Pro lepší atmosféru, pokud někomu vyhovuje, doporučuji pustit si soundtrack v náhledu. :-)

Draca po příchodu do ložnice zarazilo, jaká v ní byla tma. Jediným zdrojem světla byl krb, v němž žhnulo několik menších uhlíků. Několikrát rychle zamrkal, než si jeho oči zvykly na změnu.

„Hermiono?" zeptal se polohlasně, neboť dívku nikde neviděl.

Odpověď mu podal zvuk puštěné sprchy, který se vzápětí ozval zpoza dveří do koupelny. Sám pro sebe pokýval hlavou a vydal se k posteli, na niž se ztěžka posadil.

Hlavu na chvíli složil do dlaní a promnul si obličej. Nikdy v životě by jej ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že stráví celý večer v Nebelvírské společenské místnosti. A navíc s Wealeym! V jaké pošahané realitě se to octl?

Musel ale uznat, že s opilým Weasleym byla mnohem větší zábava, než by si kdy pomyslel. Což ovšem byla skutečnost, kterou by nahlas někomu nepřiznal. A velmi ho překvapilo, jak hezky dokázal ten zrzek mluvit o Pansy. Neměl ani tušení, že si ti dva až tak rozumí, ale měl za Pansy radost. Živě si pamatoval její zoufalství poté, kdy jí byl Weasley přidělen. To, že si k sobě nakonec přece jen našli cestu ho jen utvrdilo v přesvědčení, že on sám a Pansy by nebyla rozumná volba.

Na posteli zůstal sedět, dokud jej nevyrušilo otevření dveří do koupelny. Rychle vzhlédl a pobavilo jej, že Hermiona o něm zřejmě neměla ani tušení. S hlavou sklopenou přešla jen ve spací košilce a kalhotkách ke své skříni, kam si odložila všechny věci. Vlasy měla zplihlé vodou a byla bosa. Ztracená ve svých myšlenkách pokračovala ke křeslu, u něhož se zamyslela a na okamžik zůstala přemýšlivě hledět do krbu. Draco si dopřál pohled na její postavu, již jemně ozařovaly právě ony žhnoucí uhlíky, které dívce tak učarovaly. V matném světle vypadala téměř nadpozemsky.

Nakonec se rozhodl, že na sebe upozorní. „Hledáš včerejší den?" zeptal se poměrně tichým tónem, aby ji nevyděsil.

Navzdory jeho snaze Hermiona vyplašeně vyjekla a rychle se na něj otočila. Při prudké otočce se, zřejmě vlivem vypitého alkoholu, trochu zakymácela. I přesto očima zatěkala po ložnici a její ruka hledala hůlku, než jej objevila stále sedícího na posteli. Úlevně si oddechla a vzápětí se zamračila. „Zbláznil ses? Co mě děsíš?" štěkla naštvaně.

Draco jen ležérně pokrčil rameny. „Není můj problém, že sis mě nevšimla. Jsem tu poměrně dlouho. Navíc bych byl sám proti sobě, kdybych tě tu nenechal jen tak chodit," protáhl pobaveně.

Hermiona se zamračila a vydala se ke svému nočnímu stolku, z něhož si vzala hůlku. Když zaznamenala Dracův náhle nervózní výraz, sama pro sebe se samolibě usmála. Zamyslela se nad svým vzezřením a mrkla po Dracovi, který z ní nespustil oči. Netušila, co ji to popadlo, ale stále s úsměvem si záměrně pomalu lehla na postel, na prst si natáčela stále mokré prameny vlasů a Draca zamyšleně pozorovala. Ten ji zaraženě sledoval a netušil, co si z jejího chování vybrat.

Když se mlčení protahovalo, zatřepal Draco hlavou a vstal. „Radši jdu taky do sprchy." Vzal si věci a zamířil do koupelny. Hermiona jej ještě zaslechla, jak si sám pro sebe mumlá: „Dneska je opravdu hodně divný den!", načež zmizel za dveřmi a ona v pokoji osaměla.

Tiše si povzdechla a na posteli se protáhla. Myšlenky se jí bláznivě honily jedna přes druhou a ona se v nich nedokázala vyznat. Teprve šumění vody zpoza zavřených dveří ji vrátilo trochu do reality. Na moment zavřela oči a mávla hůlkou. Když je otevřela, poletovalo jí před očima několik drobných žlutých ptáčků.

