Draco se pomalu vracel do školy přes školní pozemky. Potřeboval si provětrat hlavu a trochu si utřídit myšlenky.

Neustále musel myslet na Hermionu. Na to, jak se včera políbili. Nerozuměl, proč se Hermiona tak brání jakémukoli náznaku romantického vztahu.

Viděl její pohled i drobné náznaky. A věděl, že jí není lhostejný. Přesto se kudrnatá čarodějka většinou snažila jakýkoli zájem popírat. Ale pak ho políbila... Sama od sebe. Nerozuměl jí.

Unavený ze svých věcných úvah a otázek bez odpovědí se s povzdechem posadil ke stromu u jezera. Zahleděl se na klidnou hladinu zčeřenou jen s pár drobnými vlnami a hlavu si opřel o kmen.

Myslel si, že včera v noci s Hermionou dospěli k nějakému posunu, ale ráno si nebyl tak jistý. Když viděl, že Hermiona ještě spí, rozhodl se nechat ji raději samotnou a odešel dřív. Netušil, jak by se měl chovat.

Nepočítal, jak dlouho jen tak seděl a upřeně sledoval poklidnou hladinu před sebou. Nakonec zatřepal hlavou a zahnal všechny myšlenky na Hermionu. Nic nevymyslí. Bude muset počkat na to, jak se zachová ona.

Zamyslel se, co s nedělním volným časem. Na okamžik se zaobíral myšlenkou, že by zašel do knihovny, ale teplé sluneční paprsky ho téměř fyzicky nutily zůstat venku a užít si příjemného dne. Vytáhl tedy hůlku a rozhodl se ještě procvičit si některá kouzla na OVCE.

Zrovna se snažil o přeměnu nedalekého kamene na čirý křišťál, když se vedle něj ozvalo tiché, téměř holčičí odkašlání.

„Ehm ehm."

Zkameněl na místě a šokovaně otočil hlavu tím směrem. To přece nemůže být!

„Tak jsi normální?" štěkl a naštvaně si přeměřoval řehtající se Weasleyovou.

„Teď ses měl vidět," utírala si Ginny slzy smíchu a bez vyzvání se posadila kousek od něj.

„Už jsi skončila?" ucedil skrze sevřené zuby.

Zavrtěla hlavou a stále se smála. „Merline, kdyby tě tak mohli vidět ostatní. Neříkej mi, že jsi tu ježibabu taky nesnášel." Pronesla to sice lehkým tónem zastřeným smíchem, ale Draco přece v jejích slovech vycítil lehkou výčitku.

Neurčitě trhl rameny a nijak neodpověděl. Stále trochu naštvaně na ni pohlédl. „Co tu chceš, Weasleyová?"

Ginny na něj pozorně hleděla zpoza přivřených víček, po smíchu již nebylo památky. Tvářila se dost zvláštně, jako by jej nějak hodnotila. Trochu nejistě se pod jejím pohledem ošil.

Pak sama pro sebe přikývla. „Přišla jsem si s tebou promluvit, Malfoyi."

Zavrátil oči a otočil se zase k jezeru. „Nemám s tebou o čem mluvit, zrzko." Nechtěl se na ni podívat, ale její tichý smích jej donutil otočit hlavu zase k ní. „Něco je tu snad k smíchu?"

„Ty," pokrčila rameny a ignorovala jeho dotčený a opět naštvaný výraz. „Přestaň se tak tvářit, fretko. Nepřišla jsem se hádat."

Draco si nedůvěřivě odfrkl, ale pak téměř neznatelně kývl na souhlas, že ji poslouchá. Čím dřív se Weasleyka vykecá, tím rychleji ho nechá na pokoji.

„Vím o tobě a Hermioně," šla Ginny rovnou k věci.

Nedal na sobě znát překvapení ani podráždění a jen zlehka pokrčil rameny. „A?" Zároveň horečně uvažoval, jestli tím myslí jejich polibek. A pokud ano, proč z toho dělá takovou vědu.

„A?" opakovala po něm výsměšně. „Řekni mi, co tím vším sleduješ, Malfoyi."

Teď pobaveně pozvedl obočí. „Co bych tím měl jako sledovat, zrzko?" Pohodlně se protáhl a s mírným úšklebkem jí opětoval pohled.

