Týden utekl velmi rychle a nastal další výlet do Prasinek. Mezi mladšími studenty to šumělo již od rána nadšením.

Když se přiblížila chvíle odchodu, zvedla se Hermiona spolu s Harrym, Ronem a Ginny a zamířili ven, kde se měli setkat s Dracem a Pansy. Domluvili se, že tentokrát půjdou společně v menší skupince. Ne, že by někomu z nich vadily hromadné akce posledních ročníků, které minulé výlety do Prasinek doprovázely, ale pro tuto návštěvu se jejich obvyklá velká skupina rozpadla na několik menších.

„Tak můžeme?" usmála se na příchozí Pansy.

„Samozřejmě," přitakal Ron a stoupl si po jejím boku.

Když nikdo nic nenamítal, vydala se šestice směrem k Prasinkám. V březnu se již na světlo draly nesmělé teplejší sluneční paprsky a den vypadal velmi optimisticky. Hermiona, jež šla s Dracem v čele, zvedla tvář, aby ji vystavila slunečnímu světlu. Měla toto období, kdy se příroda pomalu probouzí k životu, velmi ráda.

„Je krásně, že?" otočila se za sebe, ale při tom pohledu se trochu zadrhla. To, že se Harry s Ginny vedou za ruku, ji nepřekvapilo. Ovšem to, že ruku v ruce kráčí i Ron s Pansy, ji přinutilo téměř překvapením zastavit.

„Děje se něco?" všiml si Draco jejího zaváhání a také se otočil. Nad svou nejlepší kamarádkou jdoucí ruku v ruce s Ronem jen pozvedl obočí.

Otočil se k Hermioně, ale oba rychle uhnuli očima. Dívka mírně zčervenala.

„Docela posun, že?" prohodila tiše a zase se soustředila na cestu před sebou.

„To ano, i když po pondělku by mě to asi zas tak překvapovat nemělo," narážel Draco na to, jak spatřili Pansy a Rona nad dopisem.

„Ještě jsem se Rona nestihla na nic zeptat," zamračila se. „Dodělávala jsem tu esej... Dneska se ho poptám, co a jak."

„Jak myslíš," pokrčil Draco rameny a dál se již nevyjadřoval. On sice s Pansy také o ničem nemluvil, ale věděl, že pokud by se stalo něco zásadního, Pansy by mu to řekla.  Tedy alespoň tak předpokládal. Takové věci si Zmijozelská královna většinou nenechávala pro sebe.

Do Prasinek dorazili poměrně rychle.

„Tak kam nejdřív?" zeptal se Ron, když se zastavili v jedné z hlavnějších ulic.

Ginny se přitiskla trochu víc k Harrymu a oba se na své kamarády trochu omluvně usmáli. „Popravdě," začala, „nebude vám vadit, když se od vás nakonec odpojíme? Říkali jsme si, že bychom si udělali tak trochu rande."

„To myslíte vážně?" zamračil se na ně Ron, jehož absolutně netěšila představa, že by měl zůstat s Malfoyem.

„Promiň," ušklíbl se na něj Harry, jemuž bylo naprosto jasné, co jeho kamarádovi vadí. „Ale to zvládneš."

„Navíc, nám McGonagallová nepovoluje výlety ze školy jako někomu, abychom si odskočili na rande," pohlédla Ginny významně na Draca.

„Jestli s tím máš nějaký problém, zrzko, neobtěžuj s ním své okolí. Nic ti nebrání se jí taky zeptat," nedal se Draco.

„Ehm, taky pravda," pokrčil Harry rozpačitě rameny. „Tak si to užijte," rozloučil se a zamířil s Ginny pryč. Ronova nasupeného výrazu si snažil nevšímat, ale raději přidal do kroku. 

„No tak to je skvělý," otočil se Ron na ostatní.

„Věř mi, nikdo z toho nemá větší radost, než já," ušklíbl se Draco.

„Neblázněte, tak si zajdeme někam společně," uklidňovala je Hermiona. „Pojďme ke Třem košťatům, jako obvykle. Dáme si máslový ležák a pak se třeba projdeme po obchodech, co vy na to?" Doufala, že společné pití by mohlo Rona a Draca trochu uklidnit.

„Jsem pro," podpořila ji Pansy a zase chytla Rona za ruku. Významný Dracův pohled záměrně přehlížela. „Pojďme."

A tak se velmi nepravděpodobná čtveřice vydala ke zmiňovanému podniku.

Dovnitř dorazili jako jedni z prvních studentů. Většina si nejprve prošla obchody a sem zamířila až na závěr celého dne. Vybrali si tedy stolek v zadní části, kde byli částečně kryti před zraky ostatních hostů.

