Moji milí čtenáři. Nevím, jestli je nějaká omluva pro to, že jsem rok nevydala další kapitolu. Ani nevím, jestli tomuto příběhu nějací čtenáři vůbec zbyli. Ale i kdyby tu byl jediný člověk, který nade mnou nezlomil hůl, zaslouží si vysvětlení.

Narodilo se mi totiž miminko. Nebo, jak by řekla jedna skvělá místní autorka, čumiminko. :-)

Docela dlouho mi trvalo, než jsem se se synkem trochu sžila a naučila fungovat. A teď jsem si konečně dokázala i najít čas a vrátit se k tomu, co mě moc baví a na co možná ještě stále někteří čekají.

Takže kdokoli zůstal, přibyl nebo náhodou šel kolem - vítejte u nové kapitoly! :-) Mám vás všechny ráda a doufám, že dokážu - že my všichni dokážeme - navázat tam, kde jsme skončili.

Když se Hermiona ráno probudila, Draco ještě spal. Ležel na zádech a hruď se mu mírně zvedala v pravidelných nádeších.

Opatrně, aby jej nevyrušila, se na posteli nadzvedla na loket a s jemným úsměvem jej pozorovala.

Jak z ní spánek postupně opadával, začala si vybavovat vše, co se stalo v noci. Dech se jí mírně zadrhl v hrdle a úsměv se vytratil. Nezdálo se jí to? Přejela si jednou rukou po rtech a poplašeně ucukla, když zjistila, jak jsou stále citlivé na dotek. Začala se rozvzpomínat na prudkou vášeň, která oba posedla a také na Dracovo rozhodnutí, že nic neuspěchají, když Hermiona a vlastně ani on nejsou při smyslech.

Když usínala, přesvědčovala se, že se Draco rozhodl správně. Teď po probuzení ji zaplavila úleva. Některé události včerejšího večera jí mírně splývaly dohromady, často překryté alkoholovou mlhou. Jak moc by si vyčítala, kdyby opravdu k něčemu došlo?

Odpověď přišla sama hned - velmi by si to vyčítala. To přece nebyla ona, aby se v opilosti jen tak s Dracem vyspala. Vždy si tu chvíli představovala více romanticky a rozhodně střízlivě. Znova pohlédla na jeho klidnou, stále spící tvář. Měla by mu pak znova poděkovat za jeho rozhodnutí, nebo se k tomu raději již nevracet? Nemohla se rozhodnout. Náhle Draco nepatrně pootočil hlavu k ní a do očí mu sklouzl pramen vlasů. Trochu nakrčil čelo, ale nevzbudil se.

Pomalu natáhla ruku a vlasy mu něžně odhrnula stranou. Trochu zaváhala, ale pak mu jemně přejela prsty po tváři. Ve spánku se jeho ustarané vrásky vyhladily a rysy zjemněly. Ruka se jí na chvíli zastavila, než sama sebe napomenula, že vlastně není důvod se zdráhat. On se jí ze svých pocitů přece již dávno vyznal, tak co by mohla pokazit. Proto zlehka pokračovala v opatrném zkoumání jeho tváře. Přejela prsty od čela až k bradě a do prstů ji zaškrábalo rašící strniště. To ji docela pobavilo, protože Draca znala vždy dokonale upraveného a oholeného.

Když Draco znova nakrčil čelo a vzápětí otevřel oči, svou ruku nestáhla. Naopak, usmála se na něj a čekala, jak zareaguje.

Blonďák chvíli zaraženě vyhodnocoval situaci, než úsměv trochu nejistě opětoval a přitáhl si ji k sobě blíž. „Takové ranní probouzení bych si dal líbit," šeptl jí do ucha, než ji políbil.

Nedalo se říct, že by jej vývoj událostí takto po ránu nepřekvapil, ale nemínil si stěžovat. Navíc by po včerejší noci neměl být zas tak moc zaskočený. Hermionu zřejmě alkohol jen povzbuzoval v činech, ke kterým se sama nemohla odhodlat. A zřejmě včera nějakou její vnitřní zábranu konečně překonali.

Ani jeden netušil, kolik času uplynulo, než se od něj Hermiona odtáhla a připomněla, že by měli pomalu vstávat.