„Vysvětli mi, proč Hermioně lžeš a hraješ na ni divadlo," prskla.

To jej naštvalo. Narovnal se a zamračil. „O čem tu mluvíš?"

Na okamžik zmlkla a očividně zvažovala, co vše mu říct. Nervózně jí cukl koutek úst, než promluvila: „Hermiona o tobě mluví jinak než dřív. Nějak jsi ji oblbnul? Co jsi jí všechno napovídal?"

Překvapeně zamrkal a nezmohl se na odpověď. Cože?

„A teď mi dokonce přiznala, že jste se políbili. Takže opakuju, co tím vším sleduješ? Chceš, aby pro ni byl Zákon jednodušší? Nebo je to jen nějaká tvá blbá hra? Zneužil jsi toho, že byla opilá?"

Pohrdavě si čarodějku před sebou přeměřil. „Teda, díky za potvrzení, že idioti jsou očividně všichni Weasleyovi."

Zrudla až po kořínky vlasů, ale neustoupila. „Nic jiného bych od tebe ani nečekala," ušklíbla se.

„Weasleyová, posloucháš se vůbec?" uchechtl se. „Nevím, co ti Hermiona navykládala, ale rozhodně tím nic nesleduju. Jsem k ní upřímný," zvolil diplomatickou odpověď.

„Jasně, ty a upřímný," vystrčila pohrdavě ret. Všiml si, že jí párkrát cukla ruka k místu, kde schovávala hůlku.

„Weasleyová, nevím, o co ti jde, ale pokud mě chceš napadnout, nemáš šanci," ušklíbl se. „Navíc nemáš žádný důvod. Vím, jaký jsem byl dřív, ale myslím, že už sis i ty sama všimla, že to je minulost."

„Vím jen to, že Hermioně pleteš hlavu a nelíbí se mi to," odsekla dotčeně.

Draco toho měl právě tak dost. Zvedl se lehce na nohy a oprášil si kalhoty. „Pokud je to všechno, nemám ti k tomu co říct. Maximálně, že mě těšilo, ale to bych asi lhal."

Ginny na nic nečekala a taky vyskočila do stoje. „Řekni mi pravdu, Malfoyi!" Zjevně se nehodlala vzdát jen tak snadno.

„Ale já nevím, co chceš slyšet," namítl celkem nezaujatě a vydal se pomalým krokem k hradu. Čarodějka se okamžitě zařadila po jeho boku. Otráveně zavrátil oči.

„Proč jsi ji políbil?" dorážela dál.

„Proč ti to vlastně říkala?" odsekl. Nechápal, proč mají holky potřebu se o všem hned šířit.

Ginny se k jeho překvapení tiše zasmála. „Ne že by chtěla. Ale když je tvou nejlepší kamarádkou už tolik let, prostě víš, jak na ni."

Po očku na ni pohlédl. „A jak na ni?" zkusil to.

„To by tě zajímalo, co?" uchechtla se. Po pár vteřinách mlčení ale zase promluvila. Očividně byla sama na sebe hrdá. „Hermiona se docela lehce nechá vyprovokovat, když opakuješ pořád dokola nějakou blbost. Prostě se neudrží a musí tě opravit, i kdyby ti to původně vůbec říct nechtěla." Celkem hrdě se pousmála. „Není moc těžké na to přijít. Hermiona nesnese, když někdo říká nesmysl a ona zná správnou variantu."

Draco se chtě nechtě také musel usmát. To znělo přesně jako Hermiona.

„Dobře, fajn. Co ti teda řekla?"

Ginny se trochu zamračila. „Ptala jsem se já, Malfoyi." Zase šli chvíli mlčky. „Jen že jste se políbili," dodala pak koutkem úst. „A že nejsi takový, jak si všichni myslíme." Pak se usmála. „A taky si dovolila oslovit mě ne moc pěkně, takže až ji potkáš, nelekni se."

Draco se na ni otočil. „Co jsi jí provedla?" zavrčel.

„Uvidíš," usadila ho. „Nic hrozného, řekla bych."

„Varuju tě, zrzko," zatvářil se výhružně, ale Ginny se zase jen rozesmála.

„Ne, Malfoyi, to já varuju tebe." A náhle měla v ruce hůlku. „Věř mi, nechceš mě naštvat. I když to ty dobře víš."