Posmutněla, když si vzpomněla, že toto kouzlo naposledy použila, když žárlila na Rona a Levanduli v šestém ročníku. Kolik věcí se od té doby změnilo.

Žárlila by dnes obdobně, kdyby místo Rona viděla takto Draca? Srdce se jí při takové představě sevřelo ledovou pěstí. Draco a jiná dívka? Ne, dokud si ho má vzít ona! Samotnou ji zarazila míra nepřátelství, která se v ní zdvihla vůči neexistující dívce. Raději rychle zahnala podobné představy. Vždyť se chovala směšně! Od kdy jí tak záleželo na Dracovi a ostatních dívkách?

Mávla hůlkou a drobní ptáčci začali předvádět perfektně provedené kreace. Poletovali jeden přes druhého a občas pípli. Chtě nechtě se musela pousmát.

Před pár měsíci by ji ani nenapadlo, kolik se toho změní. Nakolik se změní ona sama. Zatímco v září ji děsila a hnusila se jí myšlenka na budoucnost po boku Draca Malfoye, dnes ležela v posteli, zatímco ten samý Draco Malfoy se hned ve vedlejší místnosti sprchoval.

Rázně zatřepala hlavou nad směrem, jímž se její představivost ubírala. „Moc alkoholu," šeptla si sama pro sebe a raději se zase zaměřila na své kouzlo. Neverbálně se snažila ptáčky donutit utvořit ve vzduchu kruh. Kouzlení ji vždy uklidňovalo a umožňovalo utříbit si myšlenky. Tentokrát se jí však soustředěnost tak úplně nepodařila udržet.

Když Draco vyšel z koupelny, překvapil ji. Trochu poplašeně na něj pohlédla, štěbetající ptáčci stále kroužili kolem ní. Draco se při pohledu na ně zarazil, ale pak se usmál.

„Musím uznat, že tohle kouzlo ti jde krásně," prohodil naprosto nenuceně, jako by mluvil o počasí. Hermionu tím naprosto zmátl. Mávla znova hůlkou a žlutí ptáčci s posledním zapískáním zmizeli.

„Díky," špitla a trochu se začervenala. Vzpamatuj se, pomyslela si naštvaná sama na sebe. Vážně si nebyla jistá, co se to s ní dnes dělo. Vlastně ne dnes, ale v posledních dnech, týdnech...

„Jak sis užil oslavu?" zeptala se tiše, když se Draco neměl k dalším slovům a jen si uklízel věci do skříně.

„Had mezi lvi? Grangerová, nenech se vysmát, samozřejmě mě zbožňují!" ušklíbl se Draco.

Hermionino mlčení mu bylo dostatečně výmluvnou odpovědí. „No dobře," pokračoval a uchechtl se. „Popravdě, kdybych si tě tam nemusel hlídat, odešel bych hned po příchodu."

„Hlídat?" zopakovala ostře. „Co přesně tím jako myslíš?" A nebezpečně přimhouřila oči.

Draco si odfrkl a přešel se posadit na svou polovinu postele. Hermiona se zvedla do sedu a hleděla mu zpříma do očí. Přímo jej vyzývala k odpovědi.

„Finnigan se k tobě nějak moc měl, nezdá se ti?" zamračil se pak Draco a uhnul očima.

„Seamus? Neblázni, on je takový normálně," ušklíbla se pobaveně Hermiona.

„Takže tě normálně objímá a chová se k tobě tak... Prostě tak, jak se choval dnes večer? Že jsem si toho zatím nevšiml," prohodil naoko zamyšleně Draco.

Hermioně se mezi obočím udělala malá vráska. „Ne, to přímo ne, ale byl docela dost opilý, nevšiml sis?"

„Nezdálo se mi, že by si neuvědomoval, co dělá," odmítal Draco ustoupit.

Hermiona to vše chvíli zpracovávala. Nakonec na něj opatrně pohlédla. „Ty... ty žárlíš?" zeptala se tiše, téměř šeptem.

„Ne," odpověděl Draco až příliš zprudka. „Ale ať je to jak chce, jsi moje snoubenka. Nemá k tobě co lozit – ještě k tomu přímo přede mnou!"

Dívka zprudka vydechla a postavila se. Přešla po ložnici pár kroků, zastavila se a otočila zase k Dracovi. Ve tváři měla upřímně překvapený, ale i potěšený výraz. Trochu nejistě se na něj pousmála.