„Když jsme tu byli naposledy, málem to skončilo špatně," nadhodila Hermiona, zatímco si sedali.

„Co se stalo?" zajímalo Pansy.

Hermiona mrkla koutkem oka na Draca, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. „To je jedno, jen tu byl takový menší konflikt," zkusila to zamluvit a vyčítala si, že s tím vůbec začínala. Už ji ale ubíjelo to ticho, které mezi nimi panovalo.

„O co šlo?" zeptal se i Ron.

„Zajdu nám pro pití," přerušil je Draco s rychle se zvedl od stolu. Hermiona jej trochu provinile pozorovala. Když ale o tom začala mluvit, bylo fér to dovysvětlit. 

„Draca tu jeden chlap obviňoval z toho, že je Smrtijed. Chtěl se s ním poprat, ale naštěstí se nic nestalo," ztišila hlas, ačkoli byl Draco již z doslechu.

„Merline," zalapala Pansy po dechu. „Chudák Draco," zajela k němu pohledem. „Tohle má každou chvíli. Věděla jsi, že mu došlo i několik výhružných dopisů, když vás dva k sobě přiřadili?"

To Hermionu zaskočilo. „Výhružných dopisů?" zeptala se stísněně. O ničem takovém se Draco nezmiňoval.

„To víš, válečná hrdinka a bývalý stoupenec Pána zla? Hodně lidí mělo potřebu tě ochraňovat," zavrátila Pansy oči. „Ale neříkej mu, že to víš. Vlastně nechtěl, abych o tom mluvila," zkousla si dívka ret.

To už si k nim zmiňovaný zase přisedl. „Tak, už jste mě dostatečně pomluvili?" zeptal se téměř znuděně, ale bylo vidět, že mu není moc po chuti téma, jež Hermiona na začátku nakousla.

„Copak tebe jde někdy i nepomlouvat?" protáhla Pansy, ale usmívala se. „Nemysli si, Draco, zas taková hvězda nejsi, abychom se bavili jen o tobě," odvedla raději rychle řeč jinam.

Přerušila je madam Rosmerta, jež před ně postavila čtyři sklenice máslového ležáku. Tiše jí poděkovali.

„Rád bych tomu věřil," pousmál se Draco, jakmile zase osaměli. „Tak o čem jste se bavili?"

Hermiona s Pansy si vyměnily rychlý pohled.

„Vlastně," převzala si Nebelvírka slovo, „jsem se jich ptala, jak jsou na tom ve vztahu daleko, ale pak jsi přišel ty."

Pansy i Ron na ni překvapeně vykulili oči a nervózně se začali dívat kamkoli, jen ne na sebe navzájem.

„Je to... na dobré cestě," zkusil to po dlouhém tichu diplomaticky Ron.

„Weasley, s tebou není žádná cesta dobrá," uchechtl se Draco, ale vzápětí bolestně zaskučel, když jej prudce koply dvě nohy. Obě dívky na něj zlostně zahlížely. „Fajn, fajn, omlouvám se," zahučel neochotně a třel si nakopnuté holeně.

„Malfoyi, ty radši," začal naštvaně Ron, ale když na něj dívky přesunuly varovný pohled, raději také zmlknul.

„No, dobrá cesta," usmála se Hermiona, jako by se právě nic nestalo, „co přesně to znamená?"

„Ani nevím," pokrčila Pansy rameny. „Postupně jsme se spolu nějak smířili a... Kupodivu to zatím funguje. Pokud teda Ron začne konečně vnímat, co mu říkám, bude to ještě lepší."

„Já tě přece vždycky poslouchám, Pans," usmál se na ni Ron a donutil ji tak k úsměvu.

„No a jak jste na tom vy dva?" vrátila to Zmijozelka Hermioně. Najednou to byla kudrnatá čarodějka a Draco, kdo nevěděl, kam se podívat dřív.

„U nás je to... Stále stejné," odvětila Hermiona tiše a zkousla si ret. K tomuto tématu se rozhodně dostat nechtěla. Něco z jejího tónu napovědělo Pansy, že by bylo vhodnější začít se bavit raději o něčem jiném. To by ale nesměla být pravá Zmijozelka.

Ďábelsky se pousmála a rozhodla se je trochu potrápit. „Už jste přemýšleli nad jménem pro dítě?"

Po této jednoduché větě se Draco málem utopil v máslovém ležáku, zatímco Hermiona zbledla tak, že téměř splývala se zdí za sebou.

„Dítě?" zaskřehotal Draco, když konečně přestal kašlat. „To jsme fakt ještě neřešili."

