Moc všem děkuji za všechny komentáře a hlasy u předchozí kapitoly. Budu se opakovat, ale opravdu moc si vaší podpory vážím. :-) Užijte si další kapitolu. 

„Tohle je pro tebe." Draco sedící v knihovně překvapeně zvedl hlavu a spatřil nějaký popsaný pergamen, jenž mu s širokým úsměvem podávala Hermiona.

„Ehm... Děkuju?" odvětil a pergamen si překvapeně převzal. Sotva na něj však pohlédl, pochopil, co mu Hermiona s tak nadšeným výrazem podávala. Bez valného nadšení k ní zvedl zrak.

„Sestavila jsem ti opakování všech předmětů tak, aby se to dalo bez větších problémů zvládnout a neměl jsi pak s ničím skluz."

S pozvednutým obočím si nevěřícně pohlédl seznam, na němž byly na minutu přesně rozepsány jednotlivé předměty a eseje. „A kdy budu podle tebe spát?"

„To není můj problém, měl jsi začít mnohem dřív," pokrčila Hermiona rameny a posadila se naproti němu. Zcela samozřejmě z tašky vyložila na stůl asi deset knih, které kouzlem zvětšila na původní velikost a nejtlustší z nich okamžitě otevřela.

Draco na ni zcela nevěřícně zíral, pohledem přeskakoval z ní na seznam a zase zpět. Hermiona si po chvíli zřejmě uvědomila, že Draco nepracuje, takže k němu zase zvedla hlavu. „Děje se něco?"

„Bez urážky, ale to si vážně myslíš, že tohle všechno je reálně možné stihnout?"

Hermiona trochu svraštila obočí a několik vteřin si ho zaujatě prohlížela. „Netuším, jak je to možné, ale teď vypadáš úplně stejně jako Harry a Ron každý rok touto dobou."

Draco se zamračil. „K těm dvěma mě laskavě nepřirovnávej."

„Tak se tak přestaň chovat," usadila jej. „Za měsíc a pár dní nám začínají zkoušky," připomněla mu skutečnost, jež pomalu začínala všem studentům smývat úsměvy z tváří.

„To přece moc dobře vím," zabrblal. „A pokud sis nevšimla, tak se už nějakou dobu připravuju." A rukou mávl ke knize a poznámkám ležícím před ním.

Hermiona se nad jeho poznámky na okamžik nahnula. „V pořádku," okomentovala to a zase se začetla do knihy.

Draco jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Zřejmě nemělo moc smysl se s Hermionou o tomto tématu bavit. Její rozpis opakování si tedy založil do knihy před sebou a znova se pustil do psaní eseje, od níž jej Hermiona před okamžikem vyrušila.

Byla sobota večer a on sám nechápal, kde se v něm ta zodpovědnost bere. Většinou si nechával učení na zkoušky až na poslední chvíli. Od prvního ročníku spoléhal na to, že si spoustu věcí pamatuje z hodin a prozatím mu to vycházelo. Se zkouškami neměl nikdy žádný větší problém. Zřejmě měla Pansy pravdu, když tvrdila, že na něj má Hermiona nějaký vliv.

„No, pro dnešek by to stačilo, nemyslíš?" navrhl, když za okny panovala již delší dobu tma a knihovna se zcela vylidnila. Dokonce i madam Pinceová před nějakou dobou odešla, když se ujistila, že v knihovně zůstala jen Hermiona s Dracem. Hermioně již za ty roky důvěřovala natolik, že se nebála nechat je v knihovně samotné.

Hermiona sotva něco zamručela a dál si vypisovala poznámky. Vypadalo to, že jej vůbec nevnímá.

„Haló?" nahnul se nad její knihu a mávl jí rukou před očima.

To ji konečně probralo. Překvapeně vyjekla a zamračila se. „Co mě děsíš?" Vzápětí se rozhlédla kolem sebe a konečně si uvědomila, že je již opravdu pozdě večer. „Merline, to už byla večerka?"