„Co?" zabrblal Draco trochu dotčeně.

„Nic, já jen... Jen jsi mě překvapil," připustila nesměle. Pak mávla hůlkou a přivolala si z Dracova nočního stolku whiskey, kterou tam schovával.

„Co to děláš?" zamračil se a nechápavě sledoval, jak Hermiona nalila sobě i jemu panáka. „Ještě jsi neměla dost?" uchechtl se, ale nabízené pití si od ní vzal. On sám měl s alkoholem trochu větší zkušenosti, navíc za večer nevypil nic moc, ale o Hermionu se trochu obával. Nepřipadalo mu, že by měla v pití nějakou výdrž.

„Jsem v pohodě," ujistila ho Hermiona a upila ze své sklenice. „Jen mě napadlo, že bychom to měli nějak zapít."

„Co přesně?" zeptal se trochu s obavou.

„Že žárlíš," odpověděla jednoduše. „Ale ano, jasně," pokračovala rychle, když viděla, že chce něco namítnout. „Nežárlíš," pokývala hlavou a Draco se na ni zaškaredil. Pak se posadila zpátky na postel a oběma dolila.

„Neměla bys to zas tak přehánět," upozornil ji Draco, když sledoval, jak se jí ruka se sklenicí trochu zatřásla.

„Žádný strach," mávla nad tím volnou rukou. „Pokud by bylo hodně zle, mám ve skříni lektvar na vystřízlivění i kocovinu."

Draco pozvedl obočí a zatřásl hlavou. Na to neměl co říct. Zdálo se, že Hermiona byla připravená na vše.

„Víš, je to vlastně milé," prohodila Hermiona po pár minutách tichého přemýšlení. Draco jen očekával, co z ní vypadne. Alkohol v ní zjevně povzbuzoval mluvení, protože normálně takto výřečná a sdílná nebývala. „Už jsem párkrát žárlivost zažila. Viktor žárlil na Rona, protože se mu zdálo, že mi na něm až moc záleží. A to měl tehdy asi pravdu, ale... No, to je jedno. Ron pak žárlil na Viktora a později i na Cormaca. Tehdy jsem ale chtěla, aby žárlil. Ale u tebe..."

„U mě co?" chtěl vědět Draco, když Hermiona ztichla. „U mě co, Hermiono?" zopakoval tiše.

Dívka k němu zvedla oči, ale hned je zase sklopila. „U tebe je to jiné. Nedokážu popsat proč, ale... Lichotí mi to," přiznala, a i v matném světle bylo patrné, že zrudla. Aby nemusela dál mluvit, honem dopila svou sklenici s whiskey.

Tentokrát to byl Draco, kdo jí dolil. Rozhodl se, že její výřečnosti může trochu využít. Na tom přece není nic špatného, ne? Když jindy s Hermionou nebyla rozumná řeč. Navíc, kdyby se to nějak zvrtlo, má tam Hermiona připravené ty lektvary, uklidňoval sám sebe.

„U Rona jsem chtěla, aby žárlil, protože jsem si myslela, že je mezi námi něco speciálního, víš?" pokračovala po krátkém zamyšlení. „Ale... nebyla to pravda. Jistě, dokázala bych si ho vzít a prožít s ním celý život, ale asi bych nebyla šťastná."

Draco si nebyl úplně jistý, jak na to reagovat. Na jednu stranu byl Weasley to poslední, co by teď chtěl řešit. Netoužil slyšet o tom, co bylo mezi ním a Hermionou. Ale na druhou stranu, konečně k němu byla Hermiona upřímná a otevřená.

„Když jsem s ním dnes mluvil, vypadalo, že jim to s Pansy klape," rozhodl se pro neutrální odpověď.

Hermiona se zasmála, ale nebyl to veselý smích. „Ano, já vím. Vždyť je v posledních dnech skoro nevidím samotné, pořád jsou spolu. A jsem za to moc ráda."

„Ale?" vycítil Draco v její řeči nějaký zádrhel.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Vlastně není žádné ale." Možná se to Dracovi jen zdálo, ale neznělo to příliš upřímně.

Rozhodl se raději změnit téma. Nenapadlo ho nic vhodnějšího než nadhodit blížící se zkoušky. „Jak jsi na tom vůbec s učením? V knihovně jsi vypadala, že všechno umíš."

