Moc všem děkuji za krásné a pozitivní komentáře u minulé kapitoly! Jste skvělí! :-)

Draco moc nevěděl, co si dál počít. Hermioně hodlal zjištěné novinky říct až večer, neboť tušil, že její reakce nebude zrovna nadšená. Blaise neviděl od chvíle, kdy jej zaklel, což mu ale pro změnu nijak nevadilo. Měl na něj vztek, protože jej Pansy přiměla k takovému podrazu. Nechápal, jak jim to jeho kamarádka mohla udělat.

Až večer ve společenské místnosti se mu podařilo Pansy vyhledat. Ta se mu celý den úspěšně vyhýbala, ale teď se již neměla moc kam vytratit, neboť jí Draco zatarasil vstup do dívčích komnat.

„Pansy, na slovíčko," sdělil jí s kamenným výrazem ve tváři.

Pansy se jen povzneseně ušklíbla, ale pak kývla hlavou k východu ze společenské místnosti. Tušila, že Draco není nijak dobře naladěn, a věděla proč. Před pár hodinami zrušila Blaisovi kletbu Klihando a on jí okamžitě sdělil, proč a jak se to stalo. Také jí vynadal, řekl, že to je všechno její vina a on že je jako obvykle oběť, načež šel trucovat za Lenkou ven na školní pozemky. Svou hůlku, kterou měl stále Draco, očividně nepostrádal natolik, aby svého kamaráda vyhledal.

Sotva vyšli ven na chodbu, popadl Draco Pansy nepříliš šetrně za paži a zamířil s ní k nejbližší místnosti, kterou viděl.

„Můžeš mi vysvětlit, jak jsi nám to mohla udělat?" zeptal se nebezpečně klidným hlasem, sotva se za nimi zavřely těžké dveře.

„Udělat co?" zkusila Pansy hrát nechápavou, neboť opravdu neviděla tak velký problém v tom, co se stalo. Vyprostila svou paži z té jeho a ustoupila od něj pár kroků.

Draco se zhluboka nadechl, aby ji na místě neproklel. Nuceně klidně pokračoval: „Moc dobře víš, o čem mluvím. Proč jsi to do toho vína dala? A co přesně to bylo?"

Pansy si založila ruce na hrudi a nebojácně vystrčila bradu. „Protože jsem ti už několikrát říkala, abyste něco podnikli. Pořád kolem sebe jen kroužíte a nic se mezi vámi neděje. Jak takto chcete do budoucna fungovat? Když ses k ničemu neměl sám, tak jsem vás trochu popostrčila, nic víc. A nemusíš se bát, do rána to už vyprchalo."

Draco zaťal pěsti. Celý den v sobě dusil vztek, který teď pomalu začínal vybublávat na povrch. „A na to jsi jako došla jak, že mezi námi s Hermionou nic není?" Hlas se mu nepatrně třásl.

Pansy se zamračila. „Jsme kamarádi. Řekl bys mi, kdybyste nějak postoupili. Několikrát jsem do tebe hučela, ale ty ses vždycky nějak vymluvil a odmítal jsi mi cokoli říct. Zjevně jsi nevěděl, co dělat. Tak jsem si prostě řekla, že vám pomůžu. Blaise mi jen dal vhodnou příležitost."

„Jak jsi nám to mohla udělat?" rozkřikl se Draco, který po jejích slovech ztratil poslední zbytky sebeovládání. „Že jsem ti nic neřekl, takže ses radši rozhodla nás k něčemu dokopat? Víš vůbec, cos udělala?! Nic jsem ti neřekl, protože je to moje soukromí! Ty mi taky nevykládáš o tom, co s Weasleym děláš nebo neděláš, tak proč bych měl já?!" Ztěžka oddechoval a otočil se, aby se na ni nemusel dívat.

„Prostě jsem tak nějak předpokládala," ozvalo se pak za jeho zády značně tišeji.

Odfrkl si. „Buď tak hodná a nic už nepředpokládej. Nic o mně a Hermioně nevíš. Nevíš, že... Nevíš nic. Máš jediné štěstí, že se umím ovládat." Vydal se pomalu ke dveřím, u nichž se ještě otočil. Doufal, že zahlédne alespoň nějakou provinilost v jejích očích, ale to se spletl.

„Draco, udělala jsem to pro tebe. Chtěla jsem vám pomoct," řekla stále ještě vzdorovitě. Přece není její vina, že jí nic neřekl! Myslela to dobře a za svým rozhodnutím si stojí. Očividně mezi ním a Hermionou k něčemu došlo, což byl záměr, tak proč by se měla omlouvat.

