Nelibě jsem zaznamenal, že moje obvyklé křeslo je obsazené nějakým druhákem.

„Vypadni," štěkl jsem, načež se kluk vyděšeně zvedl a uvolnil mi místo. Blaise se na jeho kamaráda ve druhém křesle jen podíval a ten urychleně vstal také. Oba s naštvaným mumláním odešli na druhý konec místnosti, odkud na nás házeli vzteklé pohledy, ale nic jiného si nedovolili.

Samolibě jsem se usmál. Ještě pořád tu mám nějaký respekt.

Po chvíli jsem si všiml, že si mě Blaise zamyšleně prohlíží. Tázavě jsem na něj pozvednul obočí.

„No jen mě napadlo, jak to hodláš všechno řešit. Nechceš si ji vzít, ale pokud nechcete oba skončit v Azkabanu nebo kdoví jaký trest by si nachystali, tak to budeš muset udělat. Nechtěl by ses s ní o tom třeba pobavit?"

„Pobavit?" ozvala se za námi Pansy. Vypadala docela namíchnutě a ve tváři byla zrudlá. „On a ona aby spolu vedli normální konverzaci? Měl jsi je slyšet před chvílí, mohli se pohledem zabít a málem si na sebe vyřvali plíce."

„No a co mám dělat, když se chová tak... Tak... Pohrdavě!" našel jsem konečně to slovo. „Vždyť ona mě uráží každým slovem."

„Zato ty se chováš jinak, co," sjela mě Pansy. Nevěřícně jsem na ni pohlédl.

„Od kdy ty jsi na její straně?"

„Já přece nejsem na ničí straně, Draco. Budeš se asi divit, ale chováte se hloupě oba dva. Nemohl by ses aspoň snažit s ní mluvit normálně bez toho, abys ji urážel? Protože ať se ti to líbí nebo ne, musíš si ji vzít. Mohl by ses nad sebou trochu zamyslet." Hleděl jsem s otevřenou pusou a nezmohl se na slovo.

„Pansy?" ozval se Blaise. Když na něj prudce otočila hlavu, ztěžka polkl, ale pokračoval. „Jako máš samozřejmě pravdu, taky jsem se mu to tak snažil vysvětlit. Ale... Od kdy se zrovna ty zastáváš Grangerové? Vždyť ji nesnášíš."

Na to Pansy jen pokrčila rameny. „Dřív jsem ji nesnášela, to ano. Ale asi už mi nevadí. Ne po tom všem, co se loni stalo."

„No... to jo, to je fakt," souhlasil Blaise.

Vzápětí obrátila Pansy svůj blesky šlehající pohled zase na mě. „A ty se koukej trochu sebrat, Draco. Zvedni ten svůj Malfoyovský vznešený zadek a s tou situací něco dělej." Po těchto slovech zamířila s vystrčenou bradou do své ložnice.

Chvíli jsem jen otřeseně seděl. „Co to mělo znamenat?" obrátil jsem se nakonec na svého kamaráda.

„To, co ti řekla, Draco. Měl bys s Grangerkou vycházet, abyste se aspoň trochu snesli. Jinak se u oltáře zabijete," zasmál se Blaise.

„Tobě to jako připadá vtipné, Zabini?" vyjel jsem na něj. „A vůbec, ty se přece budeš taky ženit s tou blonďatou podivínkou, taky žádná výhra."

K mému překvapení to Blaise nijak nerozhodilo. „Ano, budu. A oba se k tomu stavíme tak, jak to je. Prostě nás k sobě přiřadili, takže se snažíme aspoň trochu bavit a navzájem se poznat. A překvapivě není tak hrozná, jak jsem si myslel. Je s ní celkem legrace."

Dneska je asi den plný šoků. Nejdřív si mě vyžádá ministr kouzel, který mi sdělí, že si musím vzít tu šprtku, vzápětí se s Grangerovou klasicky dohádáme a má vlastní kamarádka mě pak seřve. A teď mi tu Blaise říká, že je se Střelenkou legrace?

„Legrace? To myslíš vážně?"

„A proč ne?" opáčil. „Možná kdyby sis zkusil promluvit s Grangerovou, zjistil bys něco podobného. A navíc máš kliku, protože ti přiřadili fakt kus," mrkl na mě. Znovu jsem vytřeštil oči.

„Kus? Ona? Máš ty vůbec oči? Vždyť je příšerná!"

„Kamaráde, podíval ses na ni někdy vůbec jako na ženskou? Vždyť má perfektní figuru," řekl a rukama naznačil ve vzduchu křivky ženského těla. „Však u večeře se podívej sám," dodal a také se zvedl k odchodu.