„To ještě ne, ale je nejvyšší čas se vrátit. Měla by sis poblahopřát, v životě jsem neseděl v sobotu večer v knihovně," postěžoval si s kyselým úšklebkem a sbalil si věci.

Hermiona, stále ještě trochu překvapená pozdní dobou, zatřásla hlavou a následovala jeho příkladu. Knihy si zase kouzlem zmenšila a schovala je do tašky. K nim přidala úhledně sbalené pergameny popsané hustým, drobným písmem a navrch psací potřeby. Nezapomněla kouzlem zajistit inkoust, aby se v tašce nerozlil. Draco ji trochu netrpělivě, trochu užasle sledoval. Všechny věci měly zřejmě v Hermionině tašce přesně určené místo.

„Tak už můžeme?" pobídl ji, když po sobě překontrolovala stůl a ujistila se, že si nic nezapomněla.

Dívka se po něm pobaveně ohlédla. „Zase se chováš jako Harry s Ronem."

Draco raději spolkl nepěknou poznámku, která se přímo vybízela a vydal se směrem ke dveřím vedoucím z knihovny.

Byli v půli cesty do Nebelvírské věže, když se čarodějka náhle zastavila na místě. „Moment, co přesně že je dneska za den?"

Otočil se na ni značně pobaveně. „Sobota."

„Je sobota večer?" ujišťovala se nejistě a zaúpěla, když Draco přikývl. „Sakra, sakra, sakra!" Rychlým krokem se vydala zase k Věži a nervózně si kousala ret.

„Co se stalo?" dohnal ji Draco a srovnal s ní krok.

„Úplně mi to při tom všem vypadlo! Dneska večer měla proběhnout oslava Seamusových narozenin."

„A?" nechápal.

„A? Musím dohlédnout na to, aby se nic nestalo!" V Hermioně se očividně probudily povinnosti primusky.

„Co by se jako mělo stát? Moment, to je to jediné, co tě zajímá? Jestli se něco nestane? To mu ani nebudeš přát nebo tak něco?" zarazil se.

„Přálo se mu už předevčírem. Nejsme zase tak dobří kamarádi, ale na tu oslavu jsem slíbila přijít, když jinak nedali. Kruci, kruci," zaklela zase a trochu popoběhla.

Draco jen zakroutil hlavou a dohnal ji. Tohle by mohlo být docela zajímavé, blesklo mu hlavou.

„No to je dost, že jdete," zpražila je Buclatá dáma u vchodu do společenské místnosti. „Myslela jsem, že primus má v dnešní době nějaké povinnosti. Zrovna od vás bych to nečekala," mračila se na Hermionu. V rozčilení dokonce zapomněla na své obvyklé poznámky k blonďákově přítomnosti.

„Omlouvám se, zapomněla jsem se v knihovně," vypravila ze sebe Hermiona a trochu nervózně přešlápla. Nebyla zvyklá, že ji někdo péruje jako malou holku.

„V knihovně," odfrkla si Dáma. „A to, že mě už hodinu bolí hlava z toho kraválu uvnitř, to je vám asi jedno, že?"

„Kraválu?" zopakovala Hermiona přiškrceným hlasem a na okamžik zavřela oči.

„To máte i něco s ušima, ne jen s časovou orientací? Máte štěstí, že jsem se rozhodla nezavolat ředitelku. Uklidněte si to vevnitř, ano?"

„Jistě," ujistila ji Hermiona a trochu se pousmála. „Děkuji, že jste paní profesorku nevolala, už neuslyšíte ani pípnutí. Opertus," sdělila Buclaté dámě nejnovější heslo.

„To doufám," pohrozila jim stále značně rozladěně a otevřela vchod do místnosti. Okamžitě je uvítala hlasitá hudba a veselé pokřikování.

„No to je fakt skvělé," uslyšel ještě Draco říct Hermionu, než ji přerušil hlasitý výkřik.

