„Tak jak se daří?" přisedla si Pansy ke svému kamarádovi, jenž se hrbil nad učením ve společenské místnosti.

Draco zvedl nechápavě hlavu. „Cože?" Zdálo se, jako by se právě probral ze zamyšlení.

„Ptám se, jak se daří," pozvedla dívka obočí a s mírně nakrčeným čelem přejela Draca pohledem. Nelíbilo se jí, když ji někdo nevnímal.

„Aha," zamumlal Draco a zase se sklonil k pergamenům před sebou. „Mám moc práce, Pansy."

„To jsem si všimla," odfrkla si. „Už nad tím sedíš pár hodin, přestávka ti neuškodí. Co to vůbec spisuješ?" A nahnula se k jeho poznámkám. Draco ji zamračeně pozoroval, ale bylo mu jasné, že Pansy teď jen tak odbít nepůjde. „Lektvary? Vážně děláš na té eseji, co máte s Hermionou odevzdávat?"

„A co má být?" odsekl Draco popuzeně.

„Jen si nevzpomínám, že bys to někdy v minulých letech tak moc přeháněl s učením jako letos. Hermiona má na tebe očividně špatný vliv," usmívala se pobaveně.

„Moc dobře víš, že to není kvůli Hermioně," zahučel Draco tiše. Narážel tím na svou podmínku.

Pansy ale jen povýšeně pohodila hlavou. „Mě neoblbneš. Není to jen kvůli ministerstvu. Snažíš se kvůli ní. Říkala jsem to na začátku roku a říkám to i teď."

Draco jen trhl rameny a neodpovídal. Ať si Pansy myslí, co chce.

„Ale zpět k mé původní otázce," řekla Pansy a trochu se v křesle uvelebila. Neměla momentálně nic moc na práci, takže se rozhodla vyzvídat. Od návštěvy Prasinek, kdy se snažila Draca a Hermionu trochu popostrčit k sobě, uběhlo již pár dní a ona neměla žádné nové informace. „Jak se daří?" zopakovala potřetí.

„Proč radši nejdeš komandovat nějaké prvňačky? Tady na škole budeme už jen pár měsíců, tak aby ti to nechybělo," zkusil Draco naposledy Pansy ‚nenápadně' vystrnadit.

„Hmm, zrovna se mi nechce. Mnohem radši si budu povídat se svým kamarádem, který mi moc rád řekne, jak se zrovna má a jak to jde s Hermionou," protáhla Pansy a tentokrát jí v hlase zazníval varovný podtón.

Draco na krátký okamžik unaveně zavřel oči. Pak si povzdechl, odložil brk a také se pohodlněji opřel. „Jsi příšerná," zamumlal.

„Dávno ne," zasmála se Pansy spokojená sama se sebou. „Vypadáš unaveně...?" nadhodila a s menším úsměvem si jej prohlížela. „Takže jste si vzali s Hermionou mé doporučení k srdci?"

Draco ji okamžitě probodl naštvaným pohledem. „Ne!"

„To je škoda, vážně by vám to prospělo," bavila se Pansy a téměř nevědomky si natáčela na prst pramen svých vlasů. Byla ve svém živlu a náležitě si to užívala.

„Copak vy s Weasleym spolu něco máte?" odsekl Draco, ale hned se zatvářil znechuceně. „Víš co, v zájmu mého duševního zdraví mi na tohle neodpovídej."

„Ale Dráčku," uchechtla se. „I kdybych ti chtěla na něco takového odpovědět, což opravdu nechci, tak se teď bavíme o tobě, ne o mně a Ronovi."

„Představ si, že ani já nemám v úmyslu se s tebou o něčem podobném bavit."

Zmijozelská královna se však jen tak nedala. „To máš smůlu, protože já ano. A víš moc dobře, jak umím být otravná, když něco chci." Draco poraženě zatřepal hlavou. To vskutku věděl. „Tak jste se o tom aspoň bavili?"

Blonďák na okamžik zavrátil oči. Pansy byla vážně neskutečná. „Domluvili jsme se, že tomu necháme volný průběh, stačí ti to?"

„Přijde na to," našpulila nesouhlasně rty.

Z ničeho nic Pansy přerušil, Draca vysvobodil náhlý a hlasitý Blaisův příchod. „Tak co, vy dvě nebožátka? Co tu tak sedíte bokem?" A přehodil oběma ruku kolem ramen.

„Nebožátka?" chtěla Pansy vysvětlení a jeho ruku opatrně setřásla ze své.