„A kam jako jdeš?" zeptal jsem se stále omráčený z jeho tvrzení, že je Grangerová kus.

„Asi se jen tak projít. Třeba potkám Lenku a ona mě zase bude přesvědčovat, že si mám dávat pozor na škrkny, když nenosím modrou šňůrku s amuletem," zasmál se ten šílenec a odkráčel vesele pryč.

To se dneska všichni zbláznili?

***

Na večeři jsem nakonec šel sám. Pansy se už neukázala a Blaise byl kdoví kde. Přemýšlel jsem o jejich slovech a rozhodl se, že na tom asi něco bude. Zkusím na vševědku někdy v budoucnu normálně promluvit a uvidíme, k čemu to povede.

Když jsem usedl u stolu své koleje, rozhlédl jsem se po nebelvírech. Tu rozčepýřenou hřívu bych našel snad všude. Seděla ke mně zády, samozřejmě ve společnosti Pottera a zrzků.

Pozorně jsem si ji prohlížel, vzpomínaje přitom na Blaisova slova. Zezadu mi ovšem jako kus opravdu nepřipadala. Nakonec jsem její vzhled hodil za hlavu a pustil se do jídla.

Dlouho jsem ale klid neměl.

„Tak co, prohlédl sis ji pořádně? Je to kus, co?" vybafl mi za zády ten postrach a posadil se vedle mě.

„Táhni," zabručel jsem jen a snažil se ho nevšímat.

„Ale no tak, řekni, že fakt stojí za hřích? Měl jsem pravdu, co?" nevzdával to.

„Nevím, Blaisi. Pokud sis nevšiml, sedí zády. A já fakt nemám čas ani chuť si ji tu prohlížet. Je to Grangerová," dodal jsem, jako by to vysvětlovalo všechno. A ono to opravdu vysvětlovalo všechno. Prostě Grangerová. Tečka.

„Zbláznil ses?" Nevěřícně na mě pohlédl. A pak k mé hrůze zakřičel přes celou místnost. „Héj, Grangerová! Mohla bys prosím jít sem?"

„Idiote," zasyčel jsem, když se nebelvírka opravdu po chvíli váhání zvedla a pomalu přecházela k nám. Všichni okolo ztichli a sledovali, co se bude dít. „Jsi kretén, Zabini," šeptal jsem vztekle.

Chtě nechtě jsem si ji musel prohlédnout. Musel jsem uznat, že ten vůl měl pravdu. Opravdu měla tělo, které by stálo za hřích. Ztěžka jsem polkl. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Ale pořád to byla ona. Když se zastavila přímo před námi, odtrhl jsem oči od jejích křivek a podíval se jí do očí. Zmateně si nás prohlížela.

„No...? Co se děje?" zeptala se.

„Ále, tady Draco se tě chtěl na něco zeptat," prohlásil vesele ten idiot. Pořádně jsem ho pod stolem kopl. To si s ním ještě vyřídím!

„Ano?" obrátila svůj pohled na mě.

„Ehm... No..." Nevěděl jsem, co dělat. Vzpomněl jsem si na své rozhodnutí mluvit s ní slušně. Ale jak?

„No?" protáhla už trochu otráveně.

„Jak se máš?" vyhrkl jsem a ihned si dal v duchu pohlavek. Geniální, fakt. Jsem génius.

Blaise mě pobaveně sledoval a Grangerová nevěřícně zvedla obočí.

„To se mě vážně ptáš na tohle?" nechápala. „A to jsem kvůli tomu musela za vámi jít?" přiostřila tón.

„Ano," štěkl jsem a v duchu si dal další pohlavek. Slušně.

„Aha. No, do teď jsem se měla celkem dobře, děkuju za optání. Pokud je to vše, sbohem," odsekla kysele a aniž by počkala na odpověď, otočila se a vrátila mezi svou partičku kamarádů. Ti na mě nevraživě zahlíželi. Ušklíbl jsem se na ně a otočil se rozzuřeně na toho vola.

„Kreténe! Co to jako mělo znamenat?"

„No co, přece spolu musíte nějak mluvit. A uznáváš už konečně, že je kus?" smál se ten blbec. Nezmohl jsem se na odpověď.

„Proč jsi vůbec můj kamarád?" vypadlo ze mě nakonec.

Blaise se jen zazubil. „Protože jsem úžasný."