Věděl. Ale ani trochu se mu to nelíbilo.

„Tak, vrátila bych se ke zdvořilé konverzaci, co ty na to?" schovala zase hůlku do pláště a mile se na něj usmála. „Takže znova. Proč jsi ji políbil? Co za tím bylo?"

Dorazili ke vstupu do hradu a oba se zastavili. Draco neodpovídal, jen zamyšleně hleděl do země. Pak ale zvedl hlavu a vypočítavě se pousmál.

„Ty se mě ptáš, proč jsem ji políbil? Dám ti radu, zrzko. Správná otázka je, proč ona políbila mě. Tak to totiž bylo." A než stihla nějak odpovědět, zamířil rychlým krokem ke sklepení.

Pospíchal poloprázdnými chodbami a tiše nadával.

Nemohl říct, že by jej setkání s malou Weasleyovou nějak potěšilo. Právě naopak. Značně rozladěně vrazil do Zmijozelské společenské místnosti a rozhořčeně se podíval na své oblíbené a obsazené místo u krbu.

„Vypadněte!" houkl na tři čtvrťáky, kteří seděli v křesle a na pohovce a hráli Řachavého Petra.

„Nebo co?" odporoval mu odvážně ten nejvyšší z nich, který zabíral křeslo.

Draco se nepěkně usmál. „To nechceš vědět." A sáhl si do hábitu pro hůlku. Měl toho všeho dnes tak akorát plné zuby. Nejdřív si ho dovoluje osočovat ta zrzka a teď ještě tohle?

Něco v jeho výrazu donutilo oba kamarády statečného čtvrťáka vstát. „Pojď, Dane, to nemá cenu. Dohadovat se se Smrtijedem," šeptl mu jeden z nich do ucha. Bohužel nebyl tak tichý, jak by si přál.

„Říkal jsi něco?" protáhl Draco. Koutkem oka zaznamenal, že si za jeho záda stoupl také Blaise. Netušil, kde se tam vzal, ale momentálně mu jeho přítomnost přišla vhod.

„Ale no tak, kamarádi," zahlaholil Blaise s rádoby přátelským úsměvem. „Až budete vy v posledním ročníku, budete dělat to samé. Teď ale pá," vyprovodil je a se spokojeným výrazem sledoval, jak se všichni tři přesunuli co nejdál od nich a nevraživě na ně zahlíželi.

„Děcka," mávl rukou a sklátil se do sedačky. Draco si odfrkl a posadil se do křesla. Nohu přehodil přes područku a pohodlně se opřel.

„Dík," houkl na svého kamaráda.

Blaise mávl rukou. „Nepřišel jsem ani tak kvůli tobě, jako spíš kvůli těm třem. Vypadalo to, že je každou chvíli prokleješ. Co ti provedli tak hrozného?" zajímal se.

Draco zavrátil hlavu na opěrku křesla. „Oni ani tak nic. To zrzka."

„Malá Weasleyka? Co udělala?" dovtípil se hned Blaise.

„Ale nic, jen strká nos do věcí, do kterých jí nic není," řekl po krátké úvaze.

„Nepovídej," zazubil se Blaise. „Nějaké novinky na frontě Hermiona? Zapomněl jsi mi něco říct?"

Draco si ho podezřívavě změřil. Blaise byl nějak moc chápavý. „Nic, co bys musel vědět," řekl pak přezíravě.

„Jak myslíš," pokrčil rameny stále s bezstarostným úsměvem. „Ale něco mi řekni. Slyšel jsem, že včera proběhla v Nebelvíru nějaká docela dobrá akce. A představ si, několik lidí tam prý vidělo jistého blonďáka ze Zmijozelu," poškrábal se rádoby nechápavě na bradě.

„Co chceš jako slyšet?" pousmál se Draco spokojený, že došlo ke změně tématu. „Možná jsem si tam nějakou tu skleničku nebo dvě dal," připustil.

„Co bych chtěl slyšet," zauvažoval zase Blaise, protože moc věděl, jak Draca vytáčí bezduché protahování hovoru. Když viděl Dracův podrážděný výraz, sám pro sebe se zasmál. „Jak to, že ti tam nikdo ze lvů nevrazil jednu do zubů?"