„Ne? Takže pak zkusíte ten lektvar, o kterém nám říkala ta baba?" pokračovala Pansy nezaujatým tónem, na prst si namotávala pramen vlasů, ale v duchu se královsky bavila.

„Pansy, možná bychom mohli začít mluvit o něčem jiném," naklonil se k ní Ron, jemuž hořely tváře. V přítomnosti své kamarádky a zároveň dívky, s níž kdysi něco měl, se mu takové věci řešit nechtěly. Pansy jej pouze lehce pohladila po ruce, ale dál nespouštěla oči ze dvou vykolejených lidí naproti sebe. Byla ve svém živlu.

„Ehm, netušila jsem, že se dnes budeme bavit o těchto záležitostech," zkusila to Hermiona, ale Pansy vypadala neústupně.

„Ne, Pansy, lektvar brát nebudeme. Vy snad ano?" zeptal se Draco mrazivým tónem. Ani jemu se směr konverzace nelíbil.

„To jsme ještě úplně nedořešili," usmála se černovláska na Rona, který ztěžka polkl a přikývl. Jeho tváře teď měly podobný odstín jako jeho vlasy.

„Prosím, nemůžeme změnit téma?" zkusila to Hermiona, ale Pansy dělala, že ji neslyšela. Už měla dost toho, jak kolem sebe ti dva krouží.

„Vlastně jsem slyšela, že většina párů není z toho lektvaru nijak extra nadšená. A spousta se jich bavila o tom, že zkusí... přirozenou cestu. Pak ale může trvat dlouho, než se to podaří, takže je lepší začít co nejdřív. Vzhledem k tomu, že lektvar nechcete, plánujete to stejně?" nasadila tomu Pansy korunu.

„Tak a dost," uťal to Draco rázně a výhružně ji probodl pohledem. „Nevím, co to do tebe dneska vjelo, ale to už by stačilo." Pansy se jen vítězně usmála. Moc ráda Draca provokovala a věděla, že ti dva zkrátka věci musí řešit. Pokud je tímto popostrčí k nějakému pokroku, pak je to jen dobře.

Když usoudila, že toho mají oba dva – ne, všichni tři, když přejela pohledem na rudého Rona, dost, vzdala to. Na znamení kapitulace pozvedla obě ruce do vzduchu. „Dobrá, dobrá, omlouvám se. Změňme téma. Už se učíte na OVCE?"

„No to jsi tomu pomohla," zasténal Ron, když spatřil, jak jeho kamarádce zasvítily oči.

K všeobecné úlevě se konverzace stočila novým směrem a k původně probíranému tématu se již nevrátili. Občasným nervózním pohledům, především mezi Hermionou a Dracem, se však vyhnout nedalo.

Po pár vypitých ležácích se konverzace stávala odlehčenější a častěji od jejich stolu zazníval smích.

„Hermiono?" oslovila po delší době Pansy dívku. „Nebude ti vadit, když se půjdu s Dracem na chvíli projít? Potřebovala bych něco probrat."

Stočily se k ní tři překvapené pohledy, ale Hermiona se pak usmála. „Vůbec ne, jen běžte," povzbudila je.

Ještě zaslechla, jak se Draco překvapeně ptá Pansy, o co jde, než se jim oba ztratili z doslechu a zamířili ven.

Hermiona nemeškala a okamžitě se otočila zase ke svému kamarádovi. „Zdá se, že Pansy je většinou celkem fajn," nadhodila téměř nezúčastněně.

„Jo. Hermiono, za to předtím se omlouvám," zčervenal zase Ron. „Nevím, co to bylo."

„Nic se neděje," mávla dívka rukou. „Ale kdy došlo k takovému posunu?" zeptala se přímo, neboť na náznaky se Ron většinou nechytal. „Nevšimla jsem si, že byste si až tak rozuměli." K jejímu překvapení Ron zrudl ještě víc.

„Hm. Jo. To bylo... My jsme se totiž jednou dost pohádali. A pak jsme si řekli, že hádat se nebudeme a tak nějak... Prostě se to samo," zadrhl se několikrát. Na mysli mu vytanula jejich hádka, která to všechno spustila.

Stalo se to asi před měsícem. Šli se projít na školní pozemky a neshodli se na tom, kolik lidí by mělo být na svatbě. Zatímco Pansy měla představu menší události, Ron jí vyjmenovával všechny příbuzné, bez nichž by se svatba neobešla a kteří by se smrtelně urazili, kdyby nebyli pozvaní. Hádka se postupně vyostřovala. A pak, aniž tušil jak, byli s Pansy najednou v pevném objetí a zuřivě se líbali.

