Omlouvám se, že kapitola nevyšla již včera, jak jsem původně plánovala. Bohužel jsem zase musela řešit školu. Další kapitola by měla vyjít zítra, už se na ní pracuje. :) 

Dotek jeho rtů se podobal něžnému dotyku motýlích křídel. Opatrně přejel svými rty po jejích, dávaje jí tak možnost odtáhnout se.

Srdce mu zaplesalo, když Hermiona polibek opatrně, nejistě opětovala.

Dracovy rty se stočily do mírného úsměvu. Svět kolem něj skoro přestal existovat, dokázal vnímat jen blízkou přítomnost dívky před sebou a její jemné rty, jež mu vracely polibky.

Jednou rukou stále svíral Hermioninu dlaň, zatímco tu druhou pomalu zvedl a zlehka čarodějku pohladil po tváři. Až jeho dotek Hermionu vrátil zpět do reality.

Jemně se odtáhla a se zavřenýma očima si čelo opřela o jeho. V hlavě měla dokonalý zmatek. Jedna její část toužila pokračovat v tom, co právě přerušila, čemuž však druhá část usilovně odporovala.

Když po několika dlouhých vteřinách pohlédla Dracovi do očí, nevěděla, co dál.

Draco vycítil její zmatek a trochu smutně se pousmál. Nevěděl jistě, co se jí honí hlavou, ale dokázal si to představit. Sám se v sobě momentálně nevyznal. Jednou věcí si však byl naprosto jistý. Políbit ji bylo správné rozhodnutí. Neodpustil by si, kdyby to neudělal.

„Draco," splynulo jí nakonec ze rtů tiše. Okamžik hledala slova, netušila, jak přesně říct, co právě prožívá. „Já ne-," začala, ale Draco ji přerušil.

„Co kdybychom se vrátili?" vyhrkl zastřeným hlasem. Náhle si totiž uvědomil, že nechce slyšet odmítnutí, jež zřejmě přijde. Možná to bylo zbabělé, ale v tuto chvíli nechtěl čelit jejím slovům.

„Cože?" Překvapeně mu pohlédla do očí, ale on se jejímu pohledu vyhýbal. Zaváhala, načež napůl zklamaně, napůl úlevně přikývla. „Dobře, pojďme se vrátit."

Beze slov mávl Draco hůlkou, aby zahladil stopy po jejich přítomnosti. Deka, na níž doposud seděli, se úhledně složila a zmizela, stejně tak jako polštáře a koš, v němž bylo jídlo.

Než se otočili k odchodu, rozhlédla se Hermiona ještě jednou po okolí. Prastarý strom uprostřed mýtiny její pohled stále přitahoval. Umínila si, že sem musí ještě někdy zajít za denního světla.

Mlčky se bok po boku vydali zpět. Všechna nevyřčená slova a pocity nechali pro tuto chvíli za sebou na mýtině.

Po celou cestu k hradu mezi nimi nepadlo jediné slovo. Hermiona se několikrát nadechovala, aby se vrátila k tomu, co se mezi nimi před pár minutami odehrálo, ale pokaždé si to rozmyslela. Nenacházela vhodná slova. 

Když dorazili do hradu, chtěl Draco automaticky zamířit ke schodišti, aby Hermionu doprovodil k ložnici. Čarodějka jej však letmým dotykem zarazila.

„Draco, já... Ještě se asi půjdu projít," řekla tiše a nejistě se pousmála. Potřebovala být nějaký čas sama.

„Samozřejmě," kývl. „Uvidíme se později."

Hermionu překvapilo a zamrzelo, jak netečně jeho slova znějí. Doufala, že by snad mohl ještě něco dodat, ale nestalo se. „Tak... zatím," rozloučila se tedy a se zamyšleným výrazem zamířila pryč.

Netušila, že z ní blonďák nespustil zrak, dokud se mu neztratila z dohledu.