***

Hermiona

„Jako chápeš to? Co to jako mělo znamenat?" rozčilovala jsem se v naší společenské místnosti. Bylo už dost pozdě a seděla jsem tu jen s Ginny.

„Nevím, Mio. Třeba se snažil být jen slušný a popovídat si," nadhodila Ginny nejistě.

„To určitě. Měla jsi ho vidět, hleděl na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. Prý Jak se máš. Blbec. Jestli chtěl být slušný, mohl se mě zeptat na chodbě a ne na mě pořvávat přes všechny, ne?" vedla jsem si dál svou.

„No, pokud vím, pořvával na tebe Zabini, ne Malfoy," podotkla má kamarádka.

„To je snad jedno, ne? Bylo to divné."

„To rozhodně. Divím se, že jsi na něj nezačala ječet jako vždycky," zasmála se Ginny. Propíchla jsem ji pohledem. „No, je to pravda. Normálně bys ho seřvala a on tebe. Co je jinak?" nechápala.

„Třeba to, že si ho asi budu muset vzít?" prohodila jsem kousavě.

„Pokud vím, ještě před pár hodinama ti to nebránilo tomu, abyste na sebe hulákali v Prasinkách. Co se změnilo?"

Povzdechla jsem si. „Prostě jsem si to asi uvědomila. Že s tím zřejmě nic neudělám... Ale ještě něco zkusím vymyslet. Zatím jsem se ale rozhodla, že pokud na mě bude slušný, tak budu taky. A chtěla jsem se mu vyhýbat, dokud to půjde, ale se Zabinim je to očividně nemožné."

„Vidíš, třeba si řekl totéž co ty a chce být taky slušný. To by dávalo smysl, ne?" zamyslela se.

„Já nevím. Je to všechno dost těžké, Ginny. Kéž by ten pitomý zákon nikdy nevznikl."

Ginny se natáhla a chytila mě za ruku. Vděčně jsem se na ni usmála. Jsem tak ráda, že ji mám. Po chvíli jsme se zvedly a zamířily do ložnic.

Dlouho jsem se jen tak převalovala a přemýšlela o celém dnešním dni. Skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že ještě před pár hodinami jsem se bavila u máslového ležáku. Stále jsem se v myšlenkách vracela k Malfoyovi. To, že mě urážel kvůli původu už bylo normální. Co ale měla znamenat ta situace u večeře? Vážně chtěl být jen slušný a popovídat si? Nesmysl.

Usínala jsem se smíšenými pocity. Nějak mi neseděla představa Malfoye a mě, jak se spolu bavíme jako normální lidé. Nakonec jsem konečně upadla do nelehkého spánku.

„No tak, řekni mi to, řekni, šmejdko!" Ve tmě na mě blýskaly šílené oči. Tělo mi zaplavila nesnesitelná bolest a v uších se mi ozýval příšerný jekot. Náhle bolest ustala a já si uvědomila, že ten jekot vycházel z mých úst. Zalapala jsem po dechu.

„Prosím, ne," šeptala jsem. Odpovědí mi byl smích.

„Ale ano, protože si nic jiného nezasloužíš. Teď mi řekni, odkud máte ten meč," zavelela znovu Bellatrix. Než jsem se stačila nadechnout, tělo mi opět ovládla bolest.

Po nekonečné chvíli ustala. Z očí mi tekly slzy a nemohla jsem dýchat. Její ruce mi hrubě otočily obličej, abych jí pohlédla do očí. Byla v nich jen krutá radost a výsměch.

„Bolí to, chudinko? Ó, to mě moc mrzí. Už to teda dělat nebudu... Draco! Vezmi hůlku a zkus si to ty!" zavelela. Z temnoty kolem mě se vynořil další obličej. Malfoyův, zkřivený nenávistí.

„Crucio," vyslovil a já opět začala křičet.

Vlastní křik mě náhle probudil do reality. Okolo byla tma a já se nemohla hýbat. Panicky jsem se začala zmítat, abych se osvobodila. Po nekonečné chvíli děsu jsem si uvědomila, že jsem zamotaná do pokrývek na své bradavické posteli.

Úlevou jsem se málem rozplakala. Sen. Jen sen, uklidňovala jsem se v duchu. Celá jsem se třásla. Tento sen byl jiný. Nikdy předtím v něm nebyl Malfoy, vždy jen Bellatrix.

Trvalo hodně dlouho, než jsem se uklidnila. Na spánek jsem ale neměla ani pomyšlení. Nakonec jsem se zvedla, na pyžamo si přehodila župan a vydala se ven z nebelvírské věže. Při odchodu jsem si v duchu poblahopřála k tomu, že jsem nezapomněla a jako každou noc na postel použila utišovací kouzlo. Nikoho jsem tak svým křikem nevzbudila.

