„Tak povídej!" přiřítila se k Hermioně Ginny, sotva si kudrnatá čarodějka sedla před krb v Nebelvírské společenské místnosti.

„Můžu si aspoň vydechnout?" zasmála se na rudovlasou kamarádku a odložila si věci na stolek před sebou.

Ginny předvedla velmi hlasitý nádech a výdech, po kterém rychle dodala: „Tak, právě jsem si vydechla za nás obě. Šup, hořím nedočkavostí!"

Hermiona jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Sotva se vrátí z Prasinek a čeká tu na ni tento zvědavý postrach? „Co bys chtěla slyšet?" zeptala se nakonec rezignovaně.

„Přece všechno! Jak to šlo s tvými rodiči? Vzali to v pohodě?"

Hermiona se zamyslela, chvíli hledala vhodná slova. Dnes se toho událo tolik, že jí den připadal nejméně třikrát tak dlouhý. „Nakonec to asi vzali tak v pohodě, jak se jen dalo," řekla. „Sice taťka nejdřív nevypadal nijak nadšeně, ale pak jsem ho našla, jak s Dracem sleduje fotbal," dodala stále ještě nevěřícně.

„Cože?" vyprskla Ginny smíchy.

„No, nejdřív to vypadalo, že Dracovi jednu vrazí," zamračila se Hermiona nad tou vzpomínkou. „Ale pak jsme je tam nechaly s mamkou chvilku samotné. Když jsme se vrátily, sledovali oba televizi a taťka mu vysvětloval, jak se hraje fotbal."

„To si děláš prdel," zachechtala se Ginny. Roky se staršími bratry zanechaly na jejím slovníku nemalou stopu.

„Mluvím vážně," přidala se Hermiona k jejímu smíchu. „Vrcholem všeho mu pak Draco vysvětloval, jak se hraje famfrpál. Věřila bys tomu, že mě taťka obvinil, že jsem mu tak úžasný sport zatajovala? Já mu o famfrpálu říkala, jen mi nikdy nepřišel natolik zajímavý, abych ho popsala víc."

„Tak to jsem jakože neslyšela," nafoukla Ginny tváře, ale v očích jí plály veselé ohníčky.

„Tak promiň, ale skupina bláznů na košťatech, která se chce nechat zabít vražednými míči... To prostě nemůžeš být normální, abys něco takového hrála dobrovolně," popíchla ji Hermiona.

To už Ginny varovně přivřela oči. „Pouštíš se na tenký led, Grangerová!" Ale hned se zase zatvářila zvědavě. „Jak to, že se vlastně vracíš tak pozdě? Neříkala jsi, že u rodičů nebudete nijak dlouho?"

„Byli jsme ještě v Prasinkách. Zašli jsme na poštu poslat to potvrzení. A taky na máslový ležák." Hermiona chvíli váhala, jestli pokračovat. „Draco tam měl menší... konflikt s jedním kouzelníkem," rozhodla se nakonec pro diplomatickou verzi události.

„Menší konflikt?" chtěla Ginny znát více informací. „Porval se?"

„Ne, to ne," vyvracela to hned Hermiona. „Ale chvíli to k tomu nemělo daleko. Zdá se, že většina kouzelníků nemá rod Malfoyů moc v lásce."

Ginny trochu pozvedla obočí. „A ty se tomu jako divíš?"

„Nedivím, jenže Draco je jiný!" hájila ho zase Hermiona. „Netušila jsem, že se k němu bude někdo chovat tak, jako ten chlap v Prasinkách."

„Hermiono, nechci ti kazit iluze," začala její kamarádka trochu opatrně, „ale Malfoy zatím neměl moc příležitostí předvést veřejnosti, že je jiný. To, že ho tak vnímáš ty a částečně i my neznamená, že to tak vnímají všichni."

Hermiona si ztěžka povzdechla. „To já přece vím. Jen mě to mrzí, víš?"