Bezcílně se potulovala setmělými chodbami. Nenapadlo ji, že byli s Dracem venku tak dlouho, ale když už několik minut nikoho nepotkala, došlo jí, že zřejmě musí být po večerce. S tím si však nedělala těžkou hlavu. Jako primuska měla povinnost po nocích držet hlídky, takže by svou přítomnost na chodbách dokázala obhájit.

Znova a znova si přehrávala polibek, ke kterému dnes večer došlo. Stále se ve svých pocitech nedokázala vyznat. Děsilo ji, s jakou samozřejmostí Dracovi polibek opětovala. Jako by nějaká její část na podobnou chvíli čekala už dlouho. A ještě více ji děsilo, že toužila pokračovat. Nechtěla ten polibek přerušit, ale když ji Draco pohladil po tváři, převládlo její racionální jádro, které potřebovalo vysvětlení.

Měla by mít radost z toho, jak se mezi nimi vztah relativně přirozeně vyvíjel. Konec konců za pár měsíců bude mezi nimi mnohem více než jen polibky, takže by měla vývoj událostí uvítat. Ale nedokázala to.

Zastavila se až po velmi dlouhé době. S překvapením zaznamenala, že ji nohy automaticky zanesly k výklenku okna, u nějž se s Dracem poprvé dokázali normálně bavit.

Živě si na tu noc pamatovala. Bylo to ještě předtím, než je donutili sdílet ložnici. Tehdy se jí zdála nějaká noční můra, po níž se potřebovala provětrat. A na Draca narazila právě v těchto místech. Tehdy ani jeden netušili, že spolu kdy budou vycházet normálně, ale přesto tu noc dokázali odhodit nepřátelství.

Teď se posadila na stejné místo, kam před několika měsíci a zhluboka si povzdechla. Tolik věcí se od té doby změnilo. A náhle pochopila, co ji na celém polibku tak trápí. Netušila totiž, co k němu Draca vedlo.

Jistě, sama ve svých pocitech neměla jasno. Ale pomohlo by jí, kdyby tušila, co za tím vším stálo. Byla to jen další Dracova snaha o relativně přirozený chod událostí? Vzpomněla si na jeho vysvětlení, když ji před pár týdny požádal o ruku. Že chce mít alespoň relativní pocit svobodné vůle a normálního rozhodování. Bylo to dnes něco podobného?

Nad takovou myšlenkou se jí sevřelo srdce. Příčilo se jí pomyšlení, že by Draco nemyslel polibek upřímně, ale zdálo se jí to jako nejpravděpodobnější vysvětlení. Sice měla párkrát pocit, že se na ni dívá trochu jiným pohledem než dřív, ale nepřikládala tomu nikdy moc velký význam.

Ale už se mezi námi přece několikrát k polibku schylovalo, argumentovala v duchu. Nesmysl, to jsem si jen namlouvala, odporovala si vzápětí.

Pokud ten polibek myslel opravdu upřímně, proč se o tom pak nechtěl bavit? Copak to se dělá, políbil někoho a pak bez dalšího vysvětlení změnit téma?

Zadumaně si přitáhla kolena pod bradu a opřela se o ně. Nechtěla, aby ten polibek nic neznamenal. To by pak lhala sama sobě.

Sotva se mu Hermiona ztratila z očí, vrátil se Draco na školní pozemky. I on potřeboval pár minut jen sám se sebou a svými myšlenkami.

Na mýtině byl naprosto přesvědčen o tom, že udělal správnou věc. Teď si tím už tak jistý nebyl. Ano, Hermiona mu polibek opětovala. Ale pak se odtáhla.

Když si pak chtěla promluvit, nedokázal jí říct pravdu. Nemohl. Doposud se snažil nemyslet příliš často na to, že se do ní zamiloval. Chtěl tomu všemu přece nechat ještě čas. Počkat, dokud nebude mít jistotu, že Hermiona cítí něco podobného.

A teď to tak uspěchal a políbil ji. Proč to vůbec udělal? Co si o něm asi myslí?