Draco nesouhlasně zamručel a vynutil si ještě jeden polibek. O takový příjemný posun v jejich vztahu by se přece neměl jen tak rychle připravit. Nakonec ale nepříliš nadšeně následoval jejího příkladu a také se zvedl z postele, aby se trochu zkulturnil. Na taková rána by si opravdu zvykl opravdu velice rychle.

Zrovna když se zvedl z postele a zamířil ke skříni, aby na sebe hodil i něco jiného než jen boxerky, ozvalo se zaklepání na dveře a následné cvaknutí zámku.

Rychle si s Hermionou vyměnili pohled a on se vydal ke dveřím. Pokud je to opravdu Blaise a vrátí mu hůlku, stráví jeho drahý kamarád někde na samotce následující měsíc. Nebo v nemocnici. Nebo v márnici, to se ještě rozmyslí.

Zprudka otevřel a zarazil se při pohledu na zubící se Pansy. Natolik jej zaskočilo, že nevidí svého kamaráda, že se nezmohl ani na slovo a jen zůstal překvapeně stát mezi dveřmi.

Dívka toho využila, prosmýkla se kolem něj a zkoumavým pohledem přejela jeho i Hermionin neupravený zevnějšek a rozházenou postel. Na tváři se jí vzápětí vyrýsoval samolibý, velmi spokojený úsměv. „Dobré ráno, hrdličky," pozdravila zvesela.

Tím se Draco trochu vzpamatoval. Přivřel za ní dveře a následně se zamračil a založil si ruce na hrudi. Nechápal, co tady dělá.

Hermiona si po Pansyině zkoumavém pohledu zkusila trochu upravit klasické ranní hnízdo na hlavě, ale jako vždy nebyla úspěšná. Stejně jako Draco se ani ona nestihla převléknout z nočního oděvu, takže si teď připadala minimálně velmi nepohodlně.

„Co tu děláš?" zeptal se nakonec Draco, když se ticho protahovalo. Vůbec neměl z její návštěvy a potměšilého výrazu dobrý pocit.

„Jen jsem se za vámi přišla po ránu podívat, to se nesmí?" zeptala se černovláska, ale potěšeně jí blýskaly oči a neustále si je pobaveně prohlížela.

Draco si odfrkl a pak natáhl před sebe ruku. „Takže hádám, že nám neseš naše hůlky? Pokud ne, tak díky za návštěvu a čau."

Pansy se na okamžik zamyslela, ale pak pokrčila rameny a z kapsy hábitu jejich hůlky opravdu vylovila. „Tady je máte," pronesla téměř blahosklonně a hůlky jim hodila. Pobaveně se uchichtla nad jejich úlevnými výrazy, když svou hůlku zase drželi pevně u sebe.

Draco nelenil a rychle se máchnutím hůlky oblékl. Hermiona spěšně následovala jeho příkladu. Když před Pansy zase oba stáli alespoň trochu zkulturněni, soustředili svou pozornost zase jejím směrem. Ani jeden hůlku neschoval.

„Ještě něco bys chtěla?" prohodil zase blonďák, tentokrát již vyloženě tónem, který se za přátelský označit nemohl. Vytáčelo jej, že Pansy stále stojí mezi nimi a pobaveně se usmívá.

„Jak jste si užili své vězení?" otázala se dívka a přešla se pohodlně usadit na pohovku čelem k nim. Zaznamenala všechny stopy po včerejší večeři a spokojeně si pobrukovala. Celou situaci si vyloženě užívala.

„Docela zbytečná otázka, nemyslíš?" ozvala se poprvé také Hermiona podrážděně. Pár mávnutími hůlky uklidila pokoj. Zmizely všechny zbytky jídla ze včerejší královské hostiny i vypitá láhev vína, ustlala se postel a Hermionino učení se samo seřadilo a poskládalo do tašky, kterou dívka vzápětí položila ke dveřím a vyzývavě na Pansy pohlédla. Nevěděla, jak jinak jí dát najevo, že by mohla odejít.

Pansy chápala moc dobře, ale jen si přehodila nohu přes nohu a protáhla: „Ano, je to zbytečná otázka, to máš pravdu. Jak ti chutnalo víno, Hermiono?"