Chvíli ani jedna nepromluvila. Nakonec se Ginny rozhodla pozměnit téma. „Co vůbec Malfoyova matka?"

„Co s ní?" svraštila Hermiona obočí.

„Ví, že jste zasnoubení?"

„To netuším... Ale asi ano, přece by jí to Draco netajil, ne?" Ginny jen pokrčila rameny. Myslela si své.

Ještě chvíli si povídaly, ale nakonec Hermiona zazívala. „Promiň, Ginny, ale jsem fakt utahaná. Dobrou noc," usmála se na svou kamarádku a zvedla se.

„Jasně," opětovala jí Ginny úsměv. „Zajdu ještě za Harrym a taky si půjdu lehnout. Dobrou."

Hermiona přešla do své ložnice, která stále zela prázdnotou. Překvapilo ji, že tu Draco ještě není, ale rozhodla se to neřešit. Nemusela hlídat každý jeho krok. Dala si rychlou sprchu a zalezla si do postele. Před spaním si ještě otevřela knihu, kterou měla odloženou na nočním stolku.

Když po několika přečtených stránkách zvažovala, jestli by už vážně neměla jít spát, otevřely se dveře a vstoupil Draco. Jen se na ni pousmál, rychle odešel do koupelny a po pár minutách si lehnul na svou půlku postele. Oba již brali přítomnost toho druhého jako samozřejmost.

Hermiona odložila knihu a mávnutím hůlky zhasla světla v pokoji. Ginnyina slova jí ale zněla v hlavě a nedala jí spát.

„Draco?" šeptla po pár minutách ticha.

„Ano?" zabručel ze tmy.

Hermiona si skousla ret. Co když ho taková otázka naštve? Zvědavost ale byla silnější. „Jen mě tak zajímalo... Řekl jsi o našem zasnoubení mamce?" Cítila, že se Draco vedle ní trochu napjal.

„Sama mi dala jasně najevo, že nesouhlasí s tím, abych si tě vzal. Ať už si to myslí ona sama, nebo jen papouškuje otcův názor, nehodlám jí to nijak vymlouvat," řekl tvrdě. „Já nejsem ten, kdo by se měl nějak omlouvat."

„Jistě," zašeptala Hermiona. „Promiň, že jsem se ptala."

„Neomlouvej se," hlesl Draco ztěžka. Nějakou dobu mlčel, ale nakonec ještě dodal: „Já vím, že matka to se mnou vždycky myslela dobře. Jen věci, které udělala a které řekla..." V hlase mu zaznívala potlačovaná bolest. Hermiona na něj otočila hlavu, ale on měl tvář odvrácenou. „Myslí si, že nejsi dost dobrá na to, abys mohla patřit do rodiny. A dokud o tobě takto smýšlí, nemůžu a nechci s ní mluvit."

Na to Hermiona neměla co říct. On v podstatě odvrhl svou matku... kvůli ní? V očích ji zaštípaly slzy. Kdo je, aby pro něj znamenala tolik? Nemá právo po něm něco takového chtít. Sama se se svou rodinou shledala a teď měla přihlížet tomu, že Draco tu svou ztrácí?

***

Na druhý den přešla Hermiona krátce po obědě k točitému schodišti, jež vedlo do pracovny ředitelky. Nebyla si jistá heslem, ale zkusila to, které platilo při její poslední návštěvě.

„Felix," řekla zřetelně a k jejímu údivu jí byl vstup umožněn. Zaváhala, ale nakonec se po schodišti vydala vzhůru. Před dveřmi se několikrát zhluboka nadechla, aby si dodala odvahu. Nebyla zvyklá profesorku McGonagallovou o něco žádat.

Třikrát krátce zaklepala a vyčkala, než ji hlas současné ředitelky školy vyzval, aby vstoupila.

„Dobrý den, paní profesorko," pozdravila a zavřela za sebou dveře.