Draco pokrčil rameny. „Ani nevím. Ale musel jsem pohlídat Hermionu. To bys nevěřil, jak se kolem ní motal Finnigan." Znova se zamračil při vzpomínce na Finniganovy ruce omotané kolem Hermiony.

„Ano?" protáhl Blaise trochu vážněji. „Chceš na něj někde počkat a vysvětlit mu, jak se věci mají?" navrhl jako za starých časů, kdy všechny konflikty řešili střetem na chodbách.

Draco tu představu chvíli zvažoval, ale pak zavrtěl hlavou. To za problémy nestálo. Bylo mu naprosto jasné, že trpělivost McGonagallové není nekonečná a případný konflikt by se mu mohl vymstít.

„Snad to nebude nutné," řekl pak co nejvíce vyrovnaným hlasem.

„Jak myslíš," nehádal se Blaise. „Navíc se s ním celkem dobře pije, byla by škoda si ho znepřátelit," nezapřel v sobě vypočítavou stránku Zmijozela.

S tím Draco tiše souhlasil. Musel uznat, že oslava, kterou Nebelvírští uspořádali, docela stála za to.

***

Odpoledne se Draco konečně potkal s Hermionou. Skoro do sebe vrazili ve dveřích jejich ložnice, on vycházel a Hermiona se chystala vstoupit.

Draco se již nadechoval k pozdravu, ale slova se mu zadrhla v hrdle.

Nechápavě zamrkal a pak se upřímně rozesmál.

Hermiona na něj zamračeně se založenýma rukama hleděla a nic neříkala. Její vlasy byly zářivě modré a trčely jako dráty do všech stran.

„Co se ti sakra stalo?" zeptal se Draco, když se dostatečně uklidnil.

„Ach, ty myslíš tohle?" mávla Hermiona ke svým vlasům, jako by si teprve teď uvědomila, že je něco v nepořádku. Blonďák ale viděl, že jen stěží zadržuje vztek. „Ale nic, jen ti dám malou radu. Nikdy neříkej Ginny jejím celým jménem." A vydala se do ložnice. Draco jí honem uhýbal stranou, aby mu snad jedním „drátem" nevypíchla oko.

„Cože?" nerozuměl.

„Pokud jí někdy řekneš Ginevro, připrav se na to, že dlouho blonďatý nezůstaneš."

„To mi došlo, ale proč sis to nevrátila do normálu?" nechápal a následoval ji zpět do místnosti.

Hermiona se dotčeně ohradila: „Myslíš, že jsem to nezkusila? Ale Ginny je docela vynalézavá, když na to přijde. Slíbila mi, že to do večera zmizí, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli říkala pravdu."

Draco se opřel o dveře, potlačil úsměv a s kamennou tváří pokýval hlavou. „Děkuji za varování. A proč jsi jí tak řekla, když víš, že to nemá ráda?"

„Pokud vím, tak hned po tom, co se ze mě snažila dostat co nejvíc informací, se vydala za tebou. Tak mi neříkej, že nevíš, co se stalo," rozhořčila se.

Draco trochu pozvedl ruce a pousmál se. „No dobře, možná jsem ji potkal."

„Tak se mě tak hloupě neptej." Ne, Hermiona opravdu nebyla nějak pozitivně naladěná.

Dracovo obočí vylétlo vzhůru. „Netušil jsem, že umí tak přehnaně reagovat. Příště si budu dávat větší pozor na jazyk." Docela dobře se bavil.

Hermiona se pokusila přitlačit vlasy k hlavě, ale neúspěšně. „Nebyl jsi na odchodu?" pokusila se Draca 'slušně' vyprovodit.

„Byl, ale zabránilo mi v tom modré slunce."

„No jistě, tak mi dneska ještě nikdo neřekl," durdila se dívka.

„To je fajn, rád jsem první," zasmál se Draco, ale okamžitě svých slov zalitoval, když Hermiona zrudla. Rozpačitě uhnul pohledem.

„No, tak já asi půjdu," prohodil pak.

Hermiona souhlasně přitakala. „To bude rozhodně lepší, pokud se nechceš přidat do skupiny modrovlasých. Já jsem si vlastně taky přišla jen pro věci. Jdu se ještě učit do knihovny." Pak zamyšleně nakrčila čelo. „Nechceš se přidat?"