„No jo, Draco je nebožátko, protože musí snášet tvou užvaněnou společnost. Z toho, jak do něj hučíš už pár minut hádám, že jsi dnes fakt v náladě. A ty, Pansičko, jsi nebožátko, protože do něj musíš už tak dlouho hučet a Draco ti stejně neřekne, co chceš vědět," vysvětlil a vážně u toho pokyvoval hlavou. Když jej oba jeho kamarádi probodli vražedným pohledem, ušklíbl se a svalil se do křesla vedle Pansy.

„Nevadí vám, že se tu snažím dělat něco užitečného a vy mě rušíte?" zabrblal Draco a demonstrativně si přitáhl popsané pergameny k sobě.

„Hermionovatíš," zasmál se Blaise a vysloužil si Pansyin spiklenecký, Dracův podrážděný výraz. „Co jste tak závažného řešili, nebožátka moje?" zajímalo jej.

„Kdybys nepřišel, vytáhla bych z Draca, jak je na tom s Hermionou," povzdechla si trochu naštvaně Pansy. Bylo jí jasné, že z jejího výslechu nezbývá po Blaisově příchodu nic.

„Áha. Lituju tě, kamaráde," pokýval hlavou. Tím Pansy opravdu naštval. Nesnášela, když jí někdo nevěnoval pozornost, případně ji znevažoval. S nebezpečně přimhouřenýma očima se otočila k Blaisovi.

„Vážně? Jak jsi na tom ty s Lenkou?" chtěla vědět.

„Jasně, asi zase půjdu," začal se Blaise urychleně zvedat, ale Pansy jej jediným varovným pohledem zase vrátila do křesla. Poslušně si tedy sedl a nešťastně čekal na další otázky. V duchu litoval, že se mezi Draca a Pansy vůbec pletl.

„Od začátku roku jsem vás viděla opravdu často spolu, ale tak nějak nemám pocit, že byste se ve vztahu nějak posunuli," uvažovala nahlas a Draco se škodolibě usmál na svého kamaráda. Konečně jednou Pansy nehučí jen do něj. Uvolněně si přehodil nohu přes nohu a čekal na divadlo, které jednoznačně přijde.

„No, co na to říct," usmál se Blaise. „Lenka je prostě... Lenka. Je úžasná, už jsem i pochopil, co jsou to škrkny a pérnatky," řekl, očividně hrdý sám na sebe.

„Zajímavé," protáhla Pansy medovým hláskem. „Takže v plánování dítěte jste na tom dobře? Všechno klape?"

„Dítě? Blázníš?" zakuckal se Blaise. „Jako jasně, budeme muset, ale do prázdnin a svatby ještě času dost, ne?"

„Ani bych neřekla. Ale už jste se doufám aspoň políbili, co?" pokračovala dívka rádoby nezaujatě.

Blaise ztěžka polkl. „Tedy, ne že by asi nebyla příležitost, ono... Jako... Máte se dneska oba dobře?" zkusil změnit téma s neupřímným úsměvem.

„Vy jste se ještě nepolíbili?" nevěřila Pansy. „Vždyť jste pořád někde spolu!"

„Ano, to je pravda," přikyvoval Blaise a rychle kmital očima, jako by snad hledal únikové cesty. „Jen ještě se to nějak nepodařilo. Nechávám Lence trochu osobního prostoru, chápeš, je to pro ni složité."

„Tak složité," zopakovala a trochu se zamyslela. Vzápětí se její výraz změnil a vypočítavě na Blaise pohlédla. Draco jen pobaveně přihlížel tomu, jak se jeho kamarád nejistě zaklonit od Pansy trochu dál. „Pamatuješ si, jak jsem tě onehdy osvobodila, když tě Hermiona zaklela a svázala ti ruce?"

Blaise s narůstajícím neblahým tušením opatrně přikývl.

„A já jsem ti tehdy řekla, že si to jednou vyberu, což jsi mi, pokud se dobře pamatuju, nadšeně odsouhlasil," pokračovala rádoby přemýšlivě, ale s vítězným úsměvem na rtech.

„Pansy... To ne, prosím," zašeptal Blaise, když se jeho podezření začínalo měnit na jistotu.

„Takže ty se teď zvedneš a půjdeš najít Lenku. A jakmile ji najdeš, políbíš ji," uzavřela Pansy a líbezně se na něj usmála.

„Ne, Pansy, prosím," zaškemral Blaise a zatvářil se naprosto zoufale.

„Ale ano, Pansy, prosím," založila si dívka ruce na hrudi. „Tehdy jsi mi odsouhlasil, že za pomoc můžu chtít cokoli. A já chci přesně tohle. Půjdeš a políbíš Lenku. Už je víc než na čase. A ty, protože jsi střelený, to uděláš."