„Slečno Grangerová? Mohu pro vás něco udělat?" měřila si ji ředitelka přes své půlměsícové brýle.

Hermiona si nejistě skousla ret, ale přikývla. „Ano. Totiž, chtěla jsem vás požádat, jestli bych dnes mohla ze školy na pár hodin odcestovat."

„Opět? Nebyla jste pryč i včera?" řekla McGonagallová stroze, ale mírně se u toho pousmála. Slečna Grangerová patřila mezi její nejoblíbenější studenty. Navíc, s ohledem na situaci, v jaké byla, na ni nedokázala být tak přísná, jak by si představovala.

„Ano, to sice byla," začala Hermiona trochu nejistě. „Ale to vás žádal o povolení Draco, ne?" zeptala se, na své poměry trochu drze. Vzápětí nad těmi slovy zrudla. „Omlouvám se. Totiž, včera jsme byli oznámit zasnoubení mým rodičům, ale zjistila jsem, že Draco své matce nic neříkal."

„K tomu má pan Malfoy zřejmě i své důvody, ne?" zamračila se ředitelka.

„To zřejmě má, jen... Nepřipadá mi to fér, aby o tom nic nevěděla." Starší žena si ji chvíli zamyšleně měřila pohledem.

„Do večeře buďte zpátky," řekla nakonec svým typicky přísným tónem. Když k ní Hermiona překvapeně vzhlédla, lehce se pousmála. „Hodně štěstí."

Hermiona, stále s překvapeným výrazem, rychle poděkovala a vyšla z ředitelny pryč.

„Tak vidíte, Minervo," ozval se ze svého obrazu Brumbál, na tváři mu pohrával úsměv. „A vy jste jim na začátku roku nedávala žádnou šanci."

„Vy také vždycky víte všechno, Albusi," povzdechla si trochu podrážděně ředitelka.

„Jen věřím v sílu lásky," usmál se na ta slova Brumbál. „Ta dokáže i nemožné."

***

Hermiona se podruhé ve svém životě ocitla před sídlem, jež na její duši i těle zanechalo tolik stop. Roztřeseně se nadechla a snažila se zahnat vzpomínky, které se jí draly do popředí.

Mluv, šmejdko! Kde jste ten meč vzali? Crucio! Zaslechla ve své hlavě jako v ozvěně slova dnes již mrtvé ženy. Zatřásla rozhodně hlavou, aby hlas zahnala. Ta doba byla pryč.

Pokusila se co nejvíce uklidnit a budovu před sebou si pozorně prohlédla. Velmi málo připomínalo sídlo své dřívější já. Narcissa měla zřejmě pravdu, když Dracovi tehdy na seznamovacím obědě popisovala, jak celá budova prochází rekonstrukcí. Staré části byly povětšinou strženy k zemi a na jejich místě vyrostlo nové, mnohem přívětivěji vyhlížející sídlo. Sice se od starého vzhledově až tolik nelišilo, ale Hermiona téměř fyzicky cítila, že temnota, která toto místo kdysi ovládala, je pryč.

Sama si vlastně nebyla jistá, co tu dělá. Svým přátelům ani Dracovi se ani slovem nezmínila, kam se dnes chystá. Vymluvila se na učení a odešla směrem ke knihovně, odkud však zamířila do ředitelny. Doufala, že ji přes den nebude nikdo hledat. Cítila ale vnitřní povinnost nějak Dracovi pomoci.

Viděla na něm, kolik bolesti jej jeho rozhodnutí ohledně vlastní rodiny stojí, ale nemohla mu nic říct. Byl pevně přesvědčený o své pravdě, jenže ta pravda jej ubíjela.

Z toho, co slyšela o Narcisse Malfoyové a na základě vlastních pozorování si nebyla vůbec jistá, jak na ni bude žena reagovat. Bylo dost možné, že ji vyslechne a zamyslí se nad svými skutky. Stejně tak jí ale mohla zabouchnout dveře před nosem. Pokud byla alespoň z poloviny tak paličatá jako Draco, byla to pravděpodobnější varianta.

