Hermiona

Na snídani jsem tentokrát dorazila poslední. V noci jsem dlouho nemohla usnout, stále jsem přemýšlela nad novým zákonem a možností, že bych zbytek života strávila s Malfoyem. On že by měl být můj manžel a dokonce že bych s ním měla mít dítě? Ani náhodou! Doufám, že mi Kingsley brzy odpoví a že nějak zařídí, abych mohla zůstat s Ronem. Ten sice také nesplňuje mou představu o dokonalém manželovi, ale stále je to ta lepší varianta.

Prošla jsem dveřmi Velké síně a zrak mi padl zrovna na toho zatraceného blonďáka. Seděl u zmijozelského stolu sám a nimral se v jídle. Očividně také nebyl nadšený myšlenkou, že by si měl vzít mudlovskou šmejdku, takže jsem alespoň nebyla sama, kdo odmítal nový zákon přijmout.

Ono mě obecně překvapilo, jak rychle se většina studentů s touto změnou vyrovnala. Připadalo mi, jako by nikdo krom naší čtveřice ani moc neprotestoval. Všichni tak nějak přijali nového partnera a někteří dokonce vypadali, že jsou s touto novinkou poměrně spokojení. Nechápala jsem je. Ještě před pár dny se div nebouřili proti takové představě budoucnosti a dnes ani nepípnou na protest? Zatřásla jsem hlavou, abych neveselé představy zahnala a přisedla jsem si ke svým přátelům. Harry a Ginny jako obvykle seděli spolu, zatímco Ron mi naproti nim držel místo.

„Dobré ráno," pozdravila jsem je a nalila si do hrnku kafe. Po téměř probdělé noci ho opravdu potřebuju. „Soví pošta už tu byla?" zeptala jsem se Rona. Ten jen zavrtěl hlavou a dál do sebe cpal tousty. Zdá se, že události posledních dní mu na apetitu neubraly.

Jako na zavolanou se místností rozlehl šum křídel a já s očekáváním vzhlédla. K mému zklamání však přede mnou žádná sova nepřistála. Zato k Ronovi se s nadšením houkáním přiřítila drobná sovička.

„Papušíku," zajásala Ginny a Ron se už ani nenamáhal ji opravovat, že se přece jeho sova jmenuje Pašík. Už se nějak vyrovnal s tím, že má Papušíka, ačkoli mu to jméno stále připadalo příšerné.

„Zpomal, ty šílenče," zamrmlal a popadl divoce poskakujícího Papušíka těsně před tím, než mu skočil do skleničky s marmeládou. Opatrně mu ze zobáku vzal kouzlem zmenšenou obálku, která se mu v rukou téměř okamžitě zvětšila do původní velikosti. Papušík, zřejmě nadšený jako vždy, že svůj úkol splnil, začal zase vesele houkat a poskakovat sem a tam, dokud si ho Ron neposadil na rameno. Sovička ho párkrát nadšeně ždibla do ucha, než se spokojeně začepýřila a konečně zklidnila.

Ron zatím otevřel obálku a vytáhl z ní dlouhý dopis. „Mamka," povzdechl si a začetl se. Po pár minutách si odfrkl a dopis podal přes stůl své sestře, která se okamžitě pustila do čtení. Zvědavě jsem na svého kamaráda pohlédla a on mi začal neochotně vysvětlovat. „Mamka se rozčilovala nad tím manželským zákonem. Jak je to nefér a že si to ministerstvo nemůže dovolit a tak... No, znáš přece mamku. Dělá, jako by se to snad týkalo jí a ne nás. A prý... No..." Hlas se mu pomalu vytratil.

„No co?" pobídla jsem ho.

„Že je aspoň ráda, že skončí Ginny s Harrym... A já s tebou. Prý jsi pro mě určitě ta nejlepší," dopověděl tiše.

„Ach...," vydechla jsem překvapeně. Chvíli jsem nevěděla, co na to říct. Molly mě brala za svou dceru, to vím. A dojalo mě, že si myslí, že jsem pro Rona ta nejlepší. Jenže člověk míní, ministerstvo mění... Zkusila jsem rty zkřivit alespoň do náznaku úsměvu, i když to bylo docela těžké. „No, třeba se to ještě změní, že ano. Třeba s tím Kingsley něco udělá," zadoufala jsem.

