Hermiona seděla v křesle a zamyšleně hleděla na vzkaz ve své ruce. Písmo nepoznávala, ale to nich neznamenalo. Hlavně vůbec netušila, kdo by jí něco takového mohl poslat.

Snažila se na podané informace podívat racionálně. Dotyčný napsal ‚Ron' a ‚Malfoy'. Tedy Rona znal a Draca zřejmě moc ne, když použil jeho příjmení. Stejně tak nespecifikoval, o kterou společenskou místnost se jedná. To nasvědčovalo tomu, že se jedná o někoho z Nebelvíru. Kdokoli jiný by uvedl jiné místo setkání, případně by napsal, že se bude jednat o konkrétní společenku.

Rychle si v duchu proletěla jména všech, kteří by měli něco proti Dracovi, ale hned toho nechala. Její budoucí manžel neměl mezi nebelvírskými spolužáky nějak velké sympatie.

Měl tedy někdo problém s ní? Nebyla si vědomá toho, že by někomu ublížila. Co po ní tedy mohl kdokoli chtít?

No a co měla znamenat ta poznámka, že Dracovi řekne o ní a Ronovi? Každý na škole přece věděl, že s Ronem nějakou dobu chodili. A ví to i Draco. Ten vzkaz prostě nedával smysl.

Ale jak teď zareagovat? Měla by říct Dracovi, že jí někdo svým způsobem vyhrožuje? A bylo to opravdu vyhrožování?

Pokud by Dracovi o vzkaze pověděla, chtěl by jít určitě s ní, natolik dobře ho znala. A pokud se jednalo opravdu o něco závažnějšího, autor vzkazu by nebyl zrovna rád, že tam Draca přivede. Takže by měla nejprve zjistit, o co jde.

Znova pohlédla na pergamen ve své ruce a rázně jej několikrát přeložila. Půjde tam sama a zjistí víc. Vstala a vzkaz schovala do své tašky.

***

V pondělí večer byla Hermiona stále více nervózní. Občas poposedla a neustále kontrolovala čas, ačkoli věděla, že do půlnoci stále několik hodin chybí. Byla ráda, že odešla do nebelvírské společenské místnosti dřív. Vyhnula se tak složitému vysvětlování situace Dracovi. Nechtěla mu lhát, ale ani přiznat pravdu. Teď jen doufala, že jej nenapadne jít se po ní podívat, když se večer nevrátí do ložnice.

Před sebou měla otevřené knihy s učením, ale nevěnovala moc pozornost tomu, co četla. Stále se musela pokradmu rozhlížet po místnosti a zvažovat, kdo je onen autor vzkazu.

Jak čas postupoval, stávala se společenka stále opuštěnější. Posledních pár opozdilců se však stále nemělo k odchodu.

Hermiona omrkla poslední pozůstalce. Jednalo se převážně o spolužáky pátého a posledního ročníku, kteří se učili na zkoušky.

Bylo jí jasné, že ať už se s ní chtěl sejít kdokoli, nepřihlásí se k ní dřív, než zůstanou jen oni dva. Nebo snad přijde až opravdu po půlnoci?

Když se blížila slíbená hodina, zvedla zase zrak od knihy, kterou celou dobu sotva vnímala. Trochu ji zarazilo, že se setkala se Seamusovým upřeným pohledem. Mírně se na něj pousmála a on jí úsměv nejistě opětoval.

Zvedl se z křesla a přešel k Hermionině místu.

Dívka se horečně zamyslela. Kromě nich v místnosti už nikdo nebyl. Nejistě se mu podívala do očí. Že by byl oním autorem vzkazu Seamus?

„Co ty tu tak pozdě?" pozdravil ji s úsměvem a přisedl si.

Trochu nervózně se usmála. „To víš, učení," pohodila výmluvně hlavou ke knize. „Co ty?" dodala jedním dechem, než se snad začne ptát na něco dalšího.

„Taky," pokrčil rameny. „Malfoy tě nepostrádá?" zeptal se trochu kousavě, až ji zase donutil pochybovat o jeho úmyslech.

„Nehlídá si mě," odvětila trochu nejistě.

„V sobotu to vypadalo trochu jinak," narážel Seamus na Dracovu ochranitelskou reakci.

„No jo," zasmála se tomu dívka. „Ani jsem se ti za to nestihla omluvit. Promiň."

Chlapec jen mávl rukou. „To je v pohodě, chápu ho. Musí si tě hlídat."

„Nemusí nic," zabrblala Hermiona a sklopila oči.