Jenže to ani jeden netušili, jak umí být tvrdohlavá Hermiona. A ta měla právě tak dost toho, aby stála za něčí bolestí. Draco svou matku miloval, to bylo jasné. Možná neměli nejvřelejší vztah, ale nedalo se popřít očividné. Ovšem ne zcela svou vinou si navzájem ubližovali. Kvůli ní. A strůjcem toho všeho byl jeden nenávistný člověk.

Hermioně bylo jasné, že k Luciusovi Malfoyovi si nikdy nedokáže vytvořit kladný vztah. Podle jejího názoru zcela právem skončil v Azkabanu. Zničil tolik životů a nepoučil se ze svých chyb. Dokonce i po válce se snažil vlastnímu synovi bránit v tom, aby byl sám sebou. Vzedmula se v ní vlna nenávisti. Zdálo se, že bylo životním posláním toho chlapa ničit všechny ve svém okolí.

Teď ale přesunula své myšlenky opět na ženu, s níž se chtěla za pár okamžiků setkat. Nemohla se již vrátit. Na to došla příliš daleko.

S těžkým srdcem otevřela bránu, která skýtala pohled na štěrkovou cestu vedoucí až k honosným vstupním dveřím. Stres z ní v tu chvíli opadl a nahradila jej vnitřní jistota. Tohle musí zvládnout. Kvůli Dracovi.

Rázným krokem se vydala po cestě a pohled upínala na vše kolem sebe. Očima zkoumala divoce rostoucí rostliny a pečlivě zastřižený trávník. Štěrk jí zlehka křupal pod nohama. Do ruky lehce uchopila stříbrné klepadlo a několikrát jím klepla.

Dveře se otevřely téměř okamžitě. Zrak jí padl na drobnou skřítku, která na ni překvapeně poulila obrovské kulaté oči.

„Přejete si, paní?" otázala se skřítka pisklavým hláskem. Hermiona našpulila nesouhlasně rty. Nečekala, že si Malfoyovi pořídili dalšího skřítka a nijak ji tato skutečnost nepotěšila.

„Druppy? Kdo je to?" zazněl odněkud z dálky hlas paní domu a její kroky se přibližovaly.

„Nějaká slečna, paní," pískla Druppy zpět a nespouštěla z Hermiony oči.

„Hermiona Grangerová," představila se jí Hermiona a natáhla ke skřítce ruku na přivítanou. Skřítka vykulila své očka tak moc, až se zdálo, že jí z důlků vypadnou. Nejistě uchopila čarodějčinu ruku, jako by si nebyla jistá, co s ní má dělat.

Když si s ní Hermiona krátce potřásla, načež se skřítka nejistě pousmála. Ručku si rychle stáhla zase k sobě a překvapeně si ji prohlížela.

„Nějaká slečna?" vstoupila do Hermionina zorného pole Narcissa. Vlasy měla jako vždy pečlivě vyčesané do drdolu a na sobě hábit z nejjemnější látky. Její vznešený výraz však pohasl, když spatřila, kdo je oním návštěvníkem.

„Slečno Grangerová?" vydechla naprosto ohromeně.

„Paní Malfoyová, neruším?" kývla jí Hermiona na pozdrav.

Narcissa z ní nedokázala odtrhnou zrak. Nikdy by si ani nepomyslela, že tuto dívku ještě někdy uvidí na prahu svého domu. Kudrnatá Nebelvírka se však tvářila naprosto vyrovnaně.

Narcissa se rychle vzpamatovala a upomněla si své dobré vychování. „Vůbec nerušíte, slečno. Jen jste mě zaskočila. Druppy, připravila bys nám prosím do salónku čaj?" otočila se na malou skřítku, která z Hermiony stále ještě nespustila oči.