Ron jen smutně zavrtěl hlavou. „Hermiono, on to nezmění. Přiznej si to," řekl jemně. Naštvaně jsem zatřásla svou hřívou. Nesmysl, Kingsley mě zachrání a Malfoye přidělí někomu jinému. Musí!

„Nevzdávej se naděje, Rone," prskla jsem rozčileně. „S Malfoyem já totiž nebudu."

„Hermiono, Rone," ozvala se Ginny smutně. Oba jsme na ni pohlédli. V rukou držela přečtený Mollyin dopis. „Já mamce napíšu a... Vysvětlím jí to, ano?" Ron celkem s úlevou přikývl, ale mně to bylo úplně jedno. Jen jsem pokrčila rameny a vrátila se ke své snídani.

„Héj, lidi, máte dneska už něco v plánu? Celá sobota před námi, pojďte něco podniknout," halekal radostně Seamus, který se k nám přiřítil kdoví odkud. V závěsu za ním postával podobně radostně se šklebící Dean.

„No, nevím... Měla bych se učit," zapochybovala jsem a trochu se přikrčila, když se do mě zabodly nevěřícné pohledy všech okolo. „No, co co!" bránila jsem se hned. „Letos nás čekají OVCE," připomněla jsem důrazně. Nevěřícné pohledy se snad ještě vystupňovaly.

„Hermiono...," začala opatrně Ginny, jako by mluvila s duševně chorým. Zamračila jsem se, když podobně opatrným tónem pokračovala. „Víš... Je září. Máme za sebou první týden školy...," vysvětlila mi, co sama vím.

„Ano, a také spoustu esejí a prací od profesorů," namítla jsem, ale očividně málo přesvědčivě.

„Žádné takové. Dneska se neučíme," odmítl rázně Harry a zvedl se. „Co kdybychom zašli do Prasinek?" navrhl a všichni nadšeně souhlasili. „No tak, Hermiono... Jsme dospělí, do Prasinek můžeme. Aspoň přijdeš na jiné myšlenky... A bude to zábava, pojď," pobízel mě, když viděl můj odmítavý výraz. Neochotně jsem tedy přikývla a mí kamarádi hlasitě zajásali. Ron mě vytáhl ze sedačky a vydali jsme se k východu z hradu.

U brány jsme narazili na Nevilla. Když mu Dean objasnil, kam se chystáme a pozval ho s námi, nadšeně souhlasil.

„Jděte napřed, zajdu ještě pro Hannah. Chceme se víc seznámit," oznámil a odběhl pryč.

„Ten se s tím taky smířil nějak rychle," zabrblala jsem, ale nikdo to nekomentoval.

„Hermiono," řekl nakonec Seamus, „nemluvme dneska o tom zákoně. Prostě si užívejme den." Zamručela jsem tedy něco na souhlas a pokračovali jsme dolů po pozemcích směrem k Prasinkám.

***

Nakonec jsem se docela dobře bavila, ač bych to nikdy neřekla. Skončili jsme u Tří košťat s máslovými ležáky, kluci si dali i ohnivou whiskey.

Nakonec se k nám připojil nejen Neville s Hannah, ale i Lenka se svým typickým zastřeným úsměvem.

Probírali jsme všechno možné, od uplynulého léta přes začátek školy a plánů do budoucna. O zákonu se opravdu už nikdo nezmiňoval. Jako by snad ani neexistoval. A Merlin, bylo opravdu příjemné myslet na něco jiného.

O pár hodin nás však vyrušila madam Rosmerta. „Ehm... slečno Grangerová?"

„Ano?" zeptala jsem se překvapeně.

„Totiž... Někdo s vámi chce mluvit. A také s panem Weasleym," vysvětlila nervózně. Ron na mě zvedl obočí, stejně překvapený jako já. „Čeká na vás venku," dodala.

Zvedli jsme se od stolu i veselé společnosti a zamířili ven. Ve dveřích jsem se šokovaně zastavila. Čekal na nás sám ministr kouzel Pastorek. Kousek za ním postával Malfoy s Parkinsonovou.