„Prostě se to samo?" zopakovala pobaveně čarodějka.

„Já ani nevím," zkusil to zamluvit. „A ty a Malfoy teda...?" Ale bylo vidět, že odpověď moc slyšet nechce. 

„Nic," zalhala trochu dívka. „Necháváme tomu volný průběh."

„Jasně," pokýval Ron hlavou a trochu si oddechl. „Totiž, nedokážu si představit, že by... To je jedno." A honem se napil svého ležáku.

„Že by co?" svraštila Hermiona obočí.

„Nic, to je fakt jedno," zamlouval to Ron. „Co myslíš, že řeší?" zkusil odvést řeč jinam.

Hermiona jej ještě chvíli probodávala varovným pohledem, ale pak se také napila a povzdechla si. „To fakt netuším."

Když se o pár minut později oba Zmijozelové vrátili, byli již Nebelvíři zabraní do hovoru o dalších nákupech, které ten den podniknou.

„Tak co, půjdeme?" navrhl po chvíli Draco, když měli už všichni dopito.

„Jsem pro," pokývala hlavou Pansy a začala si balit věci. „Chtěli jsme zajít nejdřív do Medového ráje, kam vy?"

„Asi do knihkupectví," odvětila Hermiona a Draco souhlasně přikývl.

„Tak tam mě dneska fakt nedostanete," zasmál se Ron.

„Nevadí, tak si můžeme všichni vyřídit svoje věci a tady to můžeme pomalu rozpustit," nabídla Hermiona. „Stejně, když tu nejsou Ginny s Harrym, tak to nemá moc cenu násilím držet pohromadě."

„To by šlo," kývla Pansy a záměrně ignorovala Dracovu poznámku, jestli to tak nešlo dohodnout už na začátku. „Tak se uvidíme pak na hradě."

Rozloučili se, zaplatili a před Třemi košťaty se vydali rozdílným směrem.

„Co jste s Pansy řešili?" zeptala se Hermiona zvědavě, když pomalým krokem zamířili ke zmiňovanému knihkupectví.

„Ale nic. Nic důležitého," zamluvil to Draco. Rozhodně nemínil Hermioně říkat, že do něj Pansy pár minut hustila, aby sebral odvahu a konečně začal některé záležitosti řešit. „Co ty a Weasley, něco zajímavého?"

„Ani ne. Prý se s Pansy pohádali a pak se dali dohromady, ale víc mi toho neřekl," odvětila Nebelvírka.

„Takže nic nového," odmávl to rukou, ale umínil si, že se Pansy bude muset osobně zeptat. To jí nebylo podobné, nevyjadřovat se ke všemu, co se kolem ní dělo. Zvlášť, když se jí to přímo týkalo.

Nákupy v Prasinkách vyřešili velmi rychle. Z knihkupectví nesl Draco Hermioně dvě knihy, v Medovém ráji si čarodějka koupila jednu hořkou čokoládu a pak již pomalu zamířili k hradu.

Když se v ložnici převlékli do pohodlnějších věcí, sbalila si Hermiona učení a zamířila do knihovny. Draco to už ani nijak nekomentoval, za tu dobu, kdy s Hermionou sdílel ložnici, to již bral jako samozřejmost. Spíš by jej překvapilo, kdyby dívka knihovnu vynechala.

Znova se viděli až později večer, téměř v noci. Hermiona se zdržela s Ginny, která jí musela barvitě vylíčit vše, co s Harrym za den stihli. Hermiona sice měla za své kamarády opravdu radost, ale myšlenky se jí stále stáčely k věcem, jež nakousla Pansy u Tří košťat. Polovinu věcí, jež jí Ginny popisovala, tedy pouštěla rovnou jedním uchem ven. Její kamarádka byla naštěstí tak nadšená, že si její nepozornosti nevšimla.

V ložnici si Hermiona jen rychle sbalila věci do koupelny, osprchovala se a povedla večerní hygienu. Pak si zalezla do postele s nově koupenou knihou a rychle se do ní začetla. Pouze u čtení dokázala vždy utišit dotěrné myšlenky a plně se soustředit na děj. To se jí teď opravdu hodilo a ona se nechala knihou naprosto pohltit.

Zaklapla ji až ve chvíli, kdy si lehl také Draco.

Tiše si popřáli dobrou noc a Hermiona mávnutím hůlky zhasla světla v pokoji.

Nemohla se však přinutit usnout. Často se převalovala, jak se snažila najít co nejpohodlnější polohu, ale oči se jí nedařily zavřít.