Druppy se rychle poklonila a zmizela.

„Pojďte dál, slečno. Prosím," vyzvala ji a pokynula směrem vlevo. Hermiona ji beze slova následovala a nechala se dovést až do malého, prosvětleného salónku, kam se spolu s paní domu usadily naproti sebe do dvou křesel.

Aniž si stačily cokoli říct, objevila se zase Druppy s podnosem, na němž balancovala konvici s čajem, dva šálky, med, cukr, citron a spoustu sušenek. Svůj náklad položila na stolek mezi obě ženy a než se čarodějky nadály, zase zmizela.

Hermiona si Narcissu prohlížela trochu nesouhlasně. Původně o tom mluvit nechtěla, ale její srdce nesneslo pomyšlení, že v tomto domě slouží skřítka.

„Netušila jsem, že jste si po Dobbym pořídili zase domácího skřítka," řekla trochu odměřeně.

Narcissa na ni překvapeně pohlédla, zaskočená jejím tónem. Pak si ale vzpomněla, jak jí Draco kdysi říkal o dívčině snaze, aby měli skřítkové svobodu a plná práva jako kouzelníci. Chvíli přemýšlela, co na to říct, než lehce pokrčila rameny. „Druppy u mě začala pracovat až po válce. Její bývalý pán zemřel a ona neměla kam jít. Jsem ráda, že ji tu mám. Život v tak velkém domě je pro mě... poněkud osamělý. Druppy je v podstatě má přítelkyně," vysvětlila.

Hermiona přikývla a nalila si čaje. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Slečno Grangerová," začala zase Narcissa opatrně. „Čemu vděčím za vaši návštěvu?"

Dívka se nejprve napila ze svého šálku, načež jej odložila zpátky na stůl a zamyšleně si Narcissu prohlédla. Žena se pod jejím zkoumavým pohledem necítila zrovna příjemně, ale snažila se na tváři udržet milý úsměv.

„Jsem tu vlastně kvůli Dracovi," řekla nakonec Hermiona. „Je mi jasné, že by byl proti tomu, abych vás navštívila, ale podle mě mu to dlužím."

Narcissa pozvedla své pečlivě upravené obočí. Její slova ji překvapila.

„Stalo se mu snad něco?" vyhrkla s obavami jasně patrnými v hlase.

„Kdepak, je v pořádku."

Narcissa si trochu oddechla. „Tak o co se jedná?"

Hermiona mlčela a zase ji skenovala pohledem. „O toto," řekla pak a nastavila ruku, aby se Dracově matce naskytl pohled na prsten zdobící jí prst.

Žena upírala pohled na šperk a nezmohla se na slovo. V hrudi se jí šířilo tolik pocitů, že nebyla chvíli schopná jasně uvažovat.

„Draco mě požádal o ruku," dodala Hermiona, jako by to snad nebylo jasné. Narcissa konečně odtrhla pohled od prstenu a roztřeseně, snad aby získala trochu času, se napila ze svého šálku.

„Požádal vás... Kvůli zákonu?" zeptala se nakonec. Její otázka připadala Hermioně nelogická.

„Ano, kvůli zákonu. Upravili nám termíny, svatba musí být do konce srpna. Ale Draco chtěl, abychom měli alespoň zdánlivě možnost volby."

„Samozřejmě. Draco totiž na výběr neměl nikdy," povzdechla si žena ztěžka. Srdce se jí stáhlo ve vzpomínce na minulost.

„To neměl. Proto bych se vás chtěla zeptat, proč mu stále tak ubližujete," řekla Hermiona tiše, ale přesto tvrdě.

Narcissa na ni překvapeně a dotčeně pohlédla, ale rychle oči sklopila, když spatřila dívčin výraz.