„To je dost, že se taky ukážeš!" To se k nim přiřítil dnešní oslavenec s lahví v ruce a rozzářenýma očima. Hned se ale zarazil a podezřívavě se zahleděl na Draca. „Teda, Hermiono," otočil se zase k přísně se tvářící čarodějce, „neděláš mi radost. Nejen že přijdeš pozdě na mou oslavu, ale ještě sem taháš hady?" A kývl k dívčině doprovodu.

Draco se na něj jen ušklíbl a nijak to nekomentoval. Bylo mu jasné, že právě vlezl doslova do jámy lvové. A že jej neuvítají zrovna nadšeně. Nehodlal se také nijak dlouze zdržovat. Představa večera stráveného mezi Nebelvíry jej nijak nelákala.

„Promiň, Seamusi," snažila se Hermiona překřičet hlasitou hudbu a omluvně se na Draca ohlédla. „Proč tu máte takový kravál?" rozkřikla se, ale to Seamuse jen rozesmálo.

„Naděláš, je to přece oslava."

„Nadělám, protože nechci, aby se tu ukázala profesorka McGonagallová," zamračila se a vytáhla hůlku. K Dracově překvapení však nemávla směrem k hudbě, ale k průchodu, jímž právě prošli. „Ševelissimo."

Draco na ni zaskočeně pohlédl, čekal trochu jinou reakci.

„Tak se mi líbíš," zajásal Seamus a přehodil jí ruku kolem ramen. „Pojď, musíš se se mnou napít!"

„Ne, Seamusi, já pít nebudu," bránila se Hermiona a chtěla se trochu odtáhnout, ale chlapec se nedal. Přitiskl ji blíž k sobě a zakřičel na Deana, ať jim všem nalije něco k pití. Ještě se s úšklebkem otočil na zamračeného Draca, jenž ho celou dobu nesouhlasně pozoroval.

Jakmile se Hermiona se Seamusem ztratili mezi spoustou lidí, rozhlédl se Draco kolem sebe. Teď, když neměl poblíž Hermionu, cítil se ještě více nesvůj. Pohledem raději vyhledal vchod do jejich ložnice a rozhodl se zamířit tím směrem.

Sotva ušel pár kroků, do cesty mu vstoupil Ron. Podle zarudlých tváří a sklenice v rukou Draco usoudil, že oslava probíhá už opravdu delší dobu. Ron jej přejel očima a zatvářil se přemýšlivě, pokud se to tak v jeho stavu dalo nazvat.

„Co tu chceš, Malfoyi?" vypravil pak ze sebe, ale trochu se mu zamotal jazyk.

„Nemusíš se bát, jsem na odchodu," ujistil jej Zmijozel a chtěl pokračovat v cestě, ale Ron jej zastavil na místě.

Zase na okamžik zauvažoval. Pak se zatvářil, jako by spolkl citron a vypravil ze sebe: „Slíbil jsem Pansy, že s tebou budu vycházet, jinak bych to nedělal. Takže nechceš si dát taky panáka?" Bylo vidět, že doufá v zápornou odpověď.

Draco se trochu ušklíbl. Užuž jej chtěl odmítnout a konečně odejít do ticha ložnice, ale pak mu zrak padl na Hermionu v těsné blízkosti Seamuse a Deana. V až přílišné blízkosti na jeho vkus. Přimhouřil oči a otočil se zase k Ronovi.

„Víš co, Wealeyi? Možná bych si skleničku dal."

Ron se zatvářil zaskočeně, ale pak mu úšklebek opětoval. „No jo, Harry říkal, že nevynecháš příležitost k pití. Tak pojď. Seamus říkal, že dneska nemáme odmítat nikoho. I když pochybuju, že tím myslel zrovna tebe."

Draco jen zaskřípal zuby a předstíral, že jeho poznámky neslyšel. Raději se mlčky vydal za ním. Po celou dobu však nespouštěl zrak z Hermiony a jejích nynějších společníků. Vůbec se mu nepozdávali.