Nakonec si Draco zhluboka povzdechl. „Tak co se děje?"

Hermiona si zkousla provinile ret. Snažila se být co nejvíc potichu, ale zřejmě jej rušila. „Nic, promiň. Klidně spi."

„Merline, zač mě trestáš," zaúpěj tiše Draco. „Grangerová, očividně se něco děje. Pokud tě to uklidní, tak taky nemůžu usnout, ale nepotřebuju kvůli tomu cestovat po posteli. Tak o co jde?" zeptal se znova, ale jeho hlas zněl docela pobaveně.

Hermiona chvíli bojovala sama se sebou, ale nakonec se otočila k Dracovi a jednou rukou si podepřela hlavu. „Přemýšlím nad tím, co dnes říkala Pansy," připustila pak nesměle.

Draco zůstával ležet na zádech, ale jednu ruku si dal pod hlavu. Chvíli mlčel, než zamručel: „To jsme asi dva."

Hermiona nesměle sklopila oči. „Myslíš, že má pravdu? Že se nám to bez toho lektvaru... nepodaří tak rychle? Já si ani neumím představit, že..." Zase si zkousla ret. Pod rouškou tmy se jí sice podobné věci říkaly lehčeji než obvykle, ale stále se červenala a zadrhávala.

„To nevím," odvětil Draco tiše a stále pohledem hypnotizoval tmavý strop. „Doufal jsem, že takové věci nebudeme muset řešit," přiznal.

„Napadlo tě někdy, že budeš mít děti tak brzy?" zeptala se Hermiona zvědavě, když několik okamžiků oba mlčeli.

„Ne," odpověděl. „Byla i doba, kdy mě ani nenapadlo, že bych vůbec nějaké děti měl."

„Taky jsem si vždycky myslela, že děti budou až později," přiznala dívka. „Nejdřív dodělám školu, pak si najdu práci, budu se jí věnovat, najdu si nějakého přítele... Ne, že se to vše seskupí do jednoho roku."

„Ale chtěla jsi děti?" ujišťoval se Draco.

„Samozřejmě. Jednou."

„Jednou," uchechtl se nevesele. „To jednou nastalo nějak rychle."

„Ani netušíš," ušklíbla se. Na okamžik se zase rozhostilo ticho, oba si urovnávali myšlenky.

„Nechci, aby sis to vykládal nějak špatně," začala pak zase Hermiona. „Já děti chci, těším se na ně. Uznávám, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je budu mít zrovna s tebou, ale když už se to tak stalo, nevadí mi to."

Draco pokýval hlavou, aniž by však něco řekl. Jeho myšlenky ubíhaly podobným směrem. 

„Chtěl bych ti jen říct," řekl po chvíli, ale zarazil se. Na malý moment bojoval sám se sebou, jestli vůbec pokračovat. „Zkrátka, nebudeme se o nic pokoušet, pokud ty nebudeš chtít. Byl bych rád, abys to věděla."

„Nebudeme mít na vybranou, ať chci, nebo ne," odfrkla si, ale nespouštěla z něj zrak. Svaly v jeho tváři se ani nepohnuly. Otočila se také na záda a na moment zavřela oči. „Vím, jak jsi to myslel," šeptla. „Děkuji." Hrdlo se jí stáhlo. 

„To je přece samozřejmost," odvětil také šeptem.

„Není, Draco. Vím, v jaké jsme situaci. Není to samozřejmost. Děkuji," zopakovala, načež se zase rychle překulila na bok a pohladila jej po tváři. Ucítila, jak pod jejím dotekem ztuhl.

Překvapeně k ní otočil hlavu a spatřil, že má lesklejší oči než obvykle. Mírně se pousmál a opatrně jí pohlazení opětoval. Hermiona na okamžik překryla jeho ruku tou svou. Pár vteřin tak setrvali a jejich oči říkaly vše, co slova nedokázala vyjádřit. Věděli, že na nic nejsou sami. 

„Měli bychom jít spát," zašeptal Draco ztěžka, když se Hermiona zase otočila na záda. Spíš cítil než viděl, že přikyvuje na souhlas. „Je pozdě."

„Ano, to je. Dobrou noc," popřála mu tiše, stočila se do kuličky, ale pak se zase zavrtěla a přitulila se k jeho boku. Netušila, kde se v ní vzala ta náhlá potřeba, ale chtěla mu být nablízku. Potřebovala oporu na vše, co je čeká. Oporu někoho, kdo tu byl pro ni.

Draco jí zlehka přehodil ruku kolem ramen a jemně ji hladil dlaní po ruce. Sám pro sebe se usmál.

„Dobrou noc, Hermiono."