Něco v jejím tónu Hermionu dost znejistilo. Následná Dracova reakce jí na klidu rozhodně nepřidala.

Zmijozel se zprudka nadechl a udělal několik rázných kroků směrem ke své kamarádce. „Co s tím vínem bylo?" zasyčel nebezpečně tichým hlasem.

Pansy nehnula ani brvou, jen se mírně usmála. Draca tím vytáčela k nepříčetnosti, což moc dobře věděla. Prohlédla si svou dokonalou manikúru, načež se nevinně zeptala: „Už se váš vztah někam posunul?"

Draco pevně semkl rty a výhružně k ní udělal ještě jeden krok. Střelil rychlým pohledem po zaskočené Hermioně, která si přehrávala v hlavě svá vlastní včerejší slova o tom, že s vínem by mohlo být něco v nepořádku.

Pansy se konečně zvedla a demonstrativně pomalu se vydala ke dveřím. „Vlastně ani nemusíte odpovídat," prohodila pak milým tónem. „Slibovala jsem ti, Draco, že se postarám o to, abyste se vy dva konečně rozhoupali, ne?" otočila se ještě ve dveřích na svého kamaráda, který vypadal, že jedna vražda by mu zrovna v tuto chvíli udělala neskutečnou radost. „Víno bylo prostě jen víno," usmála se na Hermionu. Pak se pohledem zase vrátila k blonďákovi. „Jen jsem do něj něco malého přidala. Neškodného," dodala ještě spěšně a rychle za sebou zavřela dveře.

Draco několika rychlými kroky překonal vzdálenost, jež ho dělila od zavřených dveří a bleskově je otevřel. Nikdo za nimi již nebyl. Vtrhl tedy do zmijozelské společenky, kam zařval krátké: „Pansy!", ale nikde ji neviděl. Zuřivě přelétl pohledem několik překvapených studentů, než dveře zase zavřel.

Vrátil se do svého pokoje a našel tam Hermionu pořád na stejném místě se šokovaným výrazem ve tváři. Setkali se očima a Hermiona jen párkrát zamrkala. „Co nám tam přidala?" šeptla pak nevěřícně.

„To nevím, ale zabiju ji. Ne, to ne. Najdu Blaise, zabiju ho, pak najdu Pansy, kterou zabiju taky," soptil Draco.

„Proč nás chtěla dávat dohromady? Co to mělo znamenat?" zvyšovala už Hermiona hlas a naštvaně se na svého spolubydlícího obrátila.

Draco se zamračil a nešťastně si prohrábl vlasy. „Pansy... Několikrát mi říkala, že se mám rozhoupat a konečně náš vztah někam posunout," zavrčel se sebezapřením přes sevřené zuby. „Asi měla dojem, že se k sobě málo máme nebo tak."

„Co je to za nesmysl?" vyjela Hermiona.

Draco jen zavrtěl hlavou. „Já nevím, Hermiono. Na mě tu řvát nemusíš."

Dívka se na okamžik odvrátila a pár dlouhými nádechy se uklidnila, aby po něm tak jako včera nevypálila nějakou kletbu. Proč se do toho musela motat zrovna jeho kamarádka a nenechala je na pokoji? To ji nemohl nějak zarazit?

Když se k němu zase otočila, byla již trochu klidnější. Nuceně klidnější. „Máš pravdu, na tebe řvát nemusím. Takže najdeš Pansy, zjistíš, co v tom víně bylo, přijdeš mi to říct a já pak budu řvát na kohokoli budu chtít," řekla výhružně. Pak jí pohled padl na učení. „Kdybys mě pak hledal, budu po snídani v knihovně," sdělila mu ještě a odešla.

Draco se ji ani nesnažil zastavit. Hermiona očividně nebyla v náladě cokoli řešit, dokud nebude mít další informace.

Sám zuřil, ale dokázal se ovládnout. Chladnou myslí mu projela myšlenka na to, proč je Pansy prostě nemohla nechat na pokoji. Pak se rozhlédl po pokoji, mávnutím si přivolal svou tašku a také odešel na snídani.