Draco jen zavrtěl hlavou. Ona to prostě nechápe. Odvrátil se a zamířil ven. „Pokud neuznáš, že jsi udělala chybu, tak jsme my dva spolu skončili, Pansy. Tohle je asi ten nejhorší podraz, co jsi mohla udělat," sdělil jí tiše, ale pevně.

„Draco!" vyjekla dívka, ale to za ním již dveře zapadly.

Zmijozel pospíchal pryč. Co nejdál od dívky, která si odmítala připustit, že udělala něco špatně. Co nejdál vlastně od všech. Potřeboval být sám.

Proč se jen všechno musí tak neskutečně komplikovat? Proč se jednou prostě nemůže rozhodovat čistě sám za sebe, aniž by se mu někdo pokoušel život ovlivnit?

Ne, nechápal Pansy. Odmítal pochopit, co udělala, protože to už vážně přehnala. Patřila mezi těch pár lidí, kterým věřil, a ona teď jeho důvěru takovýmto způsobem pošlapala. A že to ještě k tomu myslela dobře... Všichni to s ním mysleli dobře. A jak to dopadlo? Skončil jako odpad společnosti.

Když se dostal až do Vstupní síně, zaváhal. Blížila se večerka a on by správně neměl na školních pozemcích co dělat. Vzpomněl si na svůj zážitek s Filchem, ale pak opatrnost hodil za hlavu. Musí ven na vzduch. Po rychlém pohledu, kterým se ujistil, že si ho nikdo nevšímá, zamířil ven.

Jakmile seběhl k místu, kde u jezera začínal les, na okamžik zaváhal. Nejraději by zašel na mýtinu uprostřed lesa, kam vzal i Hermionu, ale to by bylo na delší vycházku. A on tušil, že Hermiona by se o něj mohla bát a jít ho pak hledat, což nechtěl.

Posadil se tedy pod nejbližší strom tak, aby na něj z hradu nebylo vidět. Večery již byly delší dobu teplé, takže se pohodlně opřel o kmen a zamyšleně si pohrával s hůlkou.

Jak jen Hermioně vysvětlit, co se stalo? Nebo spíš, jak jí vysvětlit, že jeho včerejší zájem o ni nebyl podmíněn pouze Pansyiným upraveným vínem? Ztěžka si povzdechl a promnul si kořen nosu, než si dovolil ten luxus na chvíli zkrátka nepřemýšlet. Nechal myšlenky zatoulat se do dob, kdy mu vše přišlo snadné a neměl žádné větší problémy.

Netušil, kolik času uplynulo, než se dokázal zase uklidnit, ale nakonec se mu to podařilo. Zamyšleně pozoroval vlnící se jezero, když k němu dolehly směrem z lesa dva hlasy. Čím víc se blížily, tím zřetelnějšími se stávaly, až nakonec dobře rozuměl jednotlivým slovům. Když pochopil, o koho jde, chtě nechtě se musel ušklíbnout.

„... takže jsem si říkala, že by jich na naší svatbě mělo být aspoň deset. Magnifery mají rády jejich vůni a přináší štěstí, co ty na to?"

„Samozřejmě, proč ne," odpověděl hlubší, mužský hlas. „Jen aby to pak nebylo moc přeplácané, když to bude už asi dvacátý druh kytek."

„Nesmysl, Blaisi, květin není nikdy dost."

S těmi slovy se pár kroků od Draca vynořila z lesa Lenka ruku v ruce s Blaisem. Draca překvapilo, že na rozdíl od jejich posledního setkání teď Blaise vypadá spokojeně a uvolněně. Netušil, že na něj má Lenka až takový vliv, ale očividně s ní byl opravdu rád.

Chvíli je chtěl nechat jen tak projít, ale pak si zase vybavil, proč je tady a přemohlo jej podráždění. „No já ti nevím, Blaisi," protáhl svým starým tónem, který si kdysi šetřil výhradně pro nebelvírské studenty. „Občas je méně ve skutečnosti více. On pak člověk snadno některé věci přežene," nadhodil vyzývavě a postavil se.

Jeho kamarád ztuhl na místě, než se obezřetně otočil k němu. „Ahoj, Draco," pozdravil nejistě. Blonďáka pobavilo, když si všiml, jak Blaise stáhl Lenku nepatrně za sebe.

Lenka si jej prohlížela svýma doširoka otevřenýma očima a téměř ani nemrkala, ale jí si Draco nevšímal. Zpoza přimhouřených víček si měřil Blaise a zvažoval, jestli mu stojí za nějakou další námahu a kletbu.

Když se ticho protahovalo, Blaise se nervózně pousmál. „Co ty tady tak pozdě?" nadhodil, ale vzápětí se rychle kousl do jazyka, aby mu náhodou neuklouzla nějaká další poznámka. Vážně už Draca nechtěl naštvat, když navíc ani neměl hůlku.