Čarodějka na něj trochu nevěřícně zvedla oči. „Chceš se bavit o zkouškách? Se mnou?" V hlase jí zazníval pobavený podtón.

„Máš pravdu, to asi nebyl nejlepší nápad," uvědomil si rychle nerozvážnost svého rozhodnutí.

„To opravdu ne," souhlasila stále pobaveně. „Moc dobře vím, jak mě všichni obviňujete, že jsem s tím otravná." Zase se trochu napila. „Ale není pravda, že bych všechno uměla. To ani zdaleka ne. Jen teď nemám pocit, že by na zkouškách až tolik záleželo," přiznala smutně.

„Kdo jsi a co jsi udělala s Hermionou?" zeptal se Draco šokovaně.

Hermiona se usmála, ale nevypadala moc pobaveně. „Ty takový pocit nemáš? Ať už zkoušky dopadnou jakkoli, co to pro mě – nás – znamená? Samozřejmě se budu snažit o co nejlepší výsledky. Jenže... stejně nás čekají děti, protože si nemyslím, že by ministerstvo zákonem požadovalo jen jedno. A ani já bych nechtěla jedináčka. Takže mám vůbec šanci skloubit mateřství a kariéru?"

Dracovi se trochu sevřelo hrdlo. Takhle nad tím neuvažoval, ale to, co Hermiona říkala, dávalo smysl.

„Hermiono, takhle nad tím nepřemýšlej. Ano, budeme mít děti, ale to neznamená, že by ses nemohla věnovat i práci. Nebudeš na to sama, to si přece nemůžeš myslet. Budu tu pro tebe já a spolu to nějak dokážeme. Neodpustil bych si, kdybys musela rodině obětovat něco, co sama nechceš." Myslel to vážně.

Hermiona rychle zavrtěla hlavou. „Tak to není. Není to tak, že bych nechtěla rodinu. Ale je to prostě složité. Všechno se tím změní, všechny mé představy o budoucnosti." Pohlédla Dracovi odhodlaně do očí. „Ale máš pravdu, spolu to zvládneme." A stiskla mu ruku, kterou měl položenou na posteli.

Draca tím zarazila, ale rychle se vzpamatoval. Nestávalo se příliš často, že by jej Hermiona vzala za ruku. Většinou to byl on. Opatrně, jemně ji palcem začal hladit po hřbetu ruky a sledoval její reakci. Povzbudilo jej, že Hermiona sklopila víčka a mírně se pousmála při pohledu na jejich spojené ruce.

„Když už mluvíme o dětech," řekl pak se sevřeným hrdlem, neboť se mu do tohoto tématu ani trochu nechtělo, „přemýšlela jsi už nad tím, jak... Jak to všechno bude?"

Hermiona zase zčervenala, ale jeho ruku nepustila. Viditelně však znervózněla. „Jak to myslíš?" zkusila pak hrát si na nechápavou.

„Hermiono, moc dobře víš, jak to myslím," odvětil netrpělivě. Ne, ani jemu nebylo příjemné něco takového řešit, ale bylo již pomalu na čase. Nemohli se tomu vyhýbat donekonečna. A kdy jindy si o tom promluvit, než ve chvíli, kdy byli oba posilněni alkoholem?

„Dobře, tak asi vím, co tím myslíš," připustila neochotně a dopila svou sklenici. Rychle následoval jejího příkladu a zase oběma dolil. Pro tuto chvíli byl alkohol jejich přítel, který pomáhal překonat nepříjemné překážky. „Jak by sis to představoval ty?" zeptala se pak se zavřenýma očima.

„Hermiono, tady ale nejde o mě," zavrtěl hlavou. „Teda, primárně ne. Jde tu o tebe."

Dívka byla stále červenější ve tvářích. „Už jsme se přece dohodli, že lektvar nechceme, ne?" řekla, když se ticho protahovalo. Bylo vidět, jak moc je jí toto téma nepříjemné.

„Ano, to je pravda. Takže?" naléhal na ni.

Hermiona se pokusila vyprostit svou ruku z jeho, ale nedovolil jí to. „Hermiono, v tomto opravdu nejsem tvůj nepřítel," zdůraznil. Když dívka nereagovala, povzdechl si. „Podívej, vezmeme to přece jako dospělí lidé. Oba s tím máme zkušenosti, takže není důvod se nějak trápit, ne?" zkusil jí trochu pomoc.