Po několika desítkách minut se Hermioně konečně podařilo vymanit se ze společnosti Deana a Seamuse. Odmítla spoustu pití, které jí nabízeli, ale i těch pár vypitých skleniček v sobě cítila. Řekla si, že pro dnešek by to stačilo a raději zamířila směrem k ložnici. Podobné akce nebyly zrovna její styl.

Trochu zaúpěla, když jí cestu zastoupil rozesmátý Neville. „Jé, Hermiono, ty jsi tu taky? Vůbec jsem tě neviděl," pozdravil ji se širokým úsměvem.

„Ahoj, Neville," usmála se také a hned pokračovala: „Nezlob se, ale jsem už trochu unavená, asi si půjdu lehnout."

„Nesmysl, se mnou sis ještě nepřipila. Takto se už nikdy nesejdeme, Hermiono, nesmíš si jít lehnout," mávl rukou nad jejími námitkami.

„Neville, vážně, já-," začala namítat, ale Neville ji jednoduše vzal za ruku a odvedl zase ke stolkům s pitím.

„Pokud nechceš nic tvrdšího, tak si dej toto, je to moc dobré," ukazoval k lahvím skřítčího vína, které zpola vypité stály trochu bokem od spousty jídla.

„Kolik jsi jich už měl?" přejela jej Hermiona podezíravým pohledem. Dle jeho trochu skelného pohledu a uvolněné nálady tipovala, že dost.

„Ále, ani nevím," mávl zase rukou a rozhlížel se po nějaké prázdné sklenici. Pak ale jeho pozornost upoutala Hannah, která k němu přišla a něco mu začala šeptat do ucha. Kvůli hlasité hudbě vlastně mluvila celkem nahlas, ale Hermiona i přesto nezaslechla ani slovo.

Jakmile Neville na Hermionu zapomněl, kudrnatá čarodějka hned využila příležitosti a obrátila se na patě, aby konečně odešla do ložnice. Ale ani tentokrát jí nebyl volný odchod dopřán.

To se k ní jako splašený potlouk přiřítila Ginny, v jejímž závěsu jí sekundoval Harry. Hermiona s pozvednutým obočím zaznamenala jeho nakřivo posazené brýle a zpola uvázanou kravatu a Ginnyiny rozcuchané vlasy.

„Nebudu se ptát," poznamenala s mírným úsměvem a pozvednutou rukou.

„Hermiono, proč jsi tu sama?" zakřičela vysmátá zrzka a na její poznámku raději nijak nereagovala. „Musíme se napít ještě s oslavencem."

„Ginny, počkej, já jsem se se Seamusem už napila," brzdila ji Hermiona, ale její kamarádka ji buď neslyšela, nebo ignorovala.

„Jdeme," zavelela a raději Hermionu vzala kolem pasu. Zřejmě vytušila její zaječí úmysly.

„No tak, Hermiono, kolikrát se takhle spolu napijeme," přesvědčoval ji s připitomělým úsměvem taky Harry a zařadil se po jejím druhém boku.

„To jste se tu dneska všichni zbláznili?" nechápala Hermiona, ale nakonec rezignovala a nechala se odvést zase k hloučku, jehož středu vévodil dnešní oslavenec. Zadoufala, že tentokrát se jí podaří vypařit ještě před tím, než do ní zase budou nalévat spoustu ohnivé whisky. Ona sama by si bohatě vystačila s máslovým ležákem.

Její přání se tak úplně nesplnilo. Dean si dnes zřejmě předsevzal, že Hermiona musí pít stejně jako ostatní, takže jí neustále nutil další a další alkohol. Hermiona se sice většině úspěšně bránila, ale občas se pro jejich klid přece jen napila.

„Něco mi řekni, Hermiono," přistoupil k ní po chvíli Seamus a položil jí obě ruce na ramena. Hermiona se trochu odtáhla, když z něj zavanul alkohol. „Jsi šťastná?"