Než stihl Draco odpovědět, pustila Lenka Blaisovu ruku a přešla k překvapenému Dracovi. Blaise jen stihl varovně vyjeknout, ale Lenka si jej nevšímala.

Kousek od Draca se zamyšleně zastavila a stále na něj beze slova zírala. To již bylo Dracovi poměrně nepříjemné. „Co je?" vyjel na ni, neboť již nemohl předstírat, že ji nevidí, když stála přesně před ním.

„Neměla to dělat, ale to ani ty ne," řekla vyrovnaně.

„Co?" nechápal.

„Pansy," prohodila Lenka nepříliš milým tónem. Bylo vidět, jak je jí nepříjemně, ale odhodlaně pokračovala. „Blaise mi řekl, co se stalo. A nebyla to jeho vina, že to ona přehnala. Neměl bys na něj být takový."

Draco se pohrdavě uchechtl. „Je mi jedno, co si o tom myslíš. Tohle se tě netýká." Komu všemu to ten pitomec vykládal? Zase začínal zuřit.

„Možná přímo netýká, ale to neznamená, že mi takové jednání nevadí. Ona nikdy nevěděla, co je ještě v pořádku a co je už za hranou," nenechala se Lenka odbýt. „Ale ty by sis měl uvědomit, jak se někdy chováš k lidem, kteří tě mají rádi. Pak by ses možná podobným věcem vyhýbal."

Draco na ni jen ohromeně hleděl. O čem to tady u Merlina mluví? Mrkl na svého kamaráda, ale ten se jeho pohledu vyhýbal. Zdálo se, že je mu trochu trapně, ale jinak se tvářil souhlasně. To mu teď jako hodlají vyčítat jeho reakci?

Lenka se pomalu otočila zpět k Blaisovi a zase jej vzala za ruku. Pak se ještě obrátila k Dracovi. „Víš, přátelé si neubližují. Opravdoví ne. Vždycky to myslí dobře."

A aniž by nechala kohokoli z těch dvou promluvit, vydala se i s Blaisem v závěsu k hradu.

Draco nechápavě hleděl za jejich vzdalujícími se postavami. Co přesně mu tím jako chtěla říct? S myšlenkou, že dnešní den snad už nemůže být horší se vydal za nimi.

K vlastnímu překvapení se mu podařilo projít hradem do společenské místnosti nepozorovaně. Pouze v jedné chodbě za rohem slyšel zasyčet paní Norrisovou, ale obešel ji zkratkou přes gobelín. Když dorazil do společenky, oddechnul si. Tentokrát mu jeho procházka po večerce prošla.

Sotva vešel do ložnice, padl mu pohled na nebelvírku sedící za stolem. Před ní byla vyskládaná hromada knih, z nichž se Hermiona zřejmě učila. Teda, v tuto chvíli ne, protože sotva Draco vstoupil do pokoje, vyskočila na nohy s podrážděným výrazem.

„Kde jsi tak dlouho?" vyjekla.

„Byl jsem se projít," odvětil opatrně. Dívka vypadala podobně naštvaně jako ráno.

Nevesele se usmála. „A co přesně jsi při své procházce zjistil?"

Opatrně přešlápl z nohy na nohu. „To, co nám Pansy dala do vína, už dávno vyprchalo," sdělil jí pak informaci, kterou považoval za nejdůležitější.

To, zdálo se, trochu uklidnilo i Hermionu. „A co přesně to teda bylo?" pokračovala již klidnějším hlasem.

„To jsem nezjistil. Ale Blaise jsem proklel Klihandem a vzal mu hůlku, jestli ti to udělá radost." A na důkaz svých slov před ni zmíněnou hůlku položil.

Jen po ní letmo přejela očima. „Dobře. To si možná nezasloužil, když to byla Pansyina práce, ale budiž. S Pansy jsi teda mluvil?"

„Mluvil," kývl Draco a přešel k pohovce. Už i Hermiona si myslí, že Blaisovi neměl nic dělat? To se teda ona i Střelenka pletou. Unaveně mávl hůlkou a přivolal si skleničku Whiskey. Než se ale stihl napít, sklenička mu vyletěla z ruky a přistála vedle Hermiony.

„Neměl bys tak moc pít," napomenula ho zamračeně.

Povzdechl si, ale usoudil, že by možná dnes opravdu pít nemusel. Raději Hermionu nebude dráždit. Nejen včerejší zážitek, ale i blížící se zkoušky z ní pomalu dělaly hromádku nervů. Vrátil se raději k otázce Pansy. „Když jsem s ní mluvil, odmítla pochopit, že udělala něco špatně."