Hermiona ztěžka polkla, sklonila hlavu a odmítla se mu podívat do očí.

„Hermiono?" řekl důrazněji, ale ona sklopila hlavu ještě níž. Narůstala v něm nepříjemná předtucha. „Nechceš mi říct, že..." Nechal větu vyznít do ticha pokoje a sám se zarazil.

„Popravdě," zašeptala pak Hermiona stísněně, „popravdě bych nejradši neříkala vůbec nic."

Tentokrát to byl on, kdo pustil její ruku za své. Nechala jej a sama se volnou rukou objala. Draco si unaveně promnul tvář a netušil, jak zareagovat. Ani v nejmenším by jej nenapadlo, že se dnes dostanou k probírání zrovna něčeho takového.

Oba se s trapným pocitem dívali kamkoli, jen ne na sebe navzájem.

Nakonec se Draco odhodlal k pokračování. „Jak-," zajíkl se a trochu si odkašlal. „Jak daleko jste se s Weasleym dostali?" Nechtěl slyšet odpověď!

Hermiona si skousla ret a nervózně prohrábla vlasy. „Moc daleko ne," špitla sotva slyšitelně.

Draco jen zavřel oči a dlouze vydechl. Přál si, aby se mu to jen zdálo.

„Promiň," špitla pak.

Nevěřícně na ni pohlédl. „Promiň? Hermiono, ty se přece nemáš vůbec za co omlouvat!" Dívka pokrčila rameny, její výraz mluvil za vše. „Poslyš já-," netušil, jak by měl pokračovat. Nervózně si zajel rukou do vlasů, ale pak opatrně pohladil Hermionu po tváři. Povzbudilo jej, že se neodtáhla. „Omlouvám se, asi jsem to neměl vůbec začínat."

Hermiona prudce zavrtěla hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem. „Ne, máš pravdu. Měli bychom to řešit." Stále se nervózně kousala do rtu.

„Ano, ale netušil jsem... Nebylo to ode mě vhodné, promiň." Zase se rozhostilo ticho. Považoval za nutné ji nějak ujistit, že se nestane nic proti její vůli, ale netušil jak. Litoval, že se do podobného tématu vůbec pouštěl. Nakonec se odhodlal ještě doplnit: „Dokud nebudeš připravená, tak se o nic pokoušet nebudeme, dobře?"

Hermiona s úlevnou vepsanou ve tváři přikývla. „Děkuju." Pak do sebe kopla panáka, jehož celou dobu drtila v ruce. „Změníme téma?" navrhla pak. Draco chtě nechtě musel obdivovat, že stále hovoří naprosto srozumitelně a není na ní znát, že již vypila dost.

„Dobrý nápad," souhlasil.

Ani jeden však netušil, co vlastně říct.

Nakonec promluvila Hermiona. „Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna my dva skončíme spolu a budeme řešit... tohle všechno. Vždycky jsme byli nepřátelé."

Draco souhlasně kývl. „Nejsi sama, koho to zaskočilo, věř mi," protáhl ironicky a Hermiona se trochu zasmála. Nervozita z nich pomalu opadávala. „Kolikrát jsi mě naštvala, když jsi ve zkouškách skončila přece mnou."

„To si dokážu představit," ujistila ho s úsměvem. „Jen v lektvarech jsem na tebe neměla," posteskla si.

„No, Severus mi vždycky říkal, že jsem přirozený talent," nadhodil Draco samolibě.

„Zas tak bych se být tebou nechvástala," usadila jej Hermiona. „Kdybych nebyla v Nebelvíru, profesor Snape by mě ocenil tak, jak bych si zasloužila," řekla s naprostou jistotou v hlase.

Draco si odfrkl. „A prý já že se chvástám."

Oba se tiše rozesmáli, napětí předchozích minut zažehnané. Ne, že by na to snad zapomněli, jen pro oba bylo momentálně příjemnější nevracet se k tomu.

„Ale stejně mi Severus chybí," posteskl si pak Draco a zamyšleně se díval do prázdna.

„Byli jste si blízcí?" zeptala se Hermiona opatrně, když vytušila nostalgii v jeho hlase.

Draco drahnou chvíli mlčel, než odpověděl. „Když jsi pod neustálým dohledem Pána zla, nemůžeš si dovolit mít zrovna nějaké přátele nebo spojence. Nemůžeš věřit nikomu. Ale jemu... Jemu jsem věřil. Pomohl mi vždy, když jsem byl na dně a netušil, jak dál. A to navzdory tomu, že se sám vystavoval riziku jeho hněvu."