Blaise si ji zamračeně měřil pohledem, ve tváři pobledlý. „Nesnáším tě." Trpce litoval toho, že si dnes za Pansy a Dracem přisedl.

„Nesmysl," odmávla to. „Ve skutečnosti to sám chceš udělat, jen jsi nenašel odvahu. Vlastně ti tu zase pomáhám. Ale neboj, tentokrát za to nic nebudu chtít. Poděkovat mi můžeš později."

Zavrtěl hlavou. „Nemůžeš mě donutit."

„Ale ano, můžu. Moc dobře vím, že Blaise Zabini drží slovo a nesnesl by, kdybych o něm tvrdila, že je zbabělec," užívala si Pansy svou momentální chvilku nadřazenosti. Byla si více než vědomá toho, co na něj platí a konečně se jí pro jednou podařilo Blaise vyvést z míry.

„Draco, tak zastaň se mě!" otočil se na svého kamaráda prosebně.

Draco ale jen zatřásl hlavou. „Smůla, ale v tomto ti fakt nepomůžu."

„Zrádce," zasyčel na něj Blaise a odevzdaně svěsil hlavu.

„Tak šup šup, nemáme na to celý den," odháněla jej černovláska spokojeně.

„Pansy... Cokoli jiného?" zkusil to naposledy, ale dívka rozhodně zavrtěla hlavou. Několikrát si tedy zoufale povzdechl. Nakonec se neochotně zvedl a s neveselými myšlenkami se vydal ven ze Zmijozelské společenské místnosti. Své slovo skutečně držel. Jen teď netušil, jestli nedělá obrovskou chybu.

Když se za ním východ uzavřel, otočil se Draco na svou kamarádku. „Nemůžu uvěřit, že jsi ho opravdu donutila něco takového udělat," vydechl napůl ohromeně, napůl vystrašeně. „Jsi zlá."

„Díky," zatvářila se potěšeně. „Ale na tom není nic zlého. Kdykoli je vidím spolu, dívá se na ni jak na nejkrásnější vílu."

Draco raději jen pokrčil rameny. Nehodlal riskovat případný další konflikt s Pansy. „Tak pokud dovolíš, rád bych teď zase psal tu esej."

„No dobrá," přitakala nezaujatě. Momentálně pro ni byl zajímavější Blaisův vztah s Lenkou. Draca proto pustila ze zřetele a zvedla se. „Ale k tomu, co jsme řešili, se ještě vrátíme." A k jeho obrovské úlevě odešla za svými kamarádkami.

Draco si ztěžka povzdechl a zase se začetl do poznámek před sebou, načež si unaveně promnul oči. Pansy měla pravdu, skutečně již nad učením seděl několik hodin. Sklonil se s brkem těsně nad pergamen, ale na mysl mu nepřicházela žádná vhodná formulace, kterou by v eseji mohl pokračovat. Naštvaně tedy odložil brk stranou a opřel se. Zdálo se, že Pansyina akce ‚posuňme vztah Blaise a Lenky' ho natolik rozhodila, že dnes je již studiu konec.

Rychlým pohledem po poloprázdné společenské místnosti zhodnotil, že stejně pomalu nastává čas večeře. Zvedl se, aby si sbalil své věci a zamířil do ložnice.

Hermiona tam k jeho zklamání nebyla. Zřejmě již zamířila na večeři spolu se zbytkem Nebelvírských.

Odložil si své věci na stolek a dopřál si pár minut samoty. Sedl si do křesla a myšlenkami zabrousil k událostem posledních dní.

Vůbec se mu nezdálo Hermionino nedávné chování. Od poslední schůzky s Gregovou a Lewisem byla mnohem více zamyšlená a často ji musel oslovit několikrát, než k němu zvedla hlavu.

Zauvažoval nad tím, co by ji mohlo trápit. Jako nejpravděpodobnější se mu jevily nadcházející zkoušky, přece jen, uvažuje tu nad Hermionou, jež učení věnuje snad většinu svého času, pokud zrovna nespí.

Ale nezdálo se mu, že by škola byla jediným důvodem její roztěkanosti. Od jejich nočního rozhovoru, který proběhl před pár dny, měl za to, že jde spíše o plánované dítě.

Chápal její obavy, ale trochu ho mrzelo, že se mu s nimi plně nesvěří. Netušil, jestli je Hermiona až tak uzavřená do sebe, ale nezdálo se mu to. Z nich dvou byl spíš on tím, jenž se nesvěřoval.

Pohled mu padl na noční stolek, v němž schovával alkohol. Možná by se Hermiona mohla rozmluvit...