Po celý den měl pocit, že se mu Pansy i Blaise vyhýbají. Do společných hodin chodili zásadně na poslední chvíli a odcházeli mezi prvními, aby neměl šanci si s nimi promluvit. Zřejmě doufali, že ho vztek trochu přejde.

Po poslední hodině, což bylo tentokrát Přeměňování, Blaise opustilo štěstí. Nestačil dostatečně rychle zahnout za roh chodby a vytratit se, takže jej Draco dostihl.

Blaise chvíli těkal očima, jako by hledal únikovou cestu, ale pak se napřímil a trochu vyděšeně na Draca usmál.

„Mluv," vyštěkl na něj blonďák místo jakéhokoli pozdravu a Blaise vyděšeně o krok ustoupil.

„To všechno Pansy," vydechl pak. „Já nic! Já vás jen zamkl a chtěl pak večer pustit, ale Pansy hned že se to musí využít a- A- A to všechno byl její nápad, přísahám! Já skoro nic, já jen zamkl!"

Draco zamračeně přešel blíž k němu a Blaise obdobně rychle ustupoval dozadu. Když narazil patami na pevnou zeď, vyděšeně zašeptal pár slov na rozloučenou s celým světem a prosbu, aby to už bylo rychle za ním.

„Co všechno byl její nápad?" dožadoval se Draco.

Blaise se téměř rozplakal. „Když mě nezabiješ ty, udělá to ona," zkusil smlouvat. Odpovědí mu bylo jen Dracovo mlčení. Ztěžka si tedy povzdechl, zopakoval svou tichou modlitbičku a zkusil se trochu narovnat. „Pansy pak řekla, že vás tam necháme až do druhého dne. A abyste se nenudili, tak vám poslala jídlo a pití. Stačí? Můžu jít?" zkusil to a naznačil úkrok stranou. Draco se ani nepohnul.

„Do toho vína něco přidala, že?"

„To ale ona, ne já!" vyhrkl zase Blaise. Pod Dracovým neúprosným pohledem jako by se scvrkával, až nakonec dosednul na zem. Rukama si objal pokrčená kolena a trošku se kolébal ze strany na stranu. „Ty mi přece neublížíš, že ne? Svému nejlepšímu kamarádovi," zadoufal.

„To ještě uvidím," odfrkl si Draco. „Takže?"

Blaise se rozesmutnil. „Možná se zabiju sám, to bude nejbezpečnější," posteskl si. „Pansy tam dala pár kapek nějakého lektvaru, který vás měl trochu... povzbudit k... akci."

Draco zavřel oči a tiše drtil kletby. Přesně toho se bál, ale doufal, že něco takového by Pansy neudělala. Znova si tiše poblahopřál k tomu, že se v noci dokázal ovládnout. Pokud ne, nedokázal by se už Hermioně podívat do očí. Tohle si Pandy za rámeček opravdu nedá. Přehnala to. A hodně. Nedokázal pochopit, jak jim to mohla udělat.

Dlouho bylo ticho, Blaise se bál pohnout a Draco rozdýchával potvrzení toho, čeho se obával. „Už můžu jít?" zašeptal s nadějí Blaise stále na zemi, když se mu ticho zdálo už neúnosné.

Draco si ho zamyšleně prohlédl, než krátce kývl hlavou bokem. Blaise zajásal, poděkoval Merlinovi i každé Merlinově končetině a rozběhl se po čtyřech pryč.

Sotva se ale zvedl, málem se zalkl. Chytil se za krk s pocitem, že se určitě dusí a zhroutil se zase na podlahu. Zděšeně se otočil zpět na Draca, který se jen ušklíbl. „Klihando, kamaráde," zopakoval nahlas předchozí neverbální kletbu a otočil se k odchodu. Po pár vteřinách děsu si Blaise uvědomil, že se nedusí, pouze se mu jazyk přilepil na patro.

Na konci chodby se Draco ještě otočil. „A abych nezapomněl... Expeliarmus!"

Než stihl Blaise zareagovat, přišel i o hůlku. Jeho zasténání znělo spíš jako zvuky tichého dávení. Když znova pohlédl na konec chodby, Draco tam již nebyl.

S tichým supěním se tedy vyhrabal zase na nohy a vydal se hledat někoho, kdo by kletbu zase zrušil. Zase.