Tím ho zase rozesmála. „Nemusí, ale chce. V pohodě, Hermiono. Já jsem ho popravdě tak trochu provokoval," ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „No fakt," pokračoval zase nahlas, když se na něj nedůvěřivě podívala. „Skoro celý večer z tebe nespustil oči a očividně ho hodně nasíralo, když jsem se tě dotkl. Tak jsem si otestoval, jak moc mu to bude vadit," dodal s veselým výrazem.

Hermiona ze sebe vypravila cosi mezi pobaveným smíchem a zhrozeným vyjeknutím. „To myslíš vážně?"

„Naprosto. Ale potvrdilo se mi, co jsem si myslel už delší dobu."

„A to co?" zeptala se, když se Seamus odmlčel.

„Že nechápu jak, ale očividně je do tebe cvok. Nikdy bych to do toho ulízaného parchanta neřekl," pozvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. „Ale přeju ti to," dodal rychle, když si všiml jejího zamračení. Pak široce zazíval. „No, jdu spát."

Hermiona byla tak vyvedená z míry, že jen přikývla a nezmohla se na slovo.

„Tak moc neponocuj, nebo se tě Malfoy ráno lekne," popíchl ji. „I když, jestli zvládl tebe v modrém háru, zvládne asi všechno. Dobrou noc."

„Dobrou," zavolala za ním a trochu vyjeveně se opřela do židle. Ani nestihla nějak zareagovat na jeho ‚testování' a poslední poznámku. Ale však ona se ho ještě poptá.

V tichu, které se po jeho odchodu rozhostilo, téměř slyšela bušení svého srdce. Stále trochu vykolejeně si přehrávala Seamusova slova.

„No konečně," ozval se kousek od ní tichý hlas. Po pár tichých minutách Hermionu ten zvuk tak překvapil, že tiše vyjekla a otočila hlavu směrem, odkud slova přišla.

Kousek od ní stála Hannah.

„Už jsem myslela, že tu budete vykládat celou noc," pokračovala dívka mile a posadila se naproti kudrnaté čarodějce.

Hermiona na ni zaraženě hleděla. Vážně? Vážně jí ten vzkaz poslala Hannah? To přece nedávalo smysl.

„Jak ses sem dostala?" zeptala se na první věc, která ji napadla.

„Snadno," pokrčila Mrzimorka rameny. „Neville mi řekl heslo. A Buclatá dáma mě už zná, chodím sem za ním celkem často." Nenuceně si přehodila nohu přes nohu a zapřela se do opěrky.

„Ale co tu děláš?" zeptala se Hermiona stále nevěřícně.

Hannah se nepěkně ušklíbla. „Přišla jsem za tebou."

Takže to byla pravda.

Hermiona párkrát zamrkala, aby se probrala, ale Hannah tu stále byla.

„Vypadáš překvapeně," podotkla dívka a přeměřovala si zaraženou čarodějku. „Ale já jsem věděla, že přijdeš. Nechceš, aby se to Malfoy dozvěděl."

Tato slova Hermionu vytrhla z letargie. Napřímila se v zádech a s novým zájmem na Hannah pohlédla. „O čem to-," začala, ale Hannah jí skočila do řeči.

„Není to vůči němu fér, víš to?" Sklopila oči ke svým lehce roztřeseným rukám. „Byli jste k sobě přiřazení. A ty stejně... Víš vůbec, jaké to je? Jaké to je být na straně někoho, kdo s tebou nechce být a miluje někoho jiného? Nevíš." Do hlasu se jí vkrádalo zoufalství a v očích se zaleskly slzy. „Nevíš, jaké to je."

Tím Hermionu naprosto vyvedla z míry. Rázem zapomněla na vše, co jí chtěla říct a nevěřícně sledovala zoufalství zhmotněné do drobné a nenápadné dívky před sebou.

„Hannah... O čem to mluvíš?" zeptala se tiše.

Hannah si setřela slzy a trochu pohrdavě se pousmála. „O Nevillovi a Lence, samozřejmě."

Rozhostilo se naprosté ticho, během něhož se Mrzimorka trochu sebrala a nabrala ztracenou sebejistotu.

„Co tím chceš říct? Lenka je přece s Blaisem," namítla po chvíli Hermiona zmateně.

„To ano. Ale neříkej mi, že sis nevšimla toho, že je do ní Neville zamilovaný," odvětila Hannah hořce.

Hermiona nevěřícně zavrtěla hlavou. „To je přece nesmysl," namítla, ale nezněla zrovna přesvědčivě, jak si Hannah hned všimla.

„Vidíš? I ty to tušíš." Zase se začala tvářit naprosto nad věcí. „Všimla jsem si toho vlastně už dost dávno," pokračovala, když jí došlo, že je Hermiona tou informací tak zaskočená, že nemá slov. „Pořád o ní mluvil. Sice se snažil znít tak, že je Lenka jen dobrá kamarádka, ale nevypadalo to tak. Často na ni hledí s takovým... raněným pohledem, chápeš? A i když si mě musí vzít, je mi jasné, že nechce."