„Draco je opravdu dobrý člověk. Nezaslouží si, abyste mu vy a váš muž po tom všem ničili život," sdělila jí třesoucím se hlasem. „On si zákon nevybral. Nikdo z nás. Ale přes to všechno se snaží. Vím, že si nevybral Pansy. Váš manžel byl natolik laskavý, že mě o této skutečnosti informoval. Ale já jsem Dracovi za jeho rozhodnutí vděčná. Všechno zvážil a rozhodnul se tak, jak věřil, že je to pro všechny z nás nejlepší. Protože to o něm hodně vypovídá jakožto o člověku. Neměla byste jej trestat za něco, za co sám nemůže."

Starší žena nebyla schopná slova. Tohle všechno si sama dobře uvědomovala, ale stále v ní hlodal malý červ pochybností.

„Draco si mohl vybrat to, aby zachoval čest našeho rodu," namítla nakonec, ale hlas se jí třásl. Víra v čistokrevný rod ji přešla ve chvíli, kdy kvůli této skutečnosti ztratila svého jediného syna. Stále si však odmítala přiznat chybu. Draco by ji jednou pochopil! Chtěla pro něj přece jen to nejlepší.

„Tomu přece sama nevěříte," odsekla Hermiona popuzeně. „Čest rodu? Můžete jen doufat, že Draco dokáže svému jménu zase dělat čest." Nešetřila ji. Zlost se v ní hromadila. Ostře se nadechla a pokračovala: „Zablokovala jste mu všechny účty a přístup k penězům. A proč to všechno? Abyste jej potrestala za to, že se pro jednou rozhodl ze své vlastní vůle? Pokud ano, pak nemáte srdce. Dracovi toho moc nezbylo. Ale víte, co udělal? Použil ty peníze na to, aby našel mé rodiče. Rodiče, které jsem musela chránit před lidmi, s nimiž jste vy a vaše rodina spolupracovala." Tím si Hermiona sice nebyla úplně jistá, ale vydedukovala si to z toho, co jí Draco sdělil. A co jí Pansy nepřímo potvrdila, když se s ní o tomto tématu bavila.

Narcissa ohromeně mlčela. Dívčina slova se do ní zabodávala jako ostré nože. Samozřejmě věděla, že Draco našel Hermioniny rodiče. Sám jí to řekl, když se tu na Vánoce zastavil. I přesto ji ale vědomí toho, jak moc Dracovi na této dívce záleželo, rozhodilo.

Hermiona vstala. „Přišla jsem vám vlastně jen říct, že jsme s Dracem zasnoubeni. I přes to všechno totiž vím, že Dracovi na vás záleží. Má vás rád. Pokud můžete vy říct to samé o něm, pak by vaše činy měly začít mluvit jinak než doposud."

Narcisse po tváři stekla jediná slza. Nebyla sto se pohnout, síly ji opustily. Právě ji tu plísnila malá holka – a ona si to vše nechala líbit. Zasloužila si všechna ta slova. Zasloužila by si Dracovu nenávist. A podle této dívky ji má její syn i přese vše, co udělala, stále rád?

Když jí paní domu dlouho nic neodpověděla, Hermiona si povzdechla. „Vyprovodím se sama. Děkuji za čaj." A zamířila pryč ze salónku.

„Slečno Grangerová?" Zastavila ji tichá, třesoucí se slova. Otočila se a spatřila, že Narcissa stále seděla bez jediného pohybu ve svém křesle. Teď k ní ale zvedla uslzený pohled.

„Už chápu, proč si vás můj syn vybral."

Moc vám všem děkuji za vaši podporu! Moc mě těší každý hlas i komentář, který mi věnujete. Povzbuzuje mě to v dalším psaní. :-)

Zároveň se omlouvám, ale příští týden zřejmě další kapitola nebude. Za pár dní mě čekají státnice na vysoké a potřebuji se zkrátka učit. Hned po státnicích se však můžete těšit na další pokračování. Děkuji ještě jednou za podporu i pochopení! :-)