„Tak tady jste. Hledal jsem vás na hradě, ale našel jsem tam jen pana Malfoye a slečnu Parkinsonovou. Nevadí, hlavně že jsme vás nakonec našli a můžeme si promluvit," usmál se na nás a pokynul rukou, abychom ho následovali. Nutno podotknout, že ti dva zmijozelové vypadali stejně zmateně jako my. Společně jsme se tedy vydali za ním.

Konečně jsme se zastavili v úzké uličce. Kingsley se na nás otočil a zatvářil se vážně.

„Dostal jsem váš dopis. Nechtěl jsem však odpověď posílat, připadá mi slušnější vám vše vysvětlit osobně." Všichni jsme na něj vyčkávavě hleděli. „Manželský zákon neměl nikdy vejít v platnost. Je to zrůdné, nutit vás k něčemu, co sami nechcete... Navíc po tom všem, čím jsme si všichni během války prošli. Ale ač jsem se snažil tomu zabránit sebevíc, Starostolec prosadil svou. A všichni víme, jak to s vámi čtyřmi dopadlo," povzdech si.

„Takže?" pobídla jsem ho, když dlouho mlčel. Moc se mi nelíbilo, jak smutně se celou dobu tvářil.

„Takže... Nic. Je mi to moc líto, ale s vaším případem nemůžu vůbec nic dělat. Zjistil jsem si všechno možné i nemožné, ale není možné vás rozdělit jinak. Rozhodnutí už padlo." Zatmělo se mi před očima.

„Něco určitě můžete udělat. Jste přece ministr kouzel," namítl chabým hlasem Malfoy.

„Opravdu není nic, čím bych vám mohl pomoci. Přiřazování partnerů probíhalo za přísných podmínek a nejlepší řešení je to, jak jste rozděleni teď. Nepomohlo ani to, že vy dva jste váleční hrdinové," řekl a podíval se na mě a Rona. „Mají zkrátka svůj systém, který nemůže nikdo obejít."

Mlčeli jsme. Ron a Pansy vypadali docela smířeně. Právě ten jejich klidný výraz mě vytočil.

„Vy to jako jen tak vezmete? To nemyslíte vážně," vyjela jsem po nich. Ron se přikrčil a Pansy pokrčila rameny.

„Slyšela jsi, Grangerová. Nemysli si, že skáču radostí do stropu, ale aspoň se umím ovládat," odsekla zmijozelka.

„A ty?" obrátila jsem svůj vztek na Rona. Jak se jen může tvářit tak vyrovnaně? Vždyť jde o jeho budoucnost!

„Hermiono... Nevím, co mám na to všechno říct," odpověděl nakonec. Nevěřícně jsem se znova otočila na Pastorka.

Ten jen pokrčil rameny. „Třeba vám trochu pomůže, že podle všeho se k sobě opravdu dokonale hodíte tak, jak vás rozdělili. Snad najdete způsob, jak spolu vycházet," dodal nepřesvědčivě. Když mu na to nikdo nic neřekl, znova pokrčil rameny.

„Je mi to moc líto. Přeji vám hodně štěstí. Pokud byste něco potřebovali, klidně se ozvěte... Ale s tímto vám nepomůžu," dodal a otočil se k odchodu. Po pár krocích se otočil na místě a s hlasitým prásknutím si přemístil pryč.

Zoufale jsem hleděla na místo, kde ještě chvíli stál člověk, o kterém jsem si myslela, že nám pomůže. Mé naděje se v tu chvíli rozpadaly na miliony malých střípků. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do očí muži, který měl být v budoucnu mým manželem.

„Grangerová...," vydechl blonďák a ztěžka polkl.

„Malfoyi," odvětila jsem obdobně. Vzájemně jsme se sjeli pohledem a ve stejnou chvíli odmítavě zakroutili hlavami. Nebylo reálné, abychom se jednou vzali.

„Nevezmu si tě. To je nepřijatelné... Zrovna ty? To nemůžu své rodině udělat," rozčilil se nakonec. Jeho slova mě zabolela, ostatně jako vždy, když narážel na můj původ.

„Co je komu do nich? Myslíš, že se chci přivdat do rodiny bývalých smrtijedů?" odsekla jsem na oplátku a téměř ihned svých slov zalitovala. Malfoyova tvář potemněla.