Popravdě zvažoval něco podobného. „Proč ne," souhlasil celkem ochotně a natáhl se pro její tašku. „Přece to nebudeš tahat sama," vysvětlil, když na něj nechápavě pohlédla.

Hermiona nic nenamítala, a tak zamířili do knihovny, Draco obě tašky přehozené přes rameno.

V knihovně si čarodějka jen složila věci na stůl a okamžitě se vydala do bludiště mezi regály. Dracovi jen koutkem úst sdělila, že zkusí najít něco na ty své vlasy.

Posadil se tedy ke stolu a pustil se do opakování postupů některých komplikovanějších lektvarů. Než skončil, objevila se Hermiona a položila před sebe stoh knih, v nichž začala okamžitě zuřivě listovat.

Draco byl tak zaskočený Hermioniným zjevem, že ani nezkusil zavést řeč na včerejší události. Jen tiše seděl a nechal ji hledat v knihách řešení jejího problému.

„Nic," zaklapla zklamaně poslední knihu. Za okny se mezitím zešeřilo a Draco přestával vnímat písmena před sebou. Dlouhodobější učení nebylo nic pro něj. „Ani Rádce pro každou čarodějku nemá žádné vysvětlení. Doufám, že Ginny nelhala a za pár hodin ta hrůza už zmizí."

Draco se povzbudivě usmál. „Nevypadá to přece až tak strašně."

Hermiona jen nevěřícně pozvedla obočí.

„No dobře, žádná sláva to není, ale mohlo být hůř, ne?" zkusil to jinak.

Tentokrát Hermiona potřásla pobaveně hlavou. „Uklidňovat zrovna moc neumíš. Jediné štěstí je, že mě nevidělo zas tolik lidí."

„Mohl bych namítnout, že v Bradavicích se šíří drby rychle, ale nechám tě při tom," řekl Draco trochu škodolibě. Bavilo jej vidět Hermionu vyvedenou z obvyklé rovnováhy.

„Ach jo, to máš asi pravdu," povzdechla si. „Tohle Ginny nedaruju," zavrčela pak sama pro sebe.

„To bych rád viděl," pousmál se. „Nepůjdeme na večeři?"

„S tímhle? vyděsila se Hermiona. „Ani náhodou."

Trvalo mu několik minut, než si připustil, že Hermionu nepřemluví. Pak kapituloval. „Dobře, tak co říkáš na variantu, že bych zašel do kuchyně a nechal nám něco poslat do ložnice?"

Hermiona to zvážila a pak trochu neochotně souhlasila. „Ale zdůrazni skřítkům, že nemusí a že mi bude stačit jen to, co se právě podává na večeři ostatním. Nechci, aby si přidělávali práci."

Souhlasně kývl a zakrátko Hermiona osaměla.

Sbalila si věci a opatrně se vydala do ložnice. Ke svému štěstí nepotkala cestou téměř nikoho, ale i těch pár studentů ji vyprovázelo velmi překvapeným a pobaveným pohledem. V duchu Ginny i sebe proklínala a snažila se nikoho nevšímat.

V ložnici se znova pořádně prohlédla v zrcadle, ale zatím žádnou změnu vlasů nepozorovala. Nezbývá jí než čekat. Posadila se tedy na postel a pustila se do čtení svých poznámek z Bylinkářství. Netušila, jak dlouho bude Dracovi trvat cesta do kuchyně a zpět do ložnice, ale nehodlala marnit další čas.

Přerušilo ji tiché zaťukání na sklo. Překvapeně zvedla hlavu a spatřila tmavého puštíka, jak se snaží dostat dovnitř.

Rychle vyskočila a spěchala mu otevřít. Sova jí k nohám upustila krátký vzkaz a zase spěšně zamířila pryč. Hermiona si nebyla jistá, ale zřejmě se jednalo o jednu ze školních sov.

Zvědavě se sklonila pro vzkaz a zvedla jej k očím. Byl nadepsán jejím jménem.

Vím o tobě a Ronovi. Pokud nechceš, aby se všechno dozvěděl Malfoy, přijď zítra po půlnoci do společenské místnosti.

Zmateně zamrkala. „Cože?"