S trochu sebevědomějším úsměvem se zase zvedl a vydal ven z ložnice směrem k Velké síni. Však on si s Hermionou promluví. Nerad ji viděl myšlenkami mimo.

Ve Velké síni si přisedl k Pansy a rozhlédl se kolem. Blaise nikde neviděl, takže zřejmě stále ještě hledal Lenku. Zcela automaticky zabloudil pohledem také k Nebelvírskému stolu, u něhož načel Hermioninu roztřepanou hřívu kudrnatých vlasů. Jako vždy jí společnost dělal zbytek jejich čtveřice. 

Sotva se pustil do jídla, Pansy se k němu nenápadně naklonila. „Tak co myslíš, zvládl to Blaise?" V očích jí hrály pobavené plamínky.

Draco nezúčastněně pokrčil rameny. „Předpokládám, že jsi byla dostatečně přesvědčivá."

Několik minut večeřeli beze slova, ale jejich ticho vzápětí přerušilo Pansyino vystrašené vyjeknutí. To se kolem jejích ramen omotaly Blaisovy ruce a pevně stiskly.

„Pansičko!" zařval Blaise nadšeně a vyděšenou Pansy mlaskavě políbil na tvář.

„Okamžitě mě pusť, ty cvoku!" odtahovala se od něj Pansy a rychle si utírala tvář, ale Blaise na nic nedbal a nadšeně jí zatřásl.

„Ty jsi prostě nejlepší!" zařval zase a nic na její stížnost nedbal.

„Co se děje?" objevil se náhle u jejich stolu zamračený Ron. Musel přiběhnout od Nebelvírského, křičící Pansy očividně nešlo přeslechnout.

Blaise si však z jeho nepřátelského výrazu nic nedělal a na Pansy rozzářeně prohlédl. „Víš, že máš tu nejlepší holku na světě?" Otočil se zase k zrzkovi, jehož napjaté rysy se rázem uvolnily.

„No, to vím," odvětil relativně tiše Ron, ale Pansy se na něj přesto potěšeně usmála, než je zase přerušil slavící Blaise.

„Díky díky díky díky!" sypal ze sebe rychle.

„Takže hádám, že mise Lenka dopadla úspěšně?" protáhl Draco a nezúčastněně se zakousl do jablka.

„No jasně! Víc než úspěšně!"

„Tak si sedni, ty cvoku! A zklidni hormon," utrhla se na něj Pansy a konečně se jí podařilo vysvobodit z jeho sevření. Blaise se skutečně posadil vedle ní a na všechny se usmíval jako sluníčko. Ron po krátkém zaváhání usedl naproti Zmijozelské trojici.

„Našel jsem Lenku, byla venku a hledala poletušky. Tak jsem k ní přišel a řekl jsem si, že to nebudu nějak odkládat. A políbil jsem ji. A víte, co mi řekla?" rozvykládal se nadšeně Blaise a dramaticky se odmlčel, ale okamžitě zase pokračoval, aniž by jim dal čas na odpověď. „Řekla, že už na to čekala opravdu dlouho, ale že když jsem se k ničemu neměl, tak se rozhodla taky nespěchat. A prý jsem se měl rozhoupat dřív." A bláznivě, šťastně se rozesmál.

Pansy se usmála. „Co jsem ti říkala," odfrkla si spokojená sama se sebou.

„Měla jsi pravdu," uznal Blaise stále ještě v návalu euforie. „Tohle ti nikdy nezapomenu, vážně!"

„Takže ty jsi donutila tohohle cvoka, aby políbil Lenku?" ujišťoval se Ron, zda tomu všemu dobře porozuměl.

„Přesně tak," usmála se na něj hrdě Pansy. „A podobně dokopu i Draca a Hermionu."

To se Ron ale trochu zakabonil a koutkem oka pohlédl na Draca. „O tom si ještě promluvíme, Pans." Malfoy v jeho očích stále nenabyl kdovíjaké důvěryhodnosti.

„Nemusíš se bát, Weasley," ušklíbl se Draco. „Do tohohle si já kecat nenechám."

„To bych prosil," oplatil mu úšklebek Ron.

„Lidičky, já mám takovou radost," spustil zase Blaise a rozesmál tím všechny kolem. Jeho spokojený výraz hovořil za vše. 

Ron nechápavě zatřásl hlavou. „Jak se ti to podařilo?" A naložil si na talíř před sebou další jídlo, než se zaposlouchal do Pansyina vyprávění o tom, jak k tomu vlastně Blaise dokázala přesvědčit. Jeho budoucí žena byla opravdu neuvěřitelná.