Na jednu stranu opravdu toužil po tom, aby si promluvili. Řekl by jí pravdu? A pokud ano, mohl by doufat, že mu odpoví něco podobného? Že jí není lhostejný a že s ním není jen kvůli Zákonu... Přál by si ta slova slyšet, zároveň se jich bál. Ještě nikdy si žádného člověka nepustil tak blízko k sobě. Nikomu nedal najevo tolik emocí, jako jí. Bál se, že by mu řekla, že je s ním jen proto, že musí.

Ale copak mu dnes sama nepotvrdila, že jí na něm také záleží?

Zoufale si zajel rukou do vlasů. Pro oba by bylo lepší, kdyby si k sobě našli cestu. Pak by je do nějakého vztahu nepřinutil jen Zákon, ale sami by si přáli být spolu. On sám si již delší dobu uvědomoval, že s Hermionou chce být. Ne jako přidělený partner, ne jako kamarád.

Nakonec se jeho kroky stočily zase ke vstupním dveřím. Měl by Hermionu najít a promluvit si. Tak, jak chtěla hned v lese. Takto se budou oba jen trápit myšlenkami, na něž bez sebe nenaleznou odpověď.

Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml školníka, jenž stál mezi dveřmi s paní Norrisovou v náručí a s odporným úšklebkem na něj hleděl.

„Ale ale, kohopak to tu máme?" ozval se jeho skřípavý hlas.

Draco nedal na tváři znát jedinou stopu úleku, ale jeho srdce se zprudka rozbušilo. „Jdi mi z očí," odsekl a chtěl se vydat dál do hradu, ale Filchova ruka se mu pevně omotala kolem paže a zabránila mu tak pokračovat.

„Jen si nevyskakuj, chlapečku. Touláme se při měsíčku, co? Já tě naučím, něco takového tady tolerovat nebudu!" A nedbaje na škubnutí Dracovy ruky, zamířil do hradu. „Miláčku, zaběhni pro paní ředitelku," obrátil se Filch medovým hlasem na svou vypelichanou kočku, která mu celou dobu běžela v patách. Ta mrskla ocasem, rozběhla se po jednom ze schodišť a zmizela jim z dohledu.

„Dej ze mě ty pracky pryč," zasyčel Draco a konečně se školníkovi vytrhl. Ten na něj vycenil pár zbývajících zubů ve spokojeném úsměvu.

„Moc si nemysli, mladej. Vím moc dobře, že ti hrozí vězení, pokud budeš mít ve škole problémy. Některé informace se šíří rychle. A já se postarám o to, aby tě Azkaban neminul."

Dracovi přejel po zádech mráz. Horečně uvažoval. Bylo zřejmé, že Filch své výhružky myslí naprosto vážně. Ale co teď? Nestalo se přece nic natolik strašného. Nejistě zakmital očima po svém okolí a zvažoval své možnosti.

„Copak, došlo nám, v jakém sme průšvihu?" zasmál se potěšeně starší muž.

Draco sebral sebevědomí a hrdě napřímil bradu. „Nevím, o co jde. To, že jsem byl venku, paní ředitelka ví. Byl jsem tam se slečnou Grangerovou, řešili jsme důležité věci ohledně Zákona." Lhal. McGonagallová o jeho dnešní schůzce s Hermionou neměla nejmenší tušení. Draco se neobtěžoval ji informovat, když neopustili školní pozemky.

„Děláš si ze mě blázny, kluku?" zasyčel školník zuřivě, ale hned pokračoval spokojeným tónem: „Pak ti to ředitelka jistě ráda potvrdí, co? Nebo ta holka, Grangerová."

„Samozřejmě," odvětil bez sebemenšího zaváhání Draco, ovšem v duchu pomalu začínal panikařit. Nemohl uvěřit tomu, že opravdu udělal takovou hloupost a školník jej přistihl po večerce mimo ložnici. Připadal si jako malý kluk, jen s tím rozdílem, že teď by mohl mít opravdu velké problémy. Bylo mu jasné, že Filch to nenechá jen tak.

„Výborně. Jdeme naproti paní ředitelce," popadl jej muž zase za paži. Ač se Draco snažil sebevíc, tentokrát se jeho pevnému sevření vykroutit nedokázal. Byl donucen vydat se s ním směrem k ředitelně.