„Seamusi," zasmála se a snažila se osvobodit z jeho objetí, ale on se nedal. „Proč bych nebyla?"

Seamus jen pokrčil rameny a tvářil se naoko vážně. Pocukávající koutky jej však zradily. „Protože s námi dneska celý večer odmítáš pít. Zřejmě tě něco trápí, ale mně se můžeš svěřit." A naklonil se trochu blíž, aby svým slovům dodal váhu.

Hermiona zavrátila oči, ale smíchu se neubránila. To byl prostě Seamus. „Netrápí mě vůbec nic, snad jen to, jak budete všichni ráno vypadat, když jste se tak ztřískali," vrátila mu to.

Seamus zablýskl úsměvem. „Budeme jako rybičky, uvidíš." Pak se důvěrněji naklonil k Hermioně a polohlasně dodal: „Teda, u Nevilla bych na to nevsadil, ten mixuje všechno dohromady, ale je to Nebelvír, nějak to zvládne."

Zřejmě by řekl ještě něco dalšího, kdyby jej náhle někdo nepopadl za rameno a důrazně od Hermiony neodstrčil. Hermiona si s překvapením uvědomila, že je to Draco. Měla za to, že šel už dávno spát, ale zřejmě se zdržel. V ruce měl sklenici s nějakým pitím.

Stoupl si lehce před Hermionu. „Buď tak hodný a drž si od mé budoucí ženy odstup," zamračil se na zaraženého Seamuse.

Dívka k němu překvapeně zvedla hlavu, ale on se na ni neohlédl. Nespouštěl zrak z Nebelvíra před sebou.

Ten pozvedl ruce na znamení, že se nehodlá hádat a o krok ustoupil. Než se ale stačil jeden nebo druhý ozvat, objevil se u nich Ron.

Zcela ignoroval napjatou situaci a přiťukl si svou sklenicí o Dracovu. Tím všechny naprosto překvapil. „Musím uznat, že se s tebou nepije špatně, Malfoyi."

Draco rychle zvedl oči k Seamusovi, ale ten jen s mírným úsměvem kývl hlavou a otočil se zase k Deanovi. Zjevně si z celé situace nic moc nedělal.

Draco se tedy obrátil zase na Rona a po jeho vzoru se napil. „Nápodobně, Weasleyi," řekl se zjevným sebezapřením, ale zdálo se, že to myslí upřímně.

Na Hermionu již bylo těch překvapení až až. Pozvedla ruce a zavrtěla hlavou. „Víte co, já myslím, že už mi to dneska tady stačilo. Jdu si lehnout. Dobrou noc." A odkráčela od zaražených chlapců, kteří bok po boku sledovali její odchod.

Cestou ještě Seamusovi poklepala na rameno a něco mu sdělila. Seamus zatřásl hlavou, ohlédl se na Draca a Rona a něco Hermioně odpověděl. Se zářivým úsměvem jí pak mávl na rozloučenou. Chlapci už jen viděli, jak její kudrnatá hříva mizí mezi ostatními studenty, než za ní zapadly dveře vedoucí do jejich ložnice.

Vyměnili si tázavé pohledy a Ron dopil svého panáka. Ani jeden chvíli netušili, co říct.

„No, asi půjdu za ní," řekl pak Draco trochu váhavě.

Ron s moudrým výrazem pokýval hlavou, ale pak se uculil. Spiklenecky se k Dracovi naklonil. „Nechci se tvářit jako expert na ženské, ale podle mě teď chce být Hermiona sama."

Draco jej sjel s lehce pohrdavým výrazem. „Ne, Weasleyi, ty rozhodně nejsi žádný expert na nic." Pak se trochu ušklíbl. „Ale nedá se nic dělat, je to i moje ložnice. A mně to tady mezi vámi lvy už bohatě stačilo."

Kývli si na pozdrav a Draco zamířil stejným směrem, kterým před chvílí zmizela Hermiona.