Bloumala jsem prázdnými chodbami a přemýšlela o svém snu. Proč byl náhle jiný? Malfoy mě přece nikdy nemučil.

Byla jsem tak ztracená ve svých myšlenkách, že jsem si nevšimla postavy sedící u okna.

„Grangerová," ozvalo se náhle za mnou a já vyděšeně zaječela. S hůlkou v ruce a kletbou na rtech jsem se otočila za tím hlasem. K mé hrůze to byl Malfoy. Hůlka se mi zatřásla.

Malfoy pomalu zvedl ruce dlaněmi ke mně a obezřetně mě sledoval. „Ehm... Mohla bys tu hůlku sklonit? Já ti nic neudělám," řekl po chvíli.

Ani jsem se nepohnula, sen byl stále příliš čerstvý.

„Co tu chceš," vyštěkla jsem nakonec.

„Mohl bych se tě zeptat na to samé. Tak dáš tu hůlku dolů?" zopakoval už naštvaně a já ji nakonec neochotně sklonila. Stále jsem ji ale držela v ruce, kdyby bylo potřeba.

„Takže co tu teda děláš?" prohodil po dlouhé chvíli mlčení, kdy jsme se navzájem měřili pohledy.

„Ptala jsem se první," zamračila jsem se.

„Tak to pardon," protáhl s úšklebkem. „Nemohl jsem spát," dodal po chvíli zamyšleného ticha. „Procházka mi většinou vyčistí hlavu, tak jsem tady. A vlastně ani nevím, proč to ze všech lidí říkám zrovna tobě," ušklíbl se, ale překvapivě v tom úšklebku tentokrát nebylo nic zlého.

„No... taky jsem nemohla spát," odpověděla jsem neochotně. „Zlý sen," dodala jsem ke svému vlastnímu překvapení. U Merlina, proč mu to říkám?

Malfoy si mě překvapeně prohlížel. Dlouho nic neříkal. „No, asi jsme na tom podobně," řekl nakonec téměř neslyšně. Pokývala jsem hlavou, zaváhala a posadila se vedle něho. Cítila jsem, že si mě pozorně prohlíží, ale nepodívala jsem se na něj.

„Válka?" zeptala jsem se nakonec.

„Jo, válka," souhlasil, ale nijak to nerozvíjel. Chápala jsem ho. Taky nemám potřebu se svěřovat. Vždyť ani mí přátelé neví, jak často se budím s křikem. A kdoví, jak často se takto budí oni.

„Není to zvláštní?" otázal se po chvíli. Otočila jsem na něj tázavě hlavu. „Že se tu bavíme skoro normálně," vysvětlil.

Chtě nechtě jsem se musela usmát. „Jo. My dva se totiž neumíme bavit normálně."

„To teda neumíme."

Opět jsme se ponořili do ticha.

Nakonec jsem se musela zeptat. „Co to mělo znamenat u večeře?"

Malfoy se napjal. „Nic, jen Blaise je idiot," zasyčel nakonec přes sevřené zuby.

„To sice ano, ale... Neurážel jsi mě."

„Ty mě taky ne." Souhlasně jsem kývla. „Ale bylo to divné, neurážet tě," začal se upřímně smát Malfoy. Překvapeně jsem si ho prohlížela. Ten smích zněl zvláštně. Uvědomila jsem si, že jsem ho nikdy neslyšela smát se. A musela jsem uznat, že to byl moc příjemný, hluboký a zároveň tichý smích.

Rozesmála jsem se taky. „Ano, máš pravdu. My se umíme perfektně urážet, ale neumíme se normálně bavit."

„Víš, teď je to nějaké jiné," zamyslel se zase. „Teď tu nikdo není a povídá se s tebou celkem dobře, Grangerová."

Překvapilo mě, jak je sdílný. „Nápodobně, Malfoyi. Jen tě upozorňuju, že pokud se zítra potkáme, tak na tebe budu zase vysazená, protože jsi stále stejný idiot," zasmála jsem se zase. Malfoy chvíli vypadal, že přemýšlí, jestli se naštvat nebo ne.

„A ty jsi stále stejná otravná šprtka," opáčil nakonec a po chvíli váhání se připojil k mému smíchu.

A tak jsme seděli uprostřed temných bradavických chodeb a smáli se. Smáli se celé vzniklé situaci, sobě navzájem i svým temným snům. A mně bylo po dlouhé době zase dobře.