„Jo jo, konečně na tebe taky došlo. Kde je teď tvůj tatík, kterým jsi mi tolikrát vyhrožoval, co?" mumlal si Filch tónem, z nějž téměř ukapávalo nadšení. Draco mlčel, ačkoli by mu nejraději vpálil tolik urážek.

„Hnije v base, no jo. Stejně jako budeš za pár hodin ty. Postarám se o to, aby ti to jen tak neprošlo. A ta holka, co jsi o ní mluvil, si pak může najít někoho jiného, kdo by jí udělal děcko," zachechtal se, až se Dracovi odporem otřásl.

„Co si to dovoluješ, motáku špinavá," zasyčel výhružným tónem. Starší muž se překvapeně zastavil. „Takhle o Hermioně mluvit nebudeš!"

Filchova tvář se zase zkřivila zlobou, ale než stačil cokoli odseknout, vyrušily je rychle se přibližující kroky.

„Co se to tu zase děje?" ptala se přicházející McGonagallová nebezpečně klidným hlasem. Rty však měla stažené do úzké linky, jež dávala tušit, že není zrovna příjemně naladěna. Pohledem šlehla po kočce, jež se stočila školníkovi u nohou, než zvedla oči ke dvěma mužům před sebou. „Je nějaký problém, pane Filchi?" otázala se pak staršího z nich.

„Paní ředitelko, ano," úslužně přikyvoval. „Našel jsem tohohle sprat-... studenta, jak se bez povolení prochází po školních pozemcích po večerce."

Žena přejela pohledem pobledlého Draca, než se zase obrátila na školníka. „A to je důvod pro to, abyste mě tu burcoval? Proč jste jej nepřivedl k vedoucímu jeho koleje?" Školník se, navzdory jejím slovům, potěšeně usmál. Bylo zjevné, že ředitelka o ničem netuší.

„Paní ředitelko," odvážil se Draco zasáhnout, „museli jsme s Hermionou pořešit pár důležitých věcí ohledně Zákona." 

„Ano, ještě k tomu se opovažuje tvrdit, že o tom víte, paní ředitelko," vycenil zase v úsměvu zuby Filch. Jeho tón jasně dokazoval, že tomu za mák nevěří. 

McGonagallová si je dlouho oba přeměřovala přísným zrakem. Několikrát přejela od značně nervózního Draca po spokojeně se šklebícího školníka. „Ano, vím o tom," řekla nakonec, čímž oba naprosto vyvedla z míry. Draco na ni hleděl naprosto šokovaným pohledem, čemuž Filch zdatně konkuroval.

„Ale- Ale- Víte?" vykoktal nakonec školník, jenž se vzpamatoval jako první. Ruka, jíž doposud svíral Draca, mu bezvládně klesla k tělu.

„Ano, vím," zopakovala podrážděně. „Pokud je to všechno, byla bych ráda, kdybyste mě příště s podobnými záležitostmi neobtěžoval."

„To nemůžete myslet vážně!" Filch zuřil. „Tenhle spratek se tu jen tak prochází a porušuje řád, i když mu hrozí vyloučení!"

„Pane Filchi, to by stačilo," zvýšila lehce hlas. „Pane Malfoyi, zítra po dopoledním vyučování se za mnou zastavte. A vezměte s sebou i slečnu Grangerovou. Nic dalšího pro teď nehodlám řešit. Dobrou noc, pánové." S tím se otočila na patě a bez jakéhokoli dalšího slova zamířila pryč.

Filch stále zíral do míst, kde ředitelka ještě před pár okamžiky stála. Rty se třásly rozčilením a škubalo mu levé víčko. Draco se na něj jen úkosem ušklíbl a rychle se vydal chodbou pryč. Rozhodně neměl v úmyslu zůstávat nadále v jeho blízkosti.