Hermiona se po chvíli již klidněji posadila naproti něj. „To mě nepřekvapuje," pronesla nezaujatě. „Není to poprvé ani naposledy, co něco přehnala. Pravda, od té doby, co je s Ronem, je kupodivu snesitelnější. Ale tohle, co provedla, se staré Pansy až moc podobá."

Draco jen něco neurčitě zamručel. On osobně s Pansy problém nikdy neměl. Uměla být otravná, ale nikdy na něj nebyla zlá.

Hermioně to nedalo a zvědavě na něj pohlédla. „Blaise jsi proklel, ačkoli ten toho moc neudělal. Co jsi teda provedl jí?"

Překvapeně zvedl hlavu. „Co bych jí měl udělat? Přece ji taky neprokleju, je to holka. Vysvětlil jsem jí, že pokud nechápe, co udělala, nemám si s ní co říct," namítl nechápavě.

Hermiona si odfrkla. „Prosím tě, nehrej si tu najednou na gentlemana. Nikdy jsi neměl problém s tím proklít holku," narážela na vlastní zkušenosti.

Draco se dotčeně zamračil. „To bylo trochu v jiné době. A ne úplně schválně." Na to dívka jen neurčitě pokrčila rameny.

„Chápu, takže v tom případě to nech na mě. Ginny je v tomto pěknou inspirací," prohodila tajemně.

„Co přesně tím myslíš?" zeptal se s neblahým tušením, neboť jí v hlase zazníval výhružný podtón. Ale ona již neodpověděla, jen se zvedla a zamířila zpět ke svému učení, čímž mu naznačila, že téma považuje za uzavřené.

Draco drahnou chvíli jen seděl na místě a zaraženě mlčel. Tento rozhovor rozhodně neproběhl stylem, jaký si představoval.

Nakonec se také přesvědčil k tomu, aby vytáhl poznámky na zkoušky, ale po nějaké době toho nechal. Nedokázal se soustředit a byl už docela unavený. Když se podíval na čarodějku, které již také padala hlava, pousmál se.

„Viděl bych to na sprchu a spánek, co ty na to?" nadhodil.

Hermiona se zvukem jeho hlasu s trhnutím probrala z polospánku a zavrtěla hlavou. „Kdepak, ještě toho musím dost stihnout." A zase si přitáhla knihu.

Draco k ní přešel a rázně knihu zavřel. Trochu se zděsil jejího zavrčení, ale pak sebral odvahu a řekl: „Hermiono, nemá cenu, aby ses učila, když u toho usínáš. A nesnaž se tvrdit, že to není pravda, viděl jsem tě," utnul její protesty, ke kterým se již nadechovala. „Uděláme oba nejlíp, když se půjdeme vyspat. Takto se toho stejně moc nenaučíš a budeš unavená i ráno."

Hermiona si jej ještě chvíli naštvaně měřila, ale pak k jeho překvapení rezignovaně kývla.

Galantně ji pustil do koupelny první, načež ji vystřídal a rychle se také umyl. Když se vrátil do ložnice, byla v ní už tma a Hermioně trčel zpoza peřiny jen rozčepýřený chomáč vlasů.

Myslel si, že dívka už spí, takže se tiše položil vedle ní. Ona ho ale překvapila, neboť se k němu přitulila, protáhla se mu pod paží a opřela si hlavu o jeho rameno, takže ji částečně objímal. Nezahálel a přitiskl si ji blíž, načež se k ní sehnul a lehce ji políbil. Dával jí čas, aby se odtáhla, ale ona se naopak přitiskla blíže a polibek opětovala.

Když se zadýchaně odtáhli, vycítil ve tmě noci její úsměv. „Měli bychom jít spát," šeptla pak.

Nesouhlasně zamručel, ale ona ho ještě jednou krátce políbila, než se zase uvelebila ke spaní v jeho náruči.

„Provokatérko," odfrkl si polohlasně. Odpověděla mu tichým smíchem. Jemně ji hladil po paži a užíval si, že se mezi nimi navzdory Pansy nic nezměnilo. To mu připomnělo... „Hermiono?" šeptl pro případ, že by už spala.

„Hmm?"

„Co přesně chceš Pansy udělat?"

Sama pro sebe se pousmála. „Nech se překvapit."

***

Překvapila jej. Neměl tušení, jak a kdy se to stalo, ale na snídani se Pansy neukázala. Zoufale totiž přecházela po své ložnici a snažila se svým vlasům navrátit původní podobu. Byly vytvarovány do čehosi, co vzdáleně připomínalo lví hřívu. A k její nevýslovné hrůze měly červeno-zlatou barvu.