„Třeba proto, že jsem se do tebe zamiloval!" vykřikl zoufale.

V pokoji se rozhostilo okamžité a naprosté ticho. Hermiona a Draco se vzájemně měřili vytřeštěnýma očima, šokovaní z toho, co Draco právě řekl. Ani se nehnuli.

Hermiona párkrát zamrkala, snad aby se ujistila, že se jít o nezdá. „Ty-," zkusila to, ale hlas ji zradil a ona zmlkla a na okamžik zavřela oči. Zatočila se jí z toho všeho hlava. „Zamiloval?" zašeptala pak tak tiše, že ji sotva slyšel.

Také Draco zavřel oči. Šok z toho, že se jí právě vyznal ze svých pocitů vzápětí vystřídal šok z uvědomění, jak se mu právě ulevilo. Už nemusel skrývat pravdu. Hermiona věděla, jaké k ní chová city. Jak s tímto zjištěním naloží je už jen a pouze na ní.

Otevřel oči a pohlédl jí zpříma do tváře. Náhle byl naprosto klidný. „Ano, Grangerová," vrátil se k oslovení příjmením, které již skoro nepoužíval. „Zamiloval jsem se do tebe."

Dívka zase zamrkala, načež téměř nevědomky spustila nohy z postele a začala přecházet po pokoji. Její mozek ve svém alkoholovém opojení odmítal novou informaci racionálně zpracovat.

„Mluví z tebe alkohol," namítla pak sevřeným hrdlem a nejistě na něj pohlédla.

Draco se ani nehnul, jen pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, nemluví. Myslím to vážně."

Chvíli mu pohled opětovala, ale pak sklopila hlavu k podlaze a pokračovala ve svém chození po místnosti. Po jeho slovech se náhle cítila naprosto střízlivá.

Po pár minutách si uvědomila nesmyslnost svého počínání a trochu plaše se zase usadila na postel.

Draco se celou dobu ani nehnul, jen ji beze slova pozoroval a čekal, jak se k tomu všemu Hermiona postaví.

Když bylo zřejmé, že se obvykle značně výřečné čarodějce nedostává slov, sebral odvahu a uchopil ji za ruku. Protože se dívka neměla k tomu, aby ji z jeho sevření vytrhla, s trochu lepším pocitem ji jemně stiskl ve své dlani. Zarazilo jej, jak je studená, takže si přitáhl i její druhou ruku a snažil se je trochu zahřát. Mírně se pousmál a počkal, než k němu zvedla zrak.

„Nemusíš na to nijak reagovat, pokud nechceš," ujistil ji. Napadlo jej, že se ho možná zalekla a potřebuje prostor.

Hermiona ale zavrtěla hlavou a zkousla si ret. Už dávno vypozoroval, že tento drobný zlozvyk ji provází vždy, když je nervózní. Ztěžka polkl a zahleděl se raději na jejich spojené ruce.

V Hermionině nitru se pomalu, opatrně rozlévalo teplo. Roztřeseně se nadechla. „Jak dlouho...?" vypravila ze sebe po chvíli tázavě, ale oči k němu nezvedla. Tváře jí hořely a trochu se bála jeho odpovědi.

Dracova tvář se nepatrně stáhla a on odvrátil tvář směrem ke krbu. Nervózně škubl koutkem úst. „Dost dlouho," sdělil jí pak úsečně.

Z toho dívka zrovna dvakrát moudrá nebyla, ale pro tuto chvíli se rozhodla dále nevyzvídat.

Když se Draco nedočkal žádné další reakce, trochu zklamaně k ní zvedl zrak. Jejich pohledy se setkaly a oba si v tom druhém mohli číst jako v otevřené knize. Oříškově hnědá a bouřkově šedá se spojily a navzájem si sdělovaly vše, co slova nedokázala.

Hermioně se téměř zastavilo srdce nad jeho upřímným, trochu zklamaným pohledem. Bylo jí jasné, že doufal v jinou reakci, ale její obvykle brilantně fungující mozek jí odmítal podat nějaké rozumné vysvětlení.

Zmatek a nejistota se jí zračily ve tváři. A Draco ji chápal. On sám byl ze sebe zmatený několik měsíců, nedokázal se ve svých pocitech vyznat a odmítal si připouštět pravdu. A když si konečně uvědomil, že se do Hermiony zamiloval, snažil se to dlouho popírat. Bál se k někomu připoutat, nemyslel si, že je bezpečné někomu vyznat své city. Ale teď to udělal.

Ve tváři byl jasně patrný vnitřní souboj, který se v něm odehrával. Byl rád, že to Hermioně řekl, ale zároveň se před ní odhalil tak, jako nikdy před tím. Náhle se cítil velmi zranitelně.

Čarodějka si najednou až příliš jasně uvědomovala jejich propojené ruce. Měla pocit, jako by z Dracova těla sálal žár, kterým ji zahříval. Jeho dlaně téměř hořely v jejích ledových.

Pak na vteřinu zavřela oči a zahodila svou věčně realistickou a racionální část, která doposud převládala. Noční atmosféra jí poskytovala dostatečnou anonymitu na to, aby na okamžik zapomněla na své obvyklé já. Povzbuzena Dracovým přiznáním a vlastními, zmatenými pocity, otevřela oči, natáhla se a Draca políbila.

Draco ztuhl, zaskočen jejími rty přitisknutými na své. Neváhal však ani vteřinu a polibek opětoval a prohloubil. Uvolnil její paže a jednou rukou vjel jí do vlasů, zatímco druhou ji objal kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Jen matně cítil drobné prsty ve svých vlasech a na krku.

Okolní prostor pro ně přestal existovat.

Neměli ponětí o čase, dokázali vnímat jen toho druhého.

Když se od sebe konečně odtrhli, sotva popadali dech. Draco sjel dlaní Hermioně na tvář a jemně ji pohladil. Hermiona přivřela oči a tvář mu do dlaně opřela.

Jejich bouřící srdce pomalu zpomalovala do svého obvyklého rytmu a s tím se navracela i realita.

Hermiona zamrkala a z očí jí zmizel zasněný výraz. Zrudla a trochu se od Draca odtáhla. Ten nic nenamítal, nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Spustil své paže do klína a trochu nervózně si čarodějku prohlédl.

„Já...," vyhrkla pak Hermiona potichu, ale hned se zarazila a zauvažovala nad tím, co chce vlastně sdělit. „Musím přemýšlet," dodala pak spíš sama pro sebe.

Draco kývl a stále ji sledoval. Věděl, že potřebuje čas. Hermiona vždy byla a je dívka, která potřebuje mít ve všem jasno. Nijak tedy nenaléhal a rozhodl se počkat. V ústech mu vyschlo a toužil se k ní zase natáhnout, ale odolal.

Jeho blízká přítomnost ji značně znervózňovala. Trochu se zavrtěla a pak vstala. „Potřebuju... chvilku," omluvila se a pomalu se vydala ke dveřím vedoucím z ložnice. Jeho upřený pohled ji vyprovázel a ona ztěžka polkla. Pokud má přemýšlet, tak ne tady. Ne pod jeho spalujícím zrakem. U dveří se na něj otočila a trochu pousmála. „Vrátím se," přislíbila ještě a aniž počkala na odpověď, vyklouzla ze dveří ven na jejich malou chodbu. Zavřela za sebou a roztřeseně se opřela o dveře. Hlavu trochu zaklonila a zavřela oči.

Pak dlouze vydechla a vydala se k Nebelvírské společenské místnosti. Až když otevřela dveře, uvědomila si, že je stále ve svém spacím oblečení a bez hůlky, ale jediný pohled po místnosti ji ubezpečil, že se nemá čeho obávat.

Z bujarého večírku zbylo jen několik pohozených lahví, závan vylitého alkoholu a pár spících postav různě rozmístěných po místnosti.

Opatrně, aby nikoho neprobudila, přešla Hermiona bosky přes místnost. Když procházela kolem Seamuse, jenž ležel na pohovce v rozepnuté košili a přes obličej měl přehozenou paži, trochu se pousmála.

Tiše vyklouzla na chodbu a portrét Buclaté dámy za ní jen něco ospale zamumlal. Byla hluboká noc.

Do nohou se jí okamžitě zakousl chlad z kamenné podlahy. Trochu zalitovala, že si s sebou nevzala hůlku, ale to ji v ložnici ani nenapadlo. Přešlápla a zauvažovala nad tím, co tady vůbec dělá. Přešlápla a objala sama sebe nahými pažemi.

Když Draca políbila, měla dojem, jako by náhle vše dávalo smysl. Hrudí se jí při polibku rozlil opojný pocit a ona toužila jen po tom, aby ta chvilka nikdy neskončila. Takto se nikdy předtím necítila. Ani s Ronem, jenž se jí líbil tolik let předtím.

Zato Draco... S tím se celé ty roky nenáviděli. Nevynechali jedinou příležitost k tomu, aby se navzájem uráželi. Tedy, aby byla upřímná, častěji ji urážel on, ale ona se zase může pyšnit jednou přesnou ránou do jeho obličeje. Na rtech se jí vyrýsoval škodolibý úsměv, když si na tu ránu vzpomněla.

Zarazila se. Všechno to napětí, které mezi nimi ty roky rostlo, mělo náhle relativně logické vyústění. Vzpomněla si na své pocity poté, kdy ji Draco políbil poprvé v lese. Dnes, při jejich krátkém polibku, o který si řekla, se nic z tehdejších vjemů neopakovalo. To až teď, když jej políbila sama.

Povzdechla si nad svým zbabělým útěkem z jejich ložnice. Co si celou tu dobu snažila namlouvat? Některé věci v jejím životě zkrátka nemusí mít logické vysvětlení. Otočila se na patě, donutila podřimující Buclatou dámu otevřít průchod a zamířila zase do ložnice.

Tentokrát se nerozhlížela kolem sebe a nevšimla si páru očí, který ji celou dobu překvapeně pozoroval.

Vstoupila do tmavé ložnice a zastavila se na prahu. Draco seděl na posteli zády k ní a hlavu měl složenou v dlaních. Když uslyšel klapnout dveře, překvapeně se k ní otočil.

„To jsi zpátky rychle," podotkl zaraženě.

Hermiona pokrčila rameny a vydala se pomalým krokem k němu. Byla klidná. „Uvědomila jsem si, že vlastně nepotřebuju pořád nad vším tak moc přemýšlet." Draco z ní nespouštěl oči a ani se nehnul. „Rozhodně ne nad věcmi, v nichž mám vlastně jasno," pokračovala a došla až těsně před něj. Špičkami prstů se téměř dotýkala těch jeho. „Jsem ráda, že máme dost času na to, abychom si všechno ujasnili," zašeptala.

Pak se sklonila a jemně jej políbila. Draco se tentokrát nezmohl na reakci. Polibek byl naprosto nečekaný a krátký.

Než se vzpamatoval, Hermiona si již lehla na svou polovinu postele a zavrtala se pod peřinu. Zmateně se k ní otočil.

„Je pozdě, Draco. Měli bychom si jít lehnout. Zítra je přece taky den," šeptla Hermiona a trochu stydlivě se na něj pousmála.

Blonďák jen zmateně zatřepal hlavou, ale následoval jejího příkladu a také si lehl. Otočil k ní hlavu. „Vyznám se někdy v tobě?" prohodil zmateně, aniž by čekal nějakou odpověď.

Hermiona se ale tiše rozesmála a pokrčila rameny. „Vlastně se občas sama v sobě nevyznám."

„Tak to mi zrovna nepomohlo," upozornil ji uvolněně a pohodlně se přetočil na bok.

„Vím, ale taková já prostě jsem," usmála se na něj již značně ospale.

Draco ještě natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Jako bych to snad nevěděl. Dobrou noc, Grangerová," popřál jí tiše.

„Dobrou noc, Malfoyi," zabroukala s úsměvem stále vyrýsovaným na rtech.

***

Ráno se Hermiona probudila na své poměry docela pozdě. Pokoj byl zalitý světlem a ona se nejdřív nemohla vzpamatoval. Zdál se jí nějaký hezký sen? Netušila, takže se trochu zmateně posadila.

Pohled jí padl na Dracovu prázdnou polovinu postele a jí se náhle vše, co se dělo v noci, vybavilo. Tváře jí zahořely. Opatrně se svými prsty dotkla rtů, jako by si nebyla jistá, zda to vše byla skutečnost nebo jen sen.

Pátravě se rozhlédla po pokoji, ale Draco nikde nebyl. Zklamaně se tedy zvedla, ale vzápětí s tichým zaúpěním dosedla zase na postel. Množství vypitého alkoholu o sobě dávalo vědět.

S mžitkami před očima se tedy opatrně znova postavila, do ruky si vzala hůlku a došourala se ke své skříni, odkud se zacinkáním přivolala lahvičku lektvaru na kocovinu. Rychle do sebe polovinu vyklopila a ani se neotřásla nad jeho hořkou chutí.

Opřela se o skříň a čekala, dokud nevolnost a bolest hlavy neustoupily. Teprve pak se opatrně narovnala a s povděkem zaznamenala, že se, až na sucho v krku, cítí zase dobře. V noci nelhala, když tvrdila, že v Lektvarech by ji Snape chválil, pokud by nebyla v Nebelvíru.

Přešla tedy do koupelny, vydatně se napila a opláchla si obličej. Zarudlýma očima se prohlédla v zrcadle nad umyvadlem a trochu se ušklíbla. „Ty máš teda ránu," vynadala si tiše.

Jakmile se dostatečně upravila a zkonstatovala, že může mezi lidi, vydala se pomalu do Velké síně. Netušila, kolik je hodin, ale v neděli se stejně většina studentů zdržovala buď tam, nebo ve své společence. A vzhledem k tomu, že u nich v místnosti nepotkala ze lvů svého ročníku nikoho, zamířila chodbami k síni.

Trochu se jí ulevilo, když ve Velké síni většina studentů snídala. Zřejmě nakonec nevstávala tak pozdě, jak si myslela.

Pohledem zalétla ke Zmijozelskému stolu, ale ke svému zklamání tam Draca nenašla. Přešla tedy ke svým přátelům, kteří jako obvykle seděli pospolu kousek od ostatních.

Pobaveně si je přeměřila. Zdálo se, že na rozdíl od ní neměli k dispozici lektvar na kocovinu.

Harry zamyšleně žvýkal kousek suchého chleba a tvářil se naprosto nechápavě. Ani nezaregistroval Hermioninu přítomnost. Ginny jej musela kopnutím upozornit, aby pozdravil.

Sama rudovláska vypadala přinejmenším značně unaveně. Hermiona ji s trochu škodolibým úsměvem pozdravila zvlášť hlasitě, protože jí pořád nemohla zapomenout, jak ji v noci nutila pít. Pak přesunula svou pozornost na Rona, který s nepřítomným výrazem ve tváři a hlavou podepřenou rukou hypnotizoval vodu před sebou.

„Teda vy vypadáte," ušklíbla se Hermiona škodolibě. „Jak jste si užili oslavu?" bavila se.

„Což o to, oslava byla skvělá. Zato probuzení už za tolik nestálo," zmohla se na odpověď Ginny.

„Mluv za sebe," zamručel Ron.

Hermiona se tedy otočila k němu. „Tobě se oslava nelíbila?" popíchla jej.

Ron ji zabil pohledem. „Líbila se mi, dokud jsem nemusel dělat společnost jednomu protivnému blonďákovi," zahučel dotčeně.

Ginny i Hermiona se na něj zamračily. „Nech toho," kopla jej jeho sestra.

Hermiona se k ní přidala. „Nezdálo se mi, že by ti to až tak vadilo," podotkla trochu dotčeně.

Ron jen pokrčil rameny a položil hlavu na složené paže.

„Ten toho asi už moc nenamluví," uchechtla se Ginny, když se od jejího bratra ozvalo tiché zachrápání.

Hermiona si ji pobaveně prohlédla, Rona už naprosto ignorovala. „Jsi nějaká čilá na to, kolik jsi toho vypila, ne?"

Ginny trochu zrudla a ztišila hlas. „Strávila jsem částnoci na záchodě," přiznala neochotně. „Ale má to jednu výhodu, teď je mi už celkem dobře," rozveselila se.

„To nemyslíš vážně," zhrozila se kudrnatá čarodějka, ale než stačila říct něco dalšího, tlumené klepnutí je obě donutilo otočit se Harryho směrem.

Chlapec, který zachránil svět, tlumeně chrápal, hlavu pohodlně uloženou na stole. Hermiona jej trochu podezírala, že místo polštáře mu slouží onen chleba, který před chvílí jedl, ale nehodlala to zjišťovat.

„Neprojdeme se?" zeptala se pak své nejlepší kamarádky a zvedla se od stolu. Ron s Harrym je teď rozhodně postrádat nebudou.

Ginny celkem ochotně vstala. „Čerstvý vzduch rozhodně není špatný nápad." Pak sjela pohledem na dva spící Nebelvíry. „Necháme je tady?"

Vyměnily si jeden pohled a pak s povzdechem zatřásly každá jedním chlapcem. „Jděte si lehnout, ať nám tu neděláte ostudu," doporučila jim důrazně Ginny a prstem naznačila směr odchodu. Bez jediného slova protestu ji poslechli.

Pak se obě dívky bok po boku vydaly bránou na školní pozemky. Hermiona při odchodu zase hledala blonďatou kštici, ale nikde Draca nespatřila.

Nějakou dobu jen beze slov chodily a Ginny se postupně vracela zdravá barva do tváří.

„Už je ti líp?" zeptala se Hermiona soucitně, když se posadily do stínu pod rozložitý strom.

Ginny unaveně pokývala hlavou a opřela se o kmen za sebou. „Jak to, že tobě nic není? Taky jsi toho přece vypila dost," napadlo ji náhle.

„To víš," zachechtala se Hermiona. „Někteří z nás mají dost rozumu a připraví si předem lektvar na kocovinu."

„Potvoro, taky ses mohla rozdělit," zamračila se Ginny, ale neznělo to nijak naštvaně. „Jak se u nás na oslavě líbilo Malfoyovi?" zeptala se pak celkem bez zájmu.

Hermiona trochu zčervenala a zavrtala pohled do trávy před sebou. „Fajn," kuňkla a hned si vynadala za svůj provinilý tón.

„Fajn?" zopakovala její kamarádka a překvapeně zamrkala nad Hermioninými rozpaky. „Co se stalo?" zeptala se pak podezíravě.

„Proč by se mělo něco stát?" hrála Hermiona nechápavou a nervózně uškubla pár stébel trávy.

„Hermiono, jsme kamarádky už hodně dlouho. Poznám, když se něco děje," mračila se dál Ginny. „Udělal ti snad něco?" napadlo ji náhle a narovnala se.

„Ne, Merline, vůbec nic takového," vyděsilo to Hermionu. „Nic takového by Draco nikdy neudělal!"

„Tak o co jde?" zajímala se dál Ginny.

„Nic se nestalo," zaúpěla Hermiona. „Jsi strašně otravná, víš to?"

„Hermiono," zavrčela Ginny výhružně, ale tentokrát její pověstný výhružný tón nezabral. Hermiona stiskla rty a zavrtěla zprudka hlavou.

Ginny ji lehce kopla špičkou nohy a zvědavě si ji prohlížela. Takovou Hermionu neznala.

„Naděláš s tím takový cirátů, až si myslím, že jste se snad spolu vyspali," odfrkla si pak.

Hermiona tentokrát zbledla. Ginny nemohla vědět, že to způsobila Hermionina vzpomínka na jistý noční rozhovor. Vyložila si to jediným možným způsobem.

„Neříkej mi, že ses s tím volem fakt vyspala," vydechla šokovaně.

„Ginevro! Není to žádný vůl a nevyspala jsem se s ním, jen jsme se políbili," okřikla ji rozčilená Hermiona. Vzápětí se naštvaně kousla do jazyka, ale bylo pozdě. Ginnyin šokovaný a rozhořčený pohled dával tušit, že tohle si Hermiona za rámeček nedá.