Nemohl ani uvěřit svému štěstí. Netušil, proč jej ředitelka kryla, ale zítra jí bude muset upřímně poděkovat. A měl by si začít dávat větší pozor. Školník vypadal, že své výhrůžky myslí naprosto vážně a on udělá líp, když se mu pro příště bude vyhýbat.

Když se konečně dostal do jejich ložnice, vzpomněl si na své rozhodnutí promluvit si s Hermionou. Problém však byl, že dívka se do ložnice ještě nevrátila.

Draco se nervózně otočil zase k východu. Napadlo ho, jestli by jí neměl jít naproti, ale vzápětí tu myšlenku zavrhl. Bylo zjevné, že chce být sama, jinak by se sem už vrátila.

Raději tedy odešel do koupelny, z níž pak zamířil rovnou do postele. Pokud Hermiona nepřijde brzy, promluví si až ráno.

Byl pevně rozhodnut na ni ještě nějakou dobu počkat, ale únava jej nakonec přemohla. Ani si neuvědomil, že usnul. Probudilo ho až jemné zavrzání postele, když si do ní Nebelvírka lehla.

„Grangerová?" zamumlal rozespale.

„A kdo jiný?" odvětila lehce pobaveně. „Dobrou noc, Draco."

„Ne, počkej, Hermiono," řekl trochu zřetelněji a lehce se nadzvedl na lokti, aby se na dívku otočil. Ve tmě, jež v pokoji panovala, sotva spatřil její obrys.

Zamyslel se nad tím, co jí vlastně chce říct. Bylo toho tolik, ale nic se mu v tuto chvíli nezdálo vhodné. Nakonec zvolil neutrální téma: „Asi bys měla vědět, že jsem se dostal do menšího konfliktu s Filchem."

„Ano?" opáčila bez většího zájmu Hermiona a pohodlněji se uvelebila na polštáři. Byla opravdu unavená a zítra je čekalo vyučování, na které by se ráda vyspala.

„Zítra se máme zastavit po dopoledním vyučování za McGonagallovou. Oba."

To ji probralo. „Cože? Co s tím mám já společného?" vyhrkla nevěřícně.

Draco potřásl hlavou. „To opravdu netuším."

„No tak to je výborné," mračila se Hermiona do tmy. „Jako by toho všeho teď nebylo málo."

Blonďák chvíli otálel, ale nakonec se musel zeptat. „Jak to myslíš?"

„Tak, jak to říkám, Draco," řekla unaveně dívka. „Co všechno musíme v posledním roce řešit? Zákon, zkoušky, pak bychom se měli taky ucházet o zaměstnání, navíc musíme plánovat svatbu a děti. Ty mě teď do toho políbíš, aniž bys mi řekl proč a navíc máme problém i s Filchem?" Všechna ta slova vyhrkla skoro bez rozmyslu. Už nad těmito věcmi několikrát přemýšlela a teď je konečně řekla nahlas. Ani nezaregistrovala, že nad poslední větou Draco lehce ztuhl. „Chtěla bych aspoň jednou normální rok, ve kterém by všechno proběhlo prostě tak, jak má."

„Nic podle tebe neprobíhá tak, jak má?" zeptal se Draco a pomalu si opět lehl.

„Nevím," povzdechla si. 

Zase se mezi nimi rozhostilo ticho.

„Víš co, Hermiono? Máš pravdu. Je toho všeho teď moc. Neměl jsem to dělat," promluvil po pár minutách Draco šeptem.

Hermiona jen něco lehce zamručela. Když k ní natočil hlavu, zaznamenal, že pravidelně oddechuje a zřejmě spí.

Pousmál se nad tím a trochu zaváhal, než ji prsty pohladil po tváři. Ani se nepohnula, ale zdálo se mu, že pod prsty ucítil její drobný úsměv. 

„Neměl jsem to dělat, ale jsem rád, že jsem tě políbil," dodal po chvíli ještě tišeji, kdyby snad nespala. Neměl v úmyslu vyznávat se tu ze svých citů, ale temná noc mu dávala pocit anonymity. Ještě jednou na ni pohlédl, než také zavřel oči a znova se propadl do spánku.