Dívka ani nedutala a nechala jej, aby se ztratil ve vzpomínkách. „Nikdy mi přímo neřekl, že mu na mně záleží. Nejsem si ani jistý, jestli je to pravda. Ale vždy, když mohl a neohrozilo to nikoho z nás, mi pomohl."

„Jsem si jistá, že mu na tobě záleželo," řekla tiše. „Jinak by se přece neobtěžoval, nemyslíš?"

Draco pokrčil rameny. „To netuším. Neměl jsem příležitost se ho zeptat. Ale rád bych věřil tomu, že ano." Před očima se mu vynořila vzpomínka na Severuse, který ve svém černém hábitu navrhuje Pánovi zla, aby Draca poslal raději k němu do školy, než na mise, které museli plnit ostatní Smrtijedi. Prý jim bude užitečnější, když si dodělá vzdělání. Navíc na něj bude moc dohlédnout, jak se tehdy vyjádřil. Tenkrát mu to přišlo jako hloupost. Představa školy se všemi spolužáky, mezi nimiž se po celý rok cítil jako vyvrhel, jej zrovna dvakrát nenadchla. Až později mu došlo, jak moc ho tím Severus chránil.

Hermiona, nemaje slov, jej zase uchopila za volnou ruku. „To všechno už je pryč, Draco," zašeptala. „Teď jsme tady."

„Já vím," odpověděl také šeptem. Pohledem zajel k jejímu předloktí, na němž spíš tušil, než viděl jizvu tvořící slova. „Je už pozdě," prohlásil pak a dopil svou sklenici whiskey.

„Jsi unavený?" zeptala se Hermiona překvapeně. Sama se cítila plná energie.

„Vlastně ani ne," usmál se na ni. „Ale pokud bys chtěla spát, můžeme."

Hermiona odmítavě zakroutila hlavou. „Zase tak pozdě není, ne?" Pak se zamyslela. „Jen si nejsem jistá, jestli chci ještě dolít," ukázala hlavou k flašce, jež stála mezi nimi.

Draco se křivě pousmál. „Už tak jsi vydržela mnohem víc, než jsem předpokládal." Natáhl se pro flašku, naposledy jim přes Hermioniny námitky dolil a pak lahev schoval do svého stolku vedle postele.

„Říkala jsem, že už nechci," durdila se dívka.

„Ano, já vím," souhlasil zlehka. „Tohle je na zapití dnešního dne. Asi nejdivnějšího dne, jaký bych si mohl představit."

Hermiona si s ním opatrně přiťukla. „To máš naprostou pravdu."

Oba odložili své prázdné skleničky bokem a Hermiona se pohodlněji uvelebila na posteli. Přes holé nohy si přehodila pokrývku, ale stále zůstávala sedět. Draco se opřel o loket a na posteli se natáhl. Čelem zůstával k čarodějce vedle sebe.

„Co jsi vůbec myslel tím, že jsem vydržela víc, než bys čekal?" zeptala se trochu uraženě, když jí došel význam jeho předchozích slov.

„Nevykládej si to zle, Hermiono, ale vypadáš, že by tě položilo i skřítčí víno, ne tak ohnivá whiskey," zasmál se.

Čarodějka uraženě našpulila rty. „Tak to ale opravdu jen vypadám."

Draco pozvedl ruce v gestu, že se vzdává. „Já se nehádám."

Hermiona se zatvářila trochu přátelštěji a naštvaný výraz se změnil v mírný úsměv. „Možná je pravda, že ten alkohol trochu cítím," připustila. Na jeho ‚Já si to hned myslel!' raději nereagovala.

Po pár vteřinách bylo na čarodějce jasně patrné, že svádí nějaký vnitřní boj. Několikrát po blonďákovi střelila pohledem a nadechla se, ale vždy si to rozmyslela. Rozhodně nebyla nenápadná, jak trochu naivně doufala.

„Bude to ještě dneska?" zavrátil pak oči Draco, který byl zvědavý, co z ní nakonec vypadne.

Hermiona jej zamračeně přejela pohledem. Po chvíli se zřejmě rozhodla a ztěžka si povzdechla. „Já nechci, aby sis to vyložil špatně."

Tím jej zaujala. „Co bych si měl vyložit špatně?" Trochu se narovnal.