„Nemluv takto o mé rodině," zavrčel. „Nevíš o nich vůbec nic, radši se starej o ty své mudly."

Tentokrát jsem zavrčela zase já. „Mí rodiče jsou skvělí lidé. Aspoň ani jeden z nich nesedí v Azkabanu, což se o tvém otci rozhodně říct nedá," ke konci jsem již křičela.

„Jsi ubohá, Grangerová." Sjel mě povýšeným pohledem.

„O ubohosti bys ty mohl vyprávět své, Malfoyi," odpověděla a hrdě mu pohled oplácela. Chvíli jsme se zabíjeli pohledy, než si ten arogantní blbec odfrkl a odkráčel pryč. Po chvíli si za mnou odkašlala Parkinsonová. Úplně jsem zapomněla, že naše malé vystoupení mělo svědky. Neochotně jsem se k nim otočila.

„To nebylo moc pěkné, Grangerová. On za skutky svého otce nemůže," prohlásila černovlasá čarodějka.

„A já snad můžu za to, že jsem šmejdka?" odsekla jsem vztekle a ona sebou trhla. „Copak, to slovo se ti najednou nelíbí? Sama jsi mi tak přece několikrát řekla," pokračovala jsem výsměšně.

Pansy na mě snad smutně pohlédla. „Válka lidi mění, Grangerová. Zrovna ty bys to mohla pochopit. Měla bys Dracovi dát šanci. Není dokonalý, ale rozhodně není tak špatný, jak si myslíš. Konec konců, za pár měsíců budete možná manželé, měli byste se podle toho chovat."

Její slova mě kdoví proč vrátila do reality. Jistě, že měla pravdu.

„Ale... Je to Malfoy...," vydechla jsem nakonec zničeně. „A vůbec," zaútočila jsem zase, „vy dva se také máte vzít. Nezdá se mi, že bys z toho skákala nadšením."

„To vskutku ne," odsekla. „Ale budu se s tím zkrátka muset vyrovnat, stejně jako všichni. Nic s tím neuděláš, uvědom si to." A s těmito slovy se i ona odvrátila a odešla směrem k hradu.

Otočila jsem se tedy na Rona, který dosud neřekl ani slovo. „A ty? Taky se s tím jen tak vyrovnáš?" zaječela jsem. Ron se však překvapivě nepřikrčil jako obvykle, ale díval se mi upřeně do očí.

„Hermiono," řekl tiše, „oni ale mají pravdu. Slyšela jsi Pastorka – nemůžeme s tím nic udělat. Chápu, je to Malfoy. Ale já mám zase Parkinsonovou. A ta je taky příšerná. Jenže s ní mám zřejmě žít po zbytek života. Tak se zkusím podle toho zachovat a třeba s ní nakonec budu umět vycházet. Zkus to samé udělat s Malfoyem. Jsi úžasná a já vím, že to nakonec zvládneš."

Nechtěla jsem ho poslouchat, jeho logické argumenty ani uklidňující hlas. Rozeběhla jsem se pryč od něj. Nijak mi nebránil.

Sama. Musím teď být chvíli sama.

Ani nevím jak, nakonec jsem se vzpamatovala na břehu Černého jezera. Sedla jsem si na vyhřátý kámen opodál a rukama si podložila bradu. Vítr si jemně pohrával s mými vlasy a sfoukával mi je z obličeje.

Měli pravdu, se zákonem ani Malfoyem nic neudělám. Budu to prostě muset přijmout. A kdoví, třeba má Ron pravdu a já jednou budu s Malfoyem opravdu vycházet. Vzápětí jsem se té myšlence však zasmála. Nemožná představa.

Ani nevím, jak dlouho jsem na břehu jezera seděla. Zvedla jsem se však s naprosto klidnou hlavou a myslí.

Budu se Malfoyovi zatím vyhýbat. Neberu si ho přece zítra a kdo ví, co vše se ještě stane. Pokud se ke mně bude chovat aspoň trochu slušně, zkusím to taky. Pokud mezi námi zůstane vše při starém, taky dobře. Aspoň nebudeme nic předstírat.

Zatím se budu soustředit na školu a na to, abych zvládla OVCE. A co bude dál, to ukáže čas.