Mohla to být pravda? Hermiona si vzpomněla na to, jak se občas Neville choval zmateně, ale nemyslela si, že by to bylo způsobeno tím, že je Lenka s Blaisem.

„Hannah, to se mi nějak nezdá," našla ztracený hlas a pokusila se, navzdory absurdnosti toho všeho, na celou situaci dívat racionálně. „Neville od začátku tvrdil, že je rád, že mu za partnerku přidělili tebe."

„To ano, protože mě zná. Bál se, aby mu nepřiřadili někoho příšerného. Ale vím, že chce Lenku."

„To mi připadá trochu-," začala zase namítat, ale opět byla přerušena.

„On mi to i sám řekl," vykřikla Hannah plačtivě. „V sobotu, když se opil, se mi přiznal, jak moc ho ničí vidět Lenku v náručí Zabiniho."

Hermiona zaskočeně pozorovala vzlykající dívku. Opatrně se natáhla, snad aby ji pohladila po ruce, ale Hannah ucukla. Kudrnatá čarodějka se tedy stáhla na své místo a přemýšlela, co dělat. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se dostane do podobné situace.

Když se Hannah dostatečně uklidnila, zeptala se jí: „Proč ses se mnou chtěla sejít? A proč zrovna tady?"

Hannah se ušklíbla. „Nechtěla jsem, abys hned tušila, že jsem to já. A kdo tomu, proč... Není to jasné? Jsi stejná jako on. A já vím, jaké to je, být na straně Malfoye. Takže mu chci pomoc, i když jsem ho nikdy nemusela. Musíš se přestat s Ronem scházet. Možná to Malfoy neví, ale ubližuješ mu tím," řekla odhodlaně.

„Hannah, o čem to celou dobu mluvíš?" zeptala se Hermiona nevěřícně.

„Ještě zapírej," pohodila hlavou. „Viděla jsem vás v sobotu. A vidím, jak se na Rona díváš. Stále ho miluješ." Hermiona zavřela oči a nevěřícně zavrtěla hlavou, ale Hannah si to gesto vyložila jinak. „Věděla jsem to," sykla vítězně.

„U Merlina, kde jsi přišla na takovou blbost?" vypěnila Nebelvírka naštvaně a přinutila ji tak zmlknout. „Já s Ronem vůbec nic nemám, jsme kamarádi."

„Ano?" protáhla Hannah. „Tak jak mi vysvětlíš tu sobotu?"

Hermionu tím zase zarazila. Co se stalo v sobotu?

„Na to nemáš co říct? Viděla jsem tě, jak jsi šla za Ronem. V noci, když oslava skončila a všichni tu pospávali. Ron se předtím loučil s Harrym a říkal mu, že má určité povinnosti vůči své lásce. A ty jsi asi za minutu šla za ním," uzavřela, jako by právě dokončila obžalobu.

„Tohle?" nevěřila svým uším, když jí konečně došlo, o co se jedná. „Hannah, já s Ronem nic nemám. Přece jsem se pak hned vrátila do svého pokoje." Tím ji očividně nepřesvědčila. „S Ronem jsem kdysi chodila, ale to už je pryč. Ron je s Pansy a je šťastný. Zamiloval se do ní. A já...," začala zapáleně, ale pak zmlkla. Ona co?

„Ty co?" řekla Hannah nahlas Hermioniny myšlenky.

Hermiona zavrtěla hlavou. Nemohla to říct nahlas. Nepřiznala to pořádně ještě ani sama sobě.

„Hannah," pohlédla místo toho odhodlaně své spolužačce do očí. „Je mi moc líto, co prožíváš s Nevillem. Ale věř mi. Já s Ronem nic nemám."

Hannah zase zavrtěla hlavou. Byla si zřejmě svou pravdou naprosto jistá.

Hermiona se k ní naklonila. „Jak tě mám přesvědčit o tom, že je to tak?" A vůbec, proč by ji vlastně měla přesvědčovat, napadlo ji vzápětí.

„Nemusíš mě přesvědčovat. Ale měla by sis udělat pořádek sama v sobě. Malfoy je možná parchant, ale jednou vás k sobě přiřadili. Neměla bys mu ubližovat," řekla tvrdě dívka.

Hermiona náhle pochopila, kde leží jádro problému. „Jak dlouho už Nevilla miluješ?" zeptala se tiše, ale Hannah sebou cukla, jako by na ni ta slova zakřičela.

Bolestně sklopila hlavu a zdálo se, že neodpoví. „Ani nevíš, jak dlouho," odvětila pak šeptem. „Doufala jsem, že nás k sobě přiřadí. Netušila jsem, že se to bude vyvíjet takto." Náhle vstala. Její hlas zase nabyl ostrého tónu. „No, řekla jsem ti, co jsem říct chtěla. Je to na tobě. Ale pokud budeš Malfoyovi dál lhát, řeknu mu pravdu. Nezaslouží si žít ve lži."

„Já mu ale nelžu," namítla Hermiona rozhořčeně a také se postavila. Rozčilovalo ji, jak si Hannah stále vede svou a nereaguje na její argumenty. Navíc nic z toho nebyla pravda!

Hannah se však otočila a pomalu odcházela směrem k východu. U chodby se ještě na svou spolužačku otočila se smutným úsměvem. „Pokud potkáš Nevilla, neříkej mu nic. Tohle je můj boj. Ty si vyřeš sama sebe." A odešla.

Hermiona se naprosto rozhozená posadila zase na židli. Tohle bylo rozhodně jedno z nejpodivnějších setkání, které kdy zažila.

Rozčilovalo ji, že ji až teď napadalo, co všechno měla Hannah odpovědět. Měla se rozčilovat! A víc se bránit. Říct jí, jak moc se plete a že je nefér ji z něčeho takového obviňovat. Místo toho jen seděla, občas něco málo namítla a neudělala nic pro to, aby jí dokázala pravdu.

Zoufale složila hlavu do dlaní. Mrzimorka se očividně potřebovala spíš někomu přiznat z toho, co ji trápí. Nebo za tím vším bylo opravdu to, že jí bylo líto Draca?

Tiše seděla, než ji přepadla únava z celého vypjatého večera. Mechanicky sesbírala své věci a odešla do ložnice. V hlavě měla prázdno.

Předpokládala, že Draco spí, takže ji překvapilo, když se stále svítilo a Draco seděl na pohovce a učil se.

Líně vzhlédl od knihy, kterou držel v ruce a na Hermionu se pousmál.

Dívka se přinutila vykouzlit na rtech také úsměv a rychle zamířila do koupelny, než si Draco všimne, jak je rozhozená. Když se trochu osprchovala a zkultivovala, podařilo se jí zase nalézt ztracenou rovnováhu.

Po návratu do ložnice našla Draca již zachumlaného do peřin. Neváhala a lehla si na svou část postele, odkud nejistě po Dracovi pokukovala. „Nemusel jsi čekat, až půjdu taky spát," řekla pak.

Draco se tlumeně rozesmál. „Nemusel, ale počkal." Tím jí připomněl rozhovor se Seamusem. Tiše se k jeho smíchu přidala.

„Učila ses?" zeptal se Draco a překulil se na bok, aby byl čelem k ní.

„Hmm," zahučela neurčitě, myšlenkami jinde. „Jak dobře se znáš s Hannah? Z Mrzimoru," upřesnila, když se zatvářil nechápavě.

„Nijak zvlášť, proč?" odvětil zmateně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen tak, o něčem jsem s ní dnes mluvila a zmiňovala tě."

„O čem?" zaujala jej.

„To je jedno," zkusila to Hermiona zamluvit. „Nic důležitého."

Draco se zase převalil a zamyšleně se zadíval do stropu. „No, jak myslíš." Bylo vidět, že je zvědavý, ale nic už neříkal a mávl hůlkou, aby zhasl světla.

Hermiona se přetočila čelem k němu a čekala, než si její oči přivyknou na tmu.

„Draco?" oslovila jej pak tiše.

„Ano?"

„Jak jsou na tom Blaise s Lenkou?"

Překvapeně se k ní zase otočil. „Pokud vím, tak docela dobře. Blaise je z ní hotový."

„A Lenka?" vyzvídala dál Hermiona.

Tím Draca zarazila. „To bys měla vědět spíš ty, ne? Ale hádám, že taky fajn. Když ji Blaise nedávno políbil, řekla mu přece, že na to čekala už dlouho."

„Ano, to je pravda," hlesla a zase zmlkla.

Draco pobaveně zavrtěl hlavou. „Hádám, že se nedozvím, co to má být za otázky?"

Hermiona ale neodpověděla, jen zamyšleně zamručela. Bude si muset s Nevillem promluvit. A s Ronem. A s Dracem...?

Pohlédla na něj a pohled jí zjemněl. Natáhla ruku, zaváhala, ale pak ho opatrně pohladila po tváři.

Překvapeně se k ní zase otočil a nadzvedl se na lokti.

„Dobrou noc, Draco," zašeptala a zavřela oči.

Dlouhou chvíli jen mlčel. Pak slyšela, jak zatřásl hlavou a zase se položil. „Dobrou noc, Hermiono."