Hermioně zase žhnuly tváře, ale sama pro sebe si kývla, snad aby si dodala odvahy. „Určitě si to vyložíš špatně," zazoufala pak. Zatracený alkohol!

„A co?" nechápal Draco.

Hermiona zavřela oči. „Mohl-."

„Mohl co?" bavil se jejími rozpaky.

Dívka se odhodlaně nadechla. „Mohlbysměpolíbit?" vychrlila pak nejistě.

Draco šokovaně zamrkal. „Prosím?"

„Ptám se, jestli bys mě mohl-," začala Hermiona srozumitelněji, ale zmlkla, když se Dracovy rty přitiskly k jejím. Čekala delší polibek, ale on se téměř okamžitě odtáhl. Zase se rozhostilo ticho. Oba uvažovali nad Hermioniným požadavkem.

„Proč jsi chtěla, abych to udělal?" zeptal se pak Draco, ale hlas mu samotnému zněl nepřirozeně.

Hermiona se k němu otočila. „Tentokrát to bylo jiné."

„A co?" nechápal.

„Ten polibek. Teď jsem necítila to, co tehdy v lese," vysvětlovala pomalu a neochotně. Vypadalo to, že nemluví ani tak k Dracovi, jako spíš sama k sobě.

„A co jsi tehdy cítila?" žádal téměř nehlasně vysvětlení. Její slova ani činy mu nedávaly moc smysl.

„To si právě nejsem jistá. Myslela jsem, že když... To je jedno," zavrtěla hlavou.

Dracovi pomalu začínala docházet trpělivost. Netušil, o co se jedná. „Co sis myslela?"

Hermiona na něj pohlédla jen koutkem oka. Sama se cítila trapně. Tohle nebyl její styl, ale když už byla dnešní noc o sdílení pocitů, rozhodla se rozlousknout velkou neznámou, která jí v posledních týdnech nedávala spát.

„Draco, proč jsi mě v tom lese políbil?" zeptala se na rovinu.

Teď to byl on, kdo se zarazil a netušil, co přesně říct. „Proč myslíš?" zkusil vyhýbavě odpovědět otázkou.

„To já právě netuším. Vše, co děláš a co jsi dělal předtím, mi nedává moc smysl. Tedy, v kostce je to logické, jen je v tom pár neznámých. Požádal jsi mě o ruku, ale zdůraznil jsi, že je to pouze z povinnosti, což chápu. Pořád se mě zastáváš a zdá se, že se mnou jsi rád, ale netuším proč. Dnes jsi žárlil na Seamuse, i když jsi pak tvrdil, že je to jen proto, že jsem tvoje snoubenka. Ale když jsi mě tehdy políbil, tak se mi zdálo, jako by to bylo... Vždyť víš, skutečné," řekla pak tiše.

„Skutečné?" řekl a hlas se mu trochu třásl.

Hermiona na něj plaše pohlédla. „Proč jsi to tehdy udělal? Nedává to smysl," zeptala se znova trochu nešťastně.

„A ty že jsi nejchytřejší čarodějka ročníku? Opravdu?" zazoufal si a narovnal se na posteli zase do sedu.

Hermiona téměř nevědomky kopírovala jeho pohyby a zvedla se tak, aby měli oči ve stejné výšce.

„Nemůžu vědět, proč jsi to udělal, nečtu ti myšlenky," odsekla podrážděně.

„Ne, to nemůžeš," souhlasil již značně naštvaně.

Hermiona několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. „Tak proč jsi to udělal!"

„Třeba proto, že jsem se do tebe zamiloval!" vykřikl zoufale. 

Dnešní delší, osobními rozhovory nabitá kapitola. Možná někteří z vás čekali trochu jiný průběh, ale doufám, že se i tak líbila.

Tímto vám všem moc děkuji za 100k+ přečtení! Opravdu nevím, jak vyjádřit, kolik to pro mě znamená. Když jsem povídku začínala psát, doufala jsem přinejlepším v tisíc přečtení. To, že jsme toto číslo překonali více něž stokrát, předčilo všechna má očekávání. Jste úžasní čtenáři a jsem moc ráda, že mi vyjadřujete tak velkou podporu.

Jako poděkování pro vás již teď píšu další kapitolu, kterou doufám vydám co nejdřív. 

Mějte se krásně! Za každý komentář a hlas budu